Londýn – "10 let. 10 milionů dokumentů. 10 miliard slov."
Tímto sloganem rozběhl letos v říjnu kontroverzní server WikiLeaks oslavy svých desátých narozenin.
Zrodil se jako nenápadné dítě několika počítačových specialistů a aktivistů, znepokojených objemem informací, které velké západní státy před svými občany utajují.
Spoluzakladatel a dnešní klíčová postava celého serveru Julian Assange si za dekádu fungování celého projektu vysloužil obvinění z "krve na rukou" i status "nejvýznamnějšího světového novináře", který mu v červenci 2010 přisoudil vlivný americký deník The New York Times.
Radikální transparentnost
Počátky slavného projektu byly přitom velmi skromné. V průběhu roku 2006 ho začala dávat dohromady stejnojmenná nezisková organizace sdružující novináře, počítačové experty a aktivisty, kteří se hlásili k radikální otevřenosti v rámci svobody tisku.
Počátkem října si skupina, jejímž členem byl i Julian Assange, zaregistrovala doménu a 28. prosince 2006 vypustila první sadu získaných dokumentů. Šlo o utajované informace o sílícím vlivu radikálních islamistů v Somálsku, krytých Spojenými státy skrze etiopskou vládu a její další africké spojence.
Klíčový pro budoucí styl WikiLeaks byl její veřejný odkaz na "radikální transparentnost". Zakladatelé mluvili o potřebě rozkrýt skryté vazby mezi západními vládami, privátními společnostmi, vlivnými médii i dalšími důležitými hráči. A to i za cenu nelegálního pronikání do počítačových systémů svých cílů a zveřejňování informací, oficiálně označených jako tajné.
"Sdílíme původní informace o tom, jak vlády, společnosti, banky, OSN, politické strany, věznitelé, okultisté, soukromé bezpečnostní agentury, váleční plánovači a média operují v momentě, kdy si myslí, že se nikdo nedívá," má WikiLeaks napsáno na své oficiální webové stránce.
Novináři nového typu
Ve skupině zakladatelů WikiLeaks hrál čím dál prominentnější roli mladý blonďatý Australan Julian Assange.
Už v mládí byl známý hackerskými aktivitami, balancujícími na hraně zákonů a etických norem. Dostal se k nim podle svých slov v 16 letech. V roce 1991 měl první problém s australskými soudy, kterým se přiznal k nezákonnému proniknutí do počítačových systémů Australské národní univerzity a několika dalších institucí.
Od soudu dostal napomenutí i peněžitou pokutu, v hackování ale pokračoval dále, tentokrát s mezinárodním přesahem.
V pozdější knize "Podzemí" se Assange popisuje jako součást skupiny Mezinárodní partyzáni, která se pokoušela proniknout do serverů amerického ministerstva zahraničí a dalších klíčových institucí.
Cítili se jako "novináři nového typu", kteří zpřístupňují občanům důležité informace a dodržují při ilegálních aktivitách několik železných zásad: neničit nebo nepoškozovat počítačové systémy, do kterých pronikají, neměnit v nich žádnou informaci (kromě zametání vlastních stop) a plně zveřejnit získané informace (neobchodovat s nimi a nepoužívat je pro jiné účely).
Hvězdná hodina
Tento styl se odrážel na patrně nejdůležitější sérii úniků, které server WikiLeaks ve své desetileté historii zveřejnil.
Dne 22. října 2010 zpřístupnil tajné dokumenty americké armády o válce v Iráku z let 2004–2009. Z téměř 400 tisíc zveřejněných dokumentů vyplývá, že američtí generálové i politici věděli o mučení zajatých Iráčanů, znásilňování iráckých žen, okamžitém popravování bez soudu i o dalších válečných zločinech, prováděných iráckou armádou a policisty. Stejně jako o mnohem větším počtu civilních obětí války v Iráku, než jaký tamní i americké úřady oficiálně uváděly.
O více než měsíc později přinesly WikiLeaks další, ještě kontroverznější sérii utajovaných dokumentů – stovky tisíc amerických diplomatických spisů, hlavně depeší a kabelogramů, označovaných jako "tajné", "delikátní" a nevhodné pro sdílení s dalšími vládami.
Tyto dokumenty zase ukazovaly, jak američtí diplomaté slídí za vedením OSN, využívají velvyslanectví pro špionáž i řadu zahanbujících pikantérií z diplomatického světa včetně soukromých hodnocení klíčových světových politiků. Na této informační sérii server úzce spolupracoval s prestižními světovými médii, jako byly americký deník The New York Times, britský The Guardian nebo německý týdeník Der Spiegel.
Začátkem prosince 2010 pak server vydal ještě poslední "bombu": seznam vojenských i civilních zařízení po celém světě, klíčových pro americkou bezpečnost. Tedy vojenské základny, továrny, elektrárny, doly i další infrastrukturní objekty.
Teroristé a zrádci
Americká vláda i mnohé další západní země byly v šoku. A s nimi i někteří dosavadní příznivci WikiLeaks.
Úniky informací odhalujících důležité a doposud utajované pozadí afghánské a irácké války měly mezi nimi velký ohlas. Plošné a netříděné zveřejnění americké diplomatické korespondence a hlavně odhalení cílů klíčových pro americkou bezpečnost vyvolaly u mnohých rozpaky. A taky otázky, kam až WikiLeaks ve své snaze o radikální otevřenost zajdou i zda to celé ještě slouží dobru občanů západních zemí, ke kterým úniky utajovaných dokumentů směřují.
Někteří američtí politici začali otevřeně vyzývat k dopadení, souzení nebo dokonce popravě Juliana Assange. "Jde jen o další důkaz, jak nezodpovědně se tito lidé chovají. Hraničí to s kriminální činností. To jsou přece informace, po kterých prahnou teroristé," řekl po zveřejnění amerických bezpečnostních cílů britský ministr zahraničí Malcolm Rifkind.
"Nemyslím si, že jde o něco zásadně nového," bránil server tehdy jeho právník Mark Stevens. "Nová je jen skutečnost, že to celé zveřejnily WikiLeaks, které už dokázaly zahanbit řadu vlád," dodal.
Problémy
Ostře sledovaný server začal mít každopádně problémy.
Na přelomu listopadu a prosince 2010 od něj daly ruce pryč firmy jako PayPal nebo Amazon, švýcarská banka mu zrušila účet pro dary a internetová společnost Dynadot zase smazala doménu. Stránka WikiLeaks se musela přeregistrovat a v rámci řady klíčových bezpečnostních opatření začali její tvůrci vytvářet desítky zrcadlových webů tak, aby server nebylo snadné vyřadit z chodu.
Potíže začala mít i hlavní viditelná postava WikiLeaks Julian Assange, pobývající převážně v Londýně. Kvůli švédskému obvinění z údajného znásilnění, zatykači Interpolu i hrozbám vyšetřování v dalších státech našel nakonec po sérii dramatických událostí v červnu 2012 nucený azyl na ekvádorské ambasádě v Londýně. Ekvádorský prezident Rafael Correa mu totiž opakovaně vyjádřil podporu.
Horší než Assangeovo omezení pohybu nebo finanční i technické problémy serveru ale začala být pro WikiLeaks obvinění z velké míry nezodpovědnosti a porušování etických zásad. A to nejen ze strany západních vlád, rozhořčených únikem státních tajemství.
Podle zprávy agentury AP z léta letošního roku například WikiLeaks – navzdory veřejným proklamacím – dlouhodobě opomíjí vymazávat citlivá osobní data ze zveřejňovaných dokumentů. Vyšetřování AP objevilo v dokumentech například jména a adresy znásilněných mladistvých, lidí, kteří čelili sexuálnímu násilí, nebo jednotlivců trpících duševními poruchami.
Byla tam i čísla kreditních karet a jiné osobní údaje, které podle AP později zločinci využívali ke krádežím.
Jiní experti zase odhalili, že WikiLeaks nechávají na svém webu četné odkazy na stránky obsahující viry a další sledovací programy.
Jsou to jen loutky
Patrně největší ránu na své reputaci ale utrpěli Assange a WikiLeaks během letošní prezidentské kampaně v USA, do které se přímo zapojili masovým zveřejněním e-mailů demokratické kandidátky Hillary Clintonové. Únik výrazně ovlivnil její šance na vstup do Bílého domu.
Řada médií proto začala Assange a WikiLeaks přímo spojovat s hackerskými aktivitami Kremlu, pro který se podle nich stali tzv. užitečným idioty.
Sám Assange neskrývá obdiv k režimu ruského prezidenta Vladimira Putina a v minulosti krátce vedl vlastní show na kremelském propagandistickém kanálu Russia Today. V prosincovém rozhovoru pro italský list La Repubblica navíc prohlásil, že WikiLeaks nepotřebuje zveřejňovat citlivé informace z Ruska, protože tato země má sama "dostatek různorodých médií".
Julian Assange Has Confirmed That The U.S. Government Is Lying To The American People About Russia https://t.co/2oXSkvLDmw pic.twitter.com/pZIP1BsTDw
— F&M (@74f5c728e7d446d) December 18, 2016
"Stalo se z nich něco jiného, než byli původně," řekl časopisu Time John Wonderlich, předseda americké nadace Sunlight, která se věnuje transparentnosti internetu. "Jsou čím dál víc nezodpovědní. Když zveřejňují informaci, vypadá to, že má sloužit nějakému skrytému cíli, možná pomstě konkrétnímu jednotlivci," dodal Wonderlich.
Poukazoval přitom na nevyrovnanou osobnost Juliana Assange i nevyřízené osobní účty s Hillary Clintonovou. Averzí vůči ní se kvůli tvrdé kritice WikiLeaks z její strany (akce serveru označila v minulosti za "terorismus") dlouhodobě netají.
"Pokud se někdo – i jeho spolupracovníci – takhle chová, má to své následky," řekl k tomu temně Assange v rozhovoru s italskými novináři. Spojení s Rusy ale rezolutně odmítl.
Kritiku svého chování i kroků WikiLeaks označuje Assange opakovaně za neopodstatněnou a vedenou pouze snahou je kompromitovat a zastavit.
Když ho jiný známý whistleblower Edward Snowden (po zveřejnění řady tajných operací amerického Úřadu pro národní bezpečnost v roce 2013 a útěku z USA se skrývá v Rusku – pozn. red.) velmi jemně vyzval, aby neodmítal "drobné korekce", vzkázal mu twitterový účet WikiLeaks drsně: "Oportunismus ti nezíská milost od Clintonové."
@Snowden Opportunism won't earn you a pardon from Clinton & curation is not censorship of ruling party cash flows https://t.co/4FeygfPynk
— WikiLeaks (@wikileaks) July 28, 2016
Vody se zakalily
Experti jsou proto v hodnocení projektu WikiLeaks po deseti letech jeho existence v rozpacích.
"Z dlouhodobého pohledu udělali řadu dobrých věcí," řekl britské stanici BBC švédský profesor a odborník na mediální komunikaci Christian Christiansen. Server podle něj umožnil lidem nahlédnout do utajovaného světa státních institucí i privátních společností s takovou mírou detailů, která byla dosud nevídaná. To může podle něj zabránit řadě chyb a selhání.
WikiLeaks už ale podle Christiansena nyní fungují ve velmi odlišném prostředí, které je rychlejší a je v něm víc konkurence. Server to proto nutí věnovat se i tématům, u kterých není úplně jednoznačný veřejný zájem. Stává se tak příběhem a tématem sám o sobě. "Pokud se tohle stane, začne to hodně kalit vody," uzavírá profesor Christiansen.
