Od naší zvláštní zpravodajky – „Přišel doktor a zdravotní sestra, ukázali mi Sharonin snubní a zásnubní prsten a ptali se, jestli je poznávám. Byli jsme poslední rodina, které to řekli,“ popisuje McBride, jak se o smrti manželky dozvěděl. Tělo identifikovat odmítl, chtěl si Sharon pamatovat jako krásnou mladou ženu.

„Neděle byla nejtěžší. Musel jsem to říct Zoe. Posadil jsem si ji na kolena, ukázal svatební fotografii a zeptal se dcery, kdo je na obrázku. Odpověděla, že maminka. Řekl jsem jí, že maminka teď bude s Ježíšem. Od té doby se mě na to už neptala,“ vzpomíná při nynějším výročí 25 let od ukončení konfliktu McBride. Mluví emotivně, rychle a se silným severoirským přízvukem.

„Moje žena zemřela v jedné z posledních explozí. Nejsem za to rád, ale doufám, že to hrálo nějakou roli a pomohlo to,“ říká o skoro 30 let později Alan McBride.

Foto: Dominika Perlínová

Devětadvacetiletá Sharon McBrideová pomáhala 23. října 1993 v prodejně ryb v ulici Shankill v Belfastu, když dovnitř vešli dva členové polovojenské organizace Irská republikánská armáda IRA s bombou, která téměř okamžitě vybuchla. Nad obchodem se měla scházet unionistická polovojenská organizace, která proti irským katolíkům bojovala.

Sharon byla jednou z více než tří a půl tisíce obětí konfliktu, který Severním Irskem otřásal od 60. do 90. let. Asi polovina byli náhodní civilisté. Jednalo se o poslední kapitolu mnohasetleté snahy Irů o nezávislost na Anglii a později Velké Británii. Většina ostrova se osamostatnila v roce 1921, Severní Irsko ale zůstalo součástí Spojeného království. Situaci ještě zkomplikovalo vystoupení Británie z Evropské unie v roce 2021, Irská republika členem unie zůstala.

„Moje žena zemřela v jedné z posledních explozí. Nejsem za to rád, ale doufám, že to hrálo nějakou roli a pomohlo to,“ říká o skoro 30 let později McBride.

Krátce po výbuchu nastal v Severním Irsku klid zbraní a na Velký pátek roku 1998 byla podepsána mírová dohoda. Odsouhlasilo ji Spojené království, Irská republika, většina severoirských politických stran a nakonec i místní obyvatelé v referendu. Pakt rozhodl o zvláštním statusu Severního Irska.

Skotsko

Severní

Irsko

Derry/Londonderry

Belfast

Dublin

IRSKO

Galway

Anglie

Wales

Cork

Foto: Aktuálně.cz, Wikipedia (TUBS, CC BY-SA 3.0)

Měl zajistit, aby katoličtí republikáni přející si sjednocení s Irskem i protestantští unionisté, kteří chtějí setrvat ve Velké Británii, mohli žít vedle sebe a jejich národní cítění by okolí i úřady respektovaly. Budoucnost regionu mohla ležet v Irsku i ve Spojeném království.

Každý, kdo se v Severním Irsku narodí, má například právo vlastnit irský i britský pas. Dohoda také osvobodila všechny členy polovojenských organizací, kteří si odpykávali trest za útoky nebo vraždy. Dosud výhradně protestantskou policii doplnili katoličtí strážníci. Smlouva také zrušila hranici mezi Severním Irskem a Irskou republikou.

Kudy hranice vede, není snadné zjistit. Silnice se klikatí mezi kopci, že člověk přejíždí z Irska do Severního Irska, zjistí pouze tak, že mu v telefonu pípne upozornění od operátora. Při jízdě po dálnici je rozdíl výraznější, protože zelené cedule a ukazatele rychlosti v mílích na britské straně vystřídají modrobílé nápisy a rychlosti v kilometrech na straně irské.

Během konfliktu tu stáli britští vojáci a lidé museli opatrně přejíždět přes hlídané checkpointy. „Nic jiného jsme neznali, přišlo nám to normální,“ vypráví nad sklenkou whisky pohodlně usazen v křesle David Campton, metodistický farář, který v Belfastu vyrostl. Když v 80. letech odjel studovat do Skotska, čekal ho kulturní šok.

„Vstoupil jsem do obchodu a automaticky zvedl ruce nad hlavu. V Belfastu vás při vstupu vždy prohledali. Tady jsem si ani neuvědomil, že to dělám. Všichni na mě koukali jako na blázna,“ směje se. Dnes je podle něj situace lepší, přestože Severní Irsko zůstává hluboce rozdělené.

Kdo je kdo v Severním Irsku

Republikáni - převážně katolíci, cítí se jako Irové a chtějí, aby se Severní Irsko připojilo k Irské republice. IRA patří k republikánských polovojenským organizacím.

Loajalisté/unionisté - převážně protestanti, cítí se jako Britové a chtějí, aby Severní Irsko zůstalo součástí Spojeného království. UDA nebo UDF patří k unionistickým polovojenským organizacím.

Mírová dohoda sice odstranila vnější hranice, ty vnitřní ale naopak posílila. Kilometry mírových zdí, které v Belfastu rozdělují republikánské a unionistické čtvrti, od Velkopáteční dohody ještě vzrostly. Vysoké jsou přes 10 metrů a jejich brány se na noc zavírají. „Z legrace říkáme, že čím vyšší jsou, tím lepší budou děti v házení kamenů,“ doplňuje Campton.

Někde zdi potřeba nejsou. Pár minut chůze od centra leží Sandy Row. V okolí silně unionistické ulice v jižním Belfastu žije okolo čtyř tisíc většinou chudších lidí. Malé řadové domky zdobí moderní sprejové malby, každých pár metrů vlají britské vlajky i symboly loajalistických polovojenských organizací, jako je rudá ruka z Ulsteru.

Před jedním z domů zastaví tmavé auto a z něj vystoupí usměvavý muž ve středních letech, který se představí jako Jim. Rozhalená košile odhaluje tetování, krátké vlasy má rozježené do všech stran. Zatímco vypráví, začne v jeho domě houkat alarm, který upozorňuje na neznámou osobu před vchodem. K cizím lidem jsou tu obezřetní.

„Od konfliktu jsme se posunuli, tak proč to teď měnit? Pětadvacet let si dělali, co chtěli, a my také,“ říká. V ulici se narodil a tvrdí, že se přátelí i s katolíky, přestože je unionista. „Dokud jsme byli v Evropské unii, bylo všechno v pohodě. Teď se ale mluví o jednotném Irsku – že bychom libry museli vyměnit za eura a takové věci. Bojím se, že by k tomu mohlo dojít brzy. Pokud ano, tak se odstěhuju.“ Sám prý na rozdíl od většiny unionistů hlasoval proti brexitu.

Referendum o vystoupení Spojeného království z Evropské unie 2016

Brexit

setrvání v EU

Spojené království

Severní Irsko

51,9 %

48,1 %

44,2 %

55,8 %

Zdroj: Electoral Commission

Podle dohody o odchodu Británie z Evropské unie vzniká hranice mezi Severním Irskem a zbytkem Spojeného království v Irském moři. Na ostrově žádné hraniční kontroly nebudou a Severní Irsko bude mít jako jediná část království přístup k jednotnému evropskému trhu.

Lidé jako Jim se bojí, že brexit bude znamenat stále větší izolaci od Londýna a časem dojde ke sjednocení Irska. „Parlament Spojeného království definitivně odhlasoval novou dohodu všem unionistům navzdory. Oni si uvědomují, že brexit je vlastně podvod,“ vysvětluje Dominic Bryan, antropolog z Queen’s University, zatímco zalévá v hrnku čajový sáček.

„Angličanům je úplně jedno, jestli budou mít nějaké Severní Irsko, nebo ne. Abych byl upřímný, Anglie potřebuje Severní Irsko asi jako díru do hlavy,“ říká. Republikánská strana Sinn Féin nyní lidem může nabídnout celkem jistou vizi společného Irska, zatímco unionisté o budoucnosti představu nemají.

Unionistická strana DUP na protest proti hranici v moři blokuje severoirský parlament a země už více než rok nemá vlastní vládu. To není nic neobvyklého. Za poslední čtvrtstoletí fungovala samospráva jen asi 12 let. Zbytek času se o situaci staral Londýn nebo místní úředníci. Podle mírových dohod se musí unionisté a republikáni na vládě podílet a kterákoliv ze stran může vetovat rozhodnutí a tím vládu zablokovat. Sinn Féin i DUP tuto možnost opakovaně využívaly i kvůli zcela banálním zákonům.

„Pořád tu jsou místa, kde zmlátí děti za to, že jsou katolíci nebo protestanti. A existují města nebo čtvrti, které řídí polovojenské organizace. Je to různé,“ tvrdí profesor Dominic Bryan.

Foto: Dominika Perlínová

„Vláda nebyla schopná za posledních 25 let udělat nic, reformu školství ani zdravotnictví. A teď jim svěříme brzdu?“ ptá se farář David Campton. Nově odhlasovaná dohoda dává severoirskému parlamentu možnost blokovat evropskou legislativu, pokud by zásadním způsobem zasahovala do života lidí. „Nebudou ji používat na nic zásadního, budou jen chtít ukázat, že mají tu moc, a zaseknou se třeba na dovozu klobás,“ rozčiluje se.

Jako problém se rýsuje vzdělávání, které i 25 let od konfliktu zůstává rozdělené na katolíky a protestanty. Více než 90 procent dětí chodí do škol pouze se spolužáky stejného vyznání. „Rodíme se do segregovaného světa, víme, že existují dvě komunity. Nepotkáváme se, dokud nezačneme studovat nebo pracovat,“ popisuje Róise, která se narodila v roce 1998 a napůl ironicky se označuje za dítě míru.

„Když jsem byla malá, myslela jsem si, že takhle to funguje všude ve světě, že jsou katolíci a protestanti a z nějakého důvodu žijí odděleně,“ vzpomíná a trochu se červená. Ve škole se spolužáky říkali, že protestanti mají jiné oči než katolíci nebo jinak velký nos.

Ve čtyři hodiny odpoledne se centrum Belfastu zaplní teenagery v barevných školních uniformách. Na první pohled je jasné, kdo patří k jaké komunitě. Zelená sáčka katolických škol a šedé kostkované sukně se na dlážděných ulicích mísí s modrými a černými svetry. Žádné z dětí ale 25 let míru neprožívá a jen pár z nich ví, že se výročí blíží. Ve škole se to neučí, a přestože si konflikt pamatují jejich prarodiče, pro ně je vzdálenou minulostí.

K poslednímu velkému útoku v Severním Irsku došlo ve městě Omagh v srpnu 1998, jen pár měsíců po podepsání Velkopáteční dohody. Frakce polovojenské organizace IRA, která s dohodou nesouhlasila, zabila 29 lidí, unionisty, republikány i zahraniční turisty. Sarah byla teprve malé dítě, když k útoku v jejím rodném městě došlo, přesto ji to zasáhlo.

„Silně to ovlivnilo moji rodinu i okolí. Vyrůstala jsem pak hodně chráněná,“ říká, zatímco vystupuje z autobusu a kvůli mírnému dešti si přes hlavu přetahuje kapuci. Její matka byla z katolické rodiny a otec z protestantské, takže mezi komunitami proplouvala celý život.

„Mladí lidé už to tolik neřeší, ale pořád zůstáváme rozděleni. Je to až šokující,“ dodává. Michelle s ní souhlasí, i když si myslí, že u mladší generace mnohem víc roste počet lidí, kteří se necítí ani jako unionisté, ani jako republikáni a jsou někde uprostřed.

V polovině března se i v Belfastu slavil irský svátek svatého Patrika a studenti na univerzitě v centru města si od ní nechávali na tváře namalovat irskou vlajku, i když věděli, že se kvůli tomu cestou domů večerním městem mohou dostat do konfliktu. „Říkali, že to aspoň bude legrace,“ směje se Michelle, zatímco si hraje se svou fenkou. „Mladé lidi spojuje alkohol a večírky,“ dodává.

Foto: Dominika Perlínová

Sarah ale tak optimistická není, i když i ona se pohybuje v hodně liberálním a uměleckém prostředí, kde se rozdíly mezi katolíky a protestanty nedělají. „Myslím teď hodně na útoky, když si připomínáme 25 let od dohody, zvlášť ve spojitosti s brexitem. Neuvědomíme si, jak cenný mír je, dokud nezmizí,“ dodává Sarah.

Obavy jsou zřejmě namístě. Britská tajná služba MI5 minulý týden po roce zvýšila míru teroristické hrozby v Severním Irsku na čtvrtý stupeň z pěti. Útok je tam nyní podle nich vysoce pravděpodobný.

„Pořád tu jsou místa, kde zmlátí děti za to, že jsou katolíci nebo protestanti. A existují města nebo čtvrti, které řídí polovojenské organizace. Je to různé,“ tvrdí profesor Dominic Bryan. „Někdy bývalí členové těchto organizací odvádějí úžasnou práci a snaží se škody napravit, jinde proti sobě jednotlivé loajalistické skupiny bojují o moc.“

Podle faráře Davida Camptona, který se na mírových jednáních podílel, se na mnoha místech polovojenské organizace proměnily v gangy a zapojily do obchodu s drogami a organizovaného zločinu ve vyloučených oblastech. Shoduje se s Bryanem, že k novému rozsáhlému konfliktu už v regionu nedojde, to ale neznamená, že polovojenské jednotky nemohou napáchat obrovské škody.

Zvlášť proto, že silně unionistické oblasti jsou často i velmi chudé. Ve východním Belfastu se nezaměstnanost mladých lidí pohybuje okolo 60 procent, chybí jim vzdělání nebo profesní kvalifikace a polovojenské organizace nabízejí jednoduchá řešení tam, kde vláda selhává.

„V Severním Irsku je tolik programů, které se snaží udržet děti mimo ulice. Nyní jsou ale v ohrožení, protože na konci března končí poslední zbytky dotací z Evropské unie a britská ani severoirská vláda zatím nebyly schopny to nahradit,“ popisuje Lynda Gouldová.

Foto: Dominika Perlínová

„V Severním Irsku je tolik programů, které se snaží udržet děti mimo ulice. Nyní jsou ale v ohrožení, protože na konci března končí poslední zbytky dotací z Evropské unie a britská ani severoirská vláda zatím nebyly schopny to nahradit,“ popisuje Lynda Gouldová, která pracuje pro organizaci NICVA, zastřešující charity a dobrovolnické spolky.

O práci na jaře s největší pravděpodobností přijdou stovky lidí, protože si je charity už nebudou moci dovolit. „Když tuhle síť pomoci odstraníte, vrátí se do ulic násilí. Hlavně na body střetů mezi jednotlivými komunitami,“ dodává s povzdechem.

Alan McBride po smrti své ženy zasvětil život mírovému procesu. V organizaci Wave Trauma Centre pomáhá lidem, kteří během konfliktu přišli o své blízké nebo utrpěli zranění. „Měli bychom být mnohem dál, než jsme. Ano, je to mnohem lepší než před Velkopáteční dohodou, ale společnost je stále hrozně rozdělená,“ shrnuje, jak se nyní v Severním Irsku cítí spousta lidí.

David Campton jde ještě dál. „Měl bych teď lidem během kázání předat naději, ale netuším jak. Cítím hroznou beznaděj.“ Velkopáteční dohoda v Severním Irsku zastavila vraždění, ale mírový proces už se dál neposouvá a rány rozdělené společnosti se hojí příliš pomalu.