Reinhard Heydrich, jeden z nejmocnějších mužů nacistické říše, zemřel na následky zranění střepinou bomby parašutisty Jana Kubiše 4. června 1942.
O osudu středočeské vesnice Lidice bylo tím rozhodnuto.
Jednotky SS a ochranné policie obklíčily obec navečer 9. června 1942.
Na místo se pak o den později dostavil státní tajemník Úřadu říšského protektora K. H. Frank, aby dohlédl na dokončení akce.
Sto sedmdesát tři mužů starších patnácti let bylo zastřeleno na Horákově statku.
Dalších 26 obyvatel nacisté popravili 16. června v Praze-Kobylisích. Ze 196 žen jich bylo 53 zavražděno či umučeno v koncentračních táborech. Ze 105 dětí se po válce našlo jen 17.
Zbývajících 88 nacisté zavraždili.
Hitlerovští pohlaváři se už při Heydrichově pohřbu domlouvali na provedení masivní zastrašovací akce proti obyvatelům protektorátu - neskonale hrůznější než dosavadní popravy.
Volba padla na Lidice, přestože bylo gestapu při prověřování důkazů brzy jasné, že vesničané nemají s parašutisty, kteří zlikvidovali Heydricha, nic společného.
Dopis lidického Václava Říhy Anně Maruščákové (ženáč Říha si v něm hrál na odbojáře, aby se zbavil milenky) brzy prohlédli jako falešnou stopu.
V tu dobu už ale nacisté nechtěli rozjetou mašinerii zastavit.
Smyšlená konstrukce gestapa
Po Heydrichově skonu totiž gestapo - viděno nacistickýma očima - nepátralo po útočnících na Heydricha, ale jeho "vrazích".
Seriál k 75.výročí atentátu na Reinharda Heydricha
Na výsledky vyšetřování naléhal navíc velmi tvrdě i Berlín a pražské gestapo nemělo stále žádnou stopu. Bálo se.
Pražský šéf gestapa Hans Geschke nedostal i proto s velitelem protektorátní bezpečnostní policie a Sicherheitsdienstu (SD) Horstem Böhmem pozvánku na Heydrichův pohřeb.
To bylo jasné a vážné varování.
Až zoufale tedy potřebovali a hledali viníka.
Gestapu posloužil v roli agenta-provokatéra velmi pravděpodobně i zběhlý parašutista Viliam Gerik z diverzní skupiny Zinc vyslané do protektorátu z Velké Británie.
Podle badatele Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslava Čvančary k tomu sice neexistují písemné důkazy, Gerik ale v té době prokazatelně působil jako konfident gestapa v okolí Slaného a na Rakovnicku.
Tedy nedaleko Lidic.
Kladenský šéf gestapa Harald Wiesmann pak už jen dostal informaci, že podle zjištění Böhmeho lidí Lidice podporují parašutisty.
"U Liškova mlýna byl pak skutečně Wiesmannovým komandem nalezen batoh se zbraněmi a vysílačkou. Právě Gerik je tam musel někdy v noci z osmého na devátého června s pomocí pražského gestapa podstrčit," tvrdí badatel Jaroslav Čvančara.
"Za co jiného by mu později vyplatilo pět milionů korun? Jen tak z plezíru? To určitě ne. S pozdějším dopadením parašutistů neměl totiž nic společného," dodává badatel.
Desítky Lidic po celém světě
V Polsku, Bělorusku, na Ukrajině nebo v Rusku za druhé světové války nacisté vyvraždili stovky vesnic, aniž by se o ně tehdy, ale i dnes svět příliš zajímal.
Vražedná komanda přitom řádila v těchto vesnicích často bestiálněji než třeba v Lidicích.
Lidé byli nahnáni do stodol nebo kostelů a zaživa upalováni. Členové vraždících komand házeli pak dovnitř ještě pro jistotu ruční granáty.
Něco podobného se v malém odehrávalo při protipartyzánských akcích i v protektorátu. Vypálené byly osady Ležáky nebo Ploština. Popelem lehlo i s patnácti lidmi osm usedlostí v Prlovu.
Svět přesto zná především české Lidice.
Rozdíl mezi nimi a jinými zničenými vesnicemi spočívá podle historiků v tom, že nacisté v Lidicích vše do nejmenších detailů naplánovali, rozdělili úkoly (pečlivě například evidovali zkonfiskovaný majetek), aby za přítomnosti filmařů a fotografů vyvraždění Lidic propagandisticky co nejdokonaleji zachytili.
Obrovská medializace téhle akce, ve které nacisté do celého světa vytroubili, co udělali a čeho všeho jsou schopni, zasáhla logicky všechny kontinenty.
A spojenecká média propagandistické zvrhlosti nacistů dokonale využila.
"Proto například ministr zahraničí československé exilové vlády Jan Masaryk prohlásil, že ´kdybychom měli přinést spojeneckému úsilí stejný prospěch jako Lidice, pak bychom potřebovali minimálně dvacet divizí po deseti tisících mužích´," vysvětluje historik Eduard Stehlík.
Podobně se už za války vyjádřil tehdejší ministr námořnictva USA Frank Knox. "Až se nás budou jednou naše děti ptát, proč jsme vedli tuto válku, tak jim budeme vyprávět o Lidicích," prohlásil.
Význam obrovské oběti, kterou přinesli obyvatelé Lidic na oltář válečného boje, uznávají zpětně i ti, kterých se dotkla nejbolestněji.
"Co říkám na atentát na Heydricha, za který jsme my z Lidic, ale i parašutisté i s jejich rodinami tak strašně zaplatili? Muselo se přece něco udělat, abychom se nepodobali ovcím, které jdou v tichosti na porážku," hodnotí dnes význam akce Jana Kubiše a Josefa Gabčíka pětaosmdesátiletá Marie Šupíková-Doležalová z Lidic, které bylo 10. června 1942 deset let.
Další traumata
Traumata a bolesti se ale Lidicím, známým po celém světě, paradoxně nevyhýbaly ani po válce.
Jakási "druhá lidická tragédie" nastala po listopadu 1989.
Kvůli totalitní propagandě byly najednou Lidice řadou lidí chápány jako ryze komunistická vesnice. Kvůli zastavení finančních dotací státu zchátral i pověstný lidický Růžový sad s pozemkem památníku.
Dál se sice hovořilo o nacistickém zločinu, jména jeho obětí ale začala upadat v zapomnění.
Až v roce 2000 vznikl Památník Lidice s jeho první ředitelkou Marií Tělupilovou. Velký podíl na tom měl tehdejší ministr kultury Pavel Dostál (1943-2005), který vznik památníku inicioval.
Postupně se podařilo překlenout i česko-německou nevraživost. Přesvědčivě to dokázal před pěti lety německý prezident Joachim Gauck.
Když Lidice navštívil, setkal se i s těmi, kteří vraždění nacistů přežili. Se všemi si podal ruku.
Během prezidentova odchodu mu jedna z přeživších lidických žen Miloslava Kalibová, mluvící německy, v jeho mateřštině řekla: "Jsme rádi, pane prezidente, že jste přijel."
Joachim Gauck se k ní vrátil a dojatě ji objal.
"Ještě dnes mám při té vzpomínce husí kůži," přiznává Eduard Stehlík, který německého prezidenta Památníkem Lidice provázel.
