"Nebavit se o reparacích, nebavit se o nápravě toho, na čem je Amerika postavená, je naprosto bláhové. Bylo by absurdní neřešit to," říká pro redakci deníku Aktuálně.cz amerikanista z Ostravské univerzity Jan Beneš. Podle něj debata přímo souvisí s americkou identitou, za posledních 150 let se ale v podstatě nikam neposunula.
Diskuse na toto téma se v USA opakovaně vede už od konce občanské války a zrušení otroctví v roce 1865. Už tehdy totiž federální vláda v čele s prezidentem Abrahamem Lincolnem osvobozeným otrokům slíbila 40 akrů půdy a jednoho osla na rodinu. Slib, o kterém se v černošských komunitách mluví dodnes.
Podle Beneše s přerozdělením obrovských pozemků jižanské politické elity i majitelů plantáží počítali i někdejší vůdci poražené Konfederace. Nakonec k tomu ale nikdy nedošlo. Lincoln zemřel a nový prezident Andrew Johnson jižanským státům vrátil jejich pravomoci. K odškodnění otroků se nakonec nijak neměly.
Od té doby se reparace staly pravidelným předmětem politických debat. A pravidlem většinou zůstalo i to, že na žádné reparace nikdy nedošlo. Spojené státy se přitom podílely na odškodnění například za holokaust. A v roce 1988 federální vláda vyplatila odškodné japonským Američanům a jejich potomkům, kteří byli během druhé světové války drženi v internačních táborech.
Víc než otroctví
Ačkoliv se o reparacích často mluví jako o odškodnění za otroctví, seznam dlouhodobě uplatňovaných křivd je ve skutečnosti mnohem delší. Podle Beneše jde například o diskriminaci při získávání nemovitostí, půdy, půjček a hypoték, kdy zákony zakazovaly prodávat majetek černošskému obyvatelstvu. Byla také omezena možnost se stěhovat, vzdělávání bylo segregované a nekvalitní a až do konce 60. let nemohli Afroameričané volit.
"Nevím, kde se mám zastavit v tom seznamu příkoří. Institucionálních, systematických, federálních, na všech úrovních byli Afroameričané vyřazeni z každé legislativy, která pomohla bělošské populaci, anebo v ní byli jen minimálně zastoupeni," dodává amerikanista.
A když se černošskému obyvatelstvu přece jen povedlo vybudovat si prosperující život v oddělené části města, mohl ho zničit pogrom. Jako například v Tulse, od kterého minulý týden uplynulo 100 let. Tamní běloši černošskou komunitu vyhnali, mnoho lidí přitom přišlo o život a bělošské obyvatelstvo si pak přivlastnilo jejich majetek.
Právě v Tulse v roce 2001 komise pro vyšetření masakru doporučila, že by asi 125 přeživších mělo dostat reparace v podobě stipendií, financí na důstojný pohřeb obětí, které dosud ležely v masových nebo neoznačených hrobech, a měl přijít i plán obnovy zničené čtvrti. Podobně doporučila i Severní Karolína v roce 2006 odškodnění za masakr ve Wilmingtonu z roku 1898. Nic z toho se ale nestalo.
Některé státy dokonce vyplacení reparací v minulosti přímo odhlasovaly. Například Virginie v roce 2005 za to, že mezi lety 1959 a 1964 zavřela všechny školy, aby do nich nemohly chodit černošské děti společně s bělošskými, kterým dotovala studium na školách soukromých. Jenže oběti jako odškodnění dostaly stipendia, což pro v té době často 60leté seniory už tak velký přínos nemělo.
Možné reparace
Menších podobných iniciativ je celá řada, popisuje Beneš. Například studenti univerzity Georgetown se rozhodli navýšit si o několik desítek dolarů školné. Tyto peníze se pak použijí jako reparace potomkům více než 200 otroků, které univerzita v minulosti prodala.
Stát Kalifornie vytvořením své komise bude možná prvním, který reparace Afroameričanům skutečně vyplatí. Západoamerický stát nicméně nikdy neměl otroctví zakořeněno v ústavě, a proto ani tady by případné reparace nebyly tak přelomové jako ve státech na jihovýchodě USA. Jde ale o symbolický krok.
Kalifornie uvažuje, že by vyplácení reparací fungovalo podobně jako program pro veterány z druhé světové války - ze kterého byli Afroameričané vyloučeni. Jednalo by se například o zdravotní a sociální pojištění, stipendia nebo granty, případně výhodné půjčky na bydlení a hypotéky, aby se odškodnění týkalo celé řady oblastí, které diskriminace ovlivnila.
Konkrétní první návrh komise představí za rok. Podporu podobnému kroku už vyjádřil i současný americký prezident Joe Biden. Ten podpořil projednání návrhu HR40, který by podobnou komisi vytvořil i na federální úrovni. Zákon ale v Kongresu leží od roku 1989 a za tu dobu se o něm ani jednou nehlasovalo.
Podpora roste i u běžných Američanů. Zatímco ještě před dvaceti lety by reparace vítala jen čtyři procenta obyvatel, dnes je to až 30 procent z nich.
Taktika vyčkávání
"Kongres se v roce 2009 omluvil za otroctví. Ale i ta omluva byla formulovaná tak, že nevytváří nárok na odškodnění. Málokdo z obou politických stran by se do tohoto projektu chtěl pustit, protože by mu to velmi rychle mohlo ukončit politickou kariéru," říká Beneš.
I první americký černošský prezident Barack Obama v minulosti reparace zamítl. "Bojím se, že reparace by se staly pro některé výmluvou, že už jsme svůj dluh splatili. Vyhnuli by se tak mnohem těžší práci, tedy prosazování protidiskriminačních zákonů v zaměstnání a bydlení, těžší práci v zajištění, že naše školy nejsou segregované, mnohem těžší práci ve vyzvednutí 37 milionů Američanů všech etnik z chudoby," prohlásil.
Podle Beneše to ale platí i obráceně. Čím více se podnikne drobných kroků směrem k narovnání situace, jako jsou například pozitivní diskriminace u přihlášek na vysoké školy nebo zdravotní pojištění pro chudé Američany, tím více se argument pro reparace oslabuje.
Důvodů, proč o reparacích mluvit, je ale víc. Ačkoliv se ale téma cyklicky vrací už přes 150 let, v naprosté většině případů se jedná jen o plané sliby nebo velmi povrchní debatu, které se jádru problému, tedy dlouholeté a systematické diskriminaci, vyhýbá.
"Je to otázka nápravy, je to součást diskuse, kterou Amerika nikdy neměla, ale třeba Jihoafrická republika nebo Německo ano. Nějaké národní diskuse o minulosti a co se některým skupinám obyvatel dělo. Je to součást konverzace, kterou Amerika dlouhodobě nemá, a reparace jsou způsob, jak z ní vyvést důsledky," dodává Beneš.
Video: Vysvětlení systémového rasismu
