reklama
 
 

Dnešní Lidice? Trauma přeživších i jejich potomků trvá

10. 6. 2014
O utrpení za války i po ní. Reportáž z vesnice, kterou před 72 lety srovnali se zemí nacisté.
Doporučujeme

Lidice - Více než sedm desetiletí po vyvraždění obyvatel středočeské obce Lidice panují kolem této tragédie stále tabu. Nejde ale už o zákazy či šikanu všemocné státostrany KSČ, nýbrž o osobní či rodinná traumata, s nimiž se i vnuci přeživších žen a dětí (muži byli až na tehdy vězněného Františka Saidla zastřeleni) jen bolestivě vyrovnávají.

Od vyhlazení Lidic - jako odvety za akci parašutistů Jana Kubiše a Josefa Gabčíka, kteří zlikvidovali třetího muže nacistické říše Reinharda Heydricha - uplyne právě dnes dvaasedmdesát let.

Když ovšem do Lidic mezi pamětníky tragických událostí zavítáte, dojde vám, že jen málokdy se v životě setkáte s tak silnými lidmi se smyslem pro humor. Určitě i proto, že ty, kteří přežili vraždění nacistů a přišli o rodiče i sourozence, nemůže v životě už nic horšího potkat. "A divíte se? Po těch hrůzách, co zažili, je jen tak něco nerozhází. Tak vyrovnané a veselé osobnosti jsem nikde jinde nepoznala," přitakává starostka Lidic Veronika Kellerová, sama vnučka lidické ženy.

Čím déle ovšem s lidickými mluvíte, tím častěji zaznívá: "To tam nepište!" anebo: "Tohle je stále dost živé a citlivé téma - o tom nemůžeme veřejně mluvit. Abyste ty vztahy a události pochopil - a ne soudil -, musel byste tu žít anebo si to neštěstí prožít."

Historik Eduard Stehlík, jenž vydal o lidické tragédii několik knih, hovoří o "dosud nezmapované poválečné lidické tragédii", která zahrnuje jen málo známé anebo stále zamlčované příběhy, křivdy a dramata.

Čekání na návrat dětí - až do konce života

"Trauma lidických žen a dětí po válce pokračovalo. Při sepisování knihy o Lidicích jsem si kladl často otázku: Co bylo větším hrdinstvím? Být popraven v Lidicích u zdi v zahradě Horákova statku (gestapo ve zprávě o akci informovalo: 'Šli hrdě a tiše, nedošlo k žádným slabošským scénám' - pozn. red.), anebo byly většími hrdinkami ženy, které se do Lidic vrátily po válce... a které musely žít dál? Některé - ty mladší - měly ještě šanci založit rodinu, ale ty, jimž bylo přes čtyřicet (a bylo jich hodně), zůstaly už samy," vysvětluje Eduard Stehlík.

"Každý den vstávaly s vědomím, že se jejich dítě možná jednou vrátí, že jednou přijde, jednou zaťuká na okno, zazvoní u dveří. Muži zemřeli do několika hodin od obsazení Lidic. Jejich ženy se ale celá desetiletí vypořádávaly s osamoceností. S tím, že musely zapomenout na rodinné plány, protože manžel byl popraven, děti mrtvé... prostě zničené a přeorané životy. Pro mnohé ženy - i když přežily - už nic nebylo. Zůstaly samy," přemítá nad poválečnými traumaty lidických.

Například Anna Židová-Drdová přišla podle starostky Kellerové o syna Ivana a až do smrti jí bylo líto, že už ji nikdy nikdo neoslovil "mámo" a později "babičko".

O trápení lidických žen svědčí i to, že v nově postavených domech měly po válce celá léta připraveny pokoje pro děti, které se už nikdy nevrátily. Například Anna Nešporová se až do smrti nesmířila s tím, že její dcera Věnceslava, kterou porodila těsně po vyhlazení Lidic (proto ji také nacisté ušetřili, avšak dítě jí odejmuli) se nevrátila, a měla až do smrti pro dceru připravený pokoj.

"Stále věřila tomu, že někde žije. Prostě to tak nějak vnitřně cítila. Říkala: 'Vždyť kdo by ublížil nevinnému dítěti. Někde ji určitě najdou. Někde se vynoří.' A vyloučené to v jejím případě úplně nebylo. Po vyvraždění Lidic se narodilo šest dětí jako pohrobci, z nichž se našly dvě - už adoptované - v českých rodinách. Zbývající byly po narození přejmenovány německými jmény. Jsou sice záznamy o tom, že zemřely... jenomže v prostředí, kde pracovaly české zdravotní sestry. Nic netvrdím, jen si stále říkám, že čtyři úmrtí ze šesti novorozeňat bylo i tehdy nezvykle vysoké číslo," připomíná Stehlík.

Úvahu, zda někde v Německu žije dcera Anny Nešporové anebo i další lidické děti, odmítá rozvíjet. Její syn Antonín Nešpor nicméně rovněž věří, "že jeho sestra Věnuška jistě někde žije". 19. června by jí mělo být 72 let.

I další příběhy jsou tragické, byť dopadly vlastně dobře.

Čtyřletému Václavu Zelenkovi třeba přirostl jeho německý táta Karl Wagner k srdci: "Když mě vracel, brečel jak malý kluk. Už nikdy potom jsem neviděl chlapa takhle plakat. Stál ve dveřích, díval se na mě, dveře se zabouchly a já ho už nikdy neviděl. Dodnes mě to moc mrzí. Ale tenkrát v sedmačtyřicátým, když jsem se vrátil, nebylo možné říct, že ten Němec byl dobrým člověkem. Okamžitě bylo zle."

Lidičtí i dnes zkoumají, zda by ti modroocí přežili

V letech 1945 až 1947 se podařilo najít ze 105 dětí jen 17. Přežily pouze ty, které nacisté uznali jako rasově vhodné k převýchově německými rodinami. Ostatní byly otráveny výfukovými zplodinami nákladních automobilů.

Moc se nemluví o německých dětech, které byly do Lidic po válce převezeny - v rámci pátrání po těch lidických - omylem. Sotva se tedy v novém prostředí adaptovaly, byly po zjištění omylu vráceny zpět německým rodičům... až po dvou letech.

"Hrozné, šílené... o těchto tragédiích nechce přirozeně nikdo mluvit," dodává Stehlík. Podle krevní zkoušky se například zjistilo, že Zdeněk Petřík není Zdeňkem Petříkem, synem lidického učitele. Takže ho lidická matka odmítla a malého Zdeňka vychovávali její rodiče, protože ho měli rádi. Nikdo ale nevěděl, co je zač.

Zdeněk Petřík psal po pádu komunistického režimu německému kancléři Helmuthu Kohlovi, že je obětí války a neví, zda je Němec, Polák anebo Čech. Když pak našli v Kladně v teplovodní šachtě vysušené tělo bezdomovce, přišlo se na to, že jde o zmizelého Zdeňka Petříka, který celý život pátral po tom, kým vlastně je.

Při líčení života v Lidicích starostka Veronika Kellerová několikrát opakuje, že vzdor všemu prožila šťastné dětství. Pak ale překvapí postřehem: "Stále si říkáme, že se nás ta tragédie nijak nedotkla, ale možná si neuvědomujeme, jak hluboce zasáhla i následující generace. Tady Vašek Zelenka má syna Michala, který má dva kluky. A Michal se mi jednou svěřil: 'Já už asi blázním anebo jsem nějak postižený, ale občas si říkám, že ti mí kluci by přežili - jsou modroocí a blonďatí.' A já si v tu chvíli uvědomila, že když byl můj syn Marek malý, tak mě napadaly stejné myšlenky: modrooký a blonďatý... přežil by."

Letitým trápením pro mámu Veroniky Kellerové byl fakt, že v koncentráku nezachránila svou matku. Na její fotografii se proto nemohla dlouhá léta ani podívat. "Až když jsme se narodily my, vnoučata, tak se s tím vyrovnala," přiznává starostka.

Palčivá rána po letcích

Lidičtí rodáci Josef Horák s Josefem Stříbrným bojovali jako letci Královského vojenského letectva (RAF) ve Velké Británii. Oba válku přežili, avšak do Lidic se vrátit nemohli. Mnozí přeživší jim totiž dávali za vinu, že jejich boj proti nacismu vedl k vyhlazení obce. "Pro některé z rodin je to stále živé téma. Neodpustili jim ani dnes. Snad tahle rána přebolí, až odejdou všichni pamětníci," domnívá se Václav Zelenka. A rovněž on žádá, abych tohle téma jmenovitě nerozvíjel.

Poválečná Společnost pro obnovu Lidic odhlasovala (proti byla jedna třetina), že přítomní letci Horák se Stříbrným, jimž měl být rovněž postaven domek, nemají v Lidicích co pohledávat - píše se rok 1947. Krátce na to byli po komunistickém puči jako západní letci vyhozeni z armády. Josef Horák emigroval do Británie, kde se vrátil k RAF. A nebylo mu nic platné, že jedna z přeživších lidických žen Anna Nešporová byla jeho sestrou.

Tajná policie ji ostatně právě kvůli jejímu bratru sledovala. Josef Stříbrný - jeden z nejlepších válečných navigátorů RAF - propadl alkoholu a upil se k smrti.

Lidická žena? Symbol hrdinství a ctnosti

Komunistický režim si po válce stvořil z lidické ženy symbol hrdinství a ctnosti - do podoby jakéhosi živého pomníku, aniž by někoho zajímalo, co si o tom ti lidé myslí a zda to vůbec chtějí. Františka Hroníková přišla o sedm dětí. Jak jen se jí s tímhle vědomím mohlo po válce žít? Jedno dítě jí přitom zavraždili takřka před očima, když porodila v lágru.

Od lidických žen se ani nečekal normální život. A jak říká Eduard Stehlík, je zázrakem, že některé z nich založily v těchto "kultovních poměrech" fungující rodiny a vychovaly skvělé děti. Tlak okolí byl obrovský - i proto některé ženy odmítly v Lidicích žít a odstěhovaly se.

Nemohly ten režimem sešněrovaný život zvládnout a svůj - i na dnešní dobu skvělý - domek, k němuž si ovšem nemohly nic přistavět anebo ho natřít barvou podle svého vkusu, raději pronajímaly, anebo rovnou prodaly. Velkoryse obnovené Lidice se tak podobaly spíše ghettu. "Nedivím se lidem, kteří odešli, a nedivím se a obdivuji ty, kteří zůstali. I kvůli společnému tragickému osudu si museli být blízcí. Ta hrůza je mohla držet i pohromadě," domnívá se Stehlík.

Lidé podle všeho i proto ocejchovali po pádu totality Lidice jako protekční komunistickou vesnici. "Větší potupu v životě jsem snad nezažil," vzpomíná Václav Zelenka.

Zrušeny byly příspěvky obci, které stát dával na údržbu pietního území a muzea. "Neměli jsme na to peníze. Pomohli až tehdejší premiér Miloš Zeman s ministrem kultury Pavlem Dostálem, takže vznikla příspěvková organizace Památník Lidice," vysvětluje Marie Šupíková-Doležalová. Badatelům se tak podle historiků nabízí mimořádně zajímavé a dosud nezpracované téma: zneužití Lidic komunistickou propagandou.

Posttraumatický syndrom se Lidicím nevyhýbá

I po dvaasedmdesáti letech zůstává mezi těmi, co vraždění přežili, ale i těmi, co se narodili až po válce, mnoho nevyřčeného. "Možná by to bylo na sociologickou studii o posttraumatickém syndromu a možná by nám i pomohla. Lidé by se ale otevřeli s jedinou podmínkou - výsledky studie by byly k dispozici jen jim a vědcům. V žádném případě veřejnosti," říká starostka Veronika Kellerová.

"A možná by stačila jen nabídka k podobnému projektu. Pro ty lidi není ani tak důležité, aby se uskutečnil, ale že je tu něčí zájem přežívající traumata z vyhlazení Lidic vysvětlit a hlavně pomoci," domnívá se psycholožka Jitka Jeklová.

A týká se to i vyhlazených Ležáků (24. června 1942; v obci byla ukryta vysílačka Libuše parašutistické skupiny Silver A, která se účastnila atentátu na Heydricha), kde přežily jen dvě sestry Jarmila a Marie Šťulíkovi. Jejich komplikované vztahy to poznamenalo dodnes. V Lidicích žije dosud 13 tehdejších dětí a tři ženy, které vraždění nacistů přežily.

autor: Jan Gazdík

Související

reklama
reklama
reklama
Komerční sdělení
reklama

Sponzorované odkazy

reklama