Šičigahama - Každé úterý se v rybářském městečku Šičigahama, poničeném loni přívalovou vlnou tsunami, schází klub pletařek. Říkají si "Obživlé vlákno". Klub poskytuje nejen zábavu, ale i podporu pro hrstku z tisíců starších Japonek, které jsou stále bez vlastního domova poté, co se jejich životem před rokem přehnala dvojí katastrofa, napsal list The Wall Street Journal.
"Těší mě to natolik, že když si v noci připadám osamělá, prostě chvíli pletu," řekla osmdesátiletá Secuko Kasujaová. Při zemětřesení a následné přívalové vlně tsunami přišla o dům i obchod s potravinami na pobřeží rok poté, co jí zemřel manžel.
V místnosti vyzdobené z papíru skládanými origami v podobě jeřábů členky klubu celé hodiny pletou z příze darované z Austrálie, Skotska, Koreje či USA. Vyměňují si rady, jak plést copánkové vzory, stejně jako tipy na to, jak udržet teplo v prefabrikovaných buňkách lemujících fotbalové hřiště, kterým nyní říkají domov.
Rok po tragédii mohli Japonci konečně domů. Na tři hodiny
Žádné úspory, žádná práce
Tenhle pletařský klub je mikrokosmem problémů, s nimiž se část obětí potýká při snaze obnovit po katastrofě vlastní život. Mnozí z 326 000 lidí, kteří přišli o střechu nad hlavou a stále žijí v provizorních příbytcích, jsou starší 65 let. V některých městech jich je víc než 30 procent. Obvykle mají jen minimální úspory a mizivou šanci na práci.
Klub, jako je "Obživlé vlákno", je jednou ze škály programů, které organizují dobrovolníci, aby lidem pomohli překonat traumata. Mnoho z dvou desítek členek klubu by se pravděpodobně nikdy nesetkalo, kdyby nezačlo 11. března loňského roku zemětřesení.
Jedna je farmářka, jiná pracovala jako úřednice v elektrárně, než odešla do důchodu. Dvě vlastnily kadeřnický salón. Jen některé přišly o členy rodiny, ale všechny ztratily domy a s nimi i téměř všechno ostatní.
Tsunami vymazalo třetinu města. Lodě narážely do domů a valící se voda zničila stroje na sušení mořských řas, z nichž každý stál půl milionu dolarů. To pro město známé svými delikatesami z této "mořské trávy" znamenalo zabití místní ekonomiky.
Podívejte se, jak se Japonsko za rok změnilo:
"Sugoi!"
S myšlenkou vytvořit pletařský klub přišla křesťanská misionářka Teddy Sawkaová, která se do Japonska přestěhovala z amerického Ohia před 37 lety. Její vlastní dům tsunami přežil.
Chtěla nějak pomoct evakuovaným a pletení, které je v Japonsku oblíbenou zábavou, se samo nabízelo. Vydala se proto na sportovní stadion s přízí, kterou jí darovaly přítelkyně v USA, a několik žen z ní začalo vyrábět pokrývky pro ty, které katastrofa postihla stejně jako je.
Nyní už pletou například i teplé návleky na nohy, které se prodávají v Tokiu. Výtěžek půjde na obnovu města.
Při jednom z nedávných pletařských posezení Sawkaová nešetřila pochvalnými výkřiky. "Sugoi!" (nádherné), znělo místností, když sbírala "domácí úkoly" svých členek. Jedním z výrobků byla i oranžovo-hnědá pokrývka s vlnkovaným vzorem. "Tohle je jako život," zažertovala. "Jde nahoru a zase dolů a pak znovu nahoru."
Osmdesátiletá paní Kasujaová z darovaných přízí háčkuje a za poslední týden doma za bezpočet hodin vyrobila šátek přes ramena. V ručních pracích je pro ni ještě něco navíc - jedna z mála věcí, které se jí povedlo zachránit z tsunami poškozeného domu, byla skříňka s háčky na háčkování.
Postupem času se z ní stalo něco jako trenér háčkování pro začátečnice.
Mezi její svěřenkyně patří i třiaosmdesátiletá Kanejo Katová, která má problémy dokončit růžovo-modrý šátek hlavně proto, že si na práci vzala chlupatou vlnu, v níž se těžko rozpoznávají očka. "Proč jste si vybrala takovou efektní vlnu?" peskovala ji jemně paní Kasujaová a vypárala část šátku. "Podívejte, tady vám chybí dva sloupky."
Hádky o vlnu
Po několika měsících strávených v pletařském klubu zaznamenala Sawkaová změnu. Ženy už nejsou tak rezervované, poplácávají se po zádech a žertují o tom, jak pletou tak usilovně, až jim z toho naskakují puchýře. K jejímu překvapení se polovina pletařek začala sama od sebe scházet každý den.
Zvířata, která našli ve Fukušimě:
Činnost klubu se ale neobejde bez třecích ploch. V posledních měsících se největším problémem stalo rozdělování vlny a přízí. Při jedné ze schůzek se několik žen dokonce seběhlo k přepravce s novými zásobami a snažily se popadnout jakýkoli pytel přízí, který jim přišel pod ruku.
"Je to takový syndrom," míní Sawkaová, podle níž jde patrně o obyčejný projev toho, že tyhle ženy přišly skoro o všechno. "To není ani chamtivost, jenom to tak může vypadat," dodala.
