Rozkol, který už nešlo vzít zpátky: Proč část křesťanů slaví Vánoce až v lednu

Julia Makhinchuk Julia Makhinchuk
25. 12. 2022 6:58
Hlavní vánoční svátek u katolíků tradičně připadá na 25. prosince. Pravoslavní křesťané ho ale slaví až v lednu. Nejde zdaleka o jediný rozdíl mezi křesťany, kteří se v roce 1054 rozdělili na dvě větve: západní katolickou a východní pravoslavnou. "Vzájemné nepochopení se ale shromažďovalo už od raných dob," upozorňuje Martin Vaňáč z Karlovy univerzity.
Papež František při setkání s hlavou kyperské pravoslavné církve arcibiskupem Chrysostomem II.
Papež František při setkání s hlavou kyperské pravoslavné církve arcibiskupem Chrysostomem II. | Foto: Reuters

První konflikt mezi církvemi proběhl už koncem 2. století za papeže Viktora I. Zatímco na východě bylo vrcholným dnem Velikonoc ukřižování Ježíše Krista, na západě prosazovali slavení v neděli, na vzkříšení Krista. Papež hrozil až vyobcováním odpůrců, nakonec se ale východní část přizpůsobila.

Církve se pak rozvíjely odlišným způsobem už od konce 4. století. Východní patřila k věroučné a orientovala se spíše na otázky christologie, tedy teologie, která se zabývá osobou Ježíše Krista a jeho teologickým významem. Organizovanější západ vycházel z otázek praktických.

"Představa, že mezi křesťany byla někdy absolutní jednota, je mylná. K vážnému rozkolu církví mohlo dojít mnohokrát. Když se podíváme hlouběji do minulosti, už v prvních křesťanských obcích byly rozbroje," říká pro deník Aktuálně.cz historik z Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy Petr Kubín.

Nyní slaví obě církve odlišně i samotné Vánoce. Římskokatolická církev podle gregoriánského kalendáře, kdy hlavní svátek připadá na 25. prosince. Zato u většiny pravoslavných se stanovuje podle stále používaného juliánského kalendáře a obvykle připadá na gregoriánský 7. leden. Navíc se liší i způsoby a tradice oslav.

Hádky mezi Římem a Konstantinopolí

Spory mezi církvemi pokračovaly i o několik stovek let později. V období 863 až 867 našeho letopočtu došlo k vážnému konfliktu mezi papežem Mikulášem I. a patriarchou Fotiem z Konstantinopole. Formálně byli oba primasové rovnocennými hierarchy římské a konstantinopolské církve, papež Mikuláš I. se ale snažil upevnit svou moc a prosazoval svrchovanost papeže nad všemi církevními hodnostáři, tedy i těmi na východě. 

Církevně-politický konflikt vyvrcholil vzájemnou exkomunikací a patriarcha Fotios obvinili papeže z hereze. Jedním z hlavních důvodů nakonec nebyly například odlišné svátky, ale používání tzv. filioque.

V překladu z latiny znamená "i Syna" a jde o součást vyznání víry, konkrétně oddílu, který se zabývá Duchem svatým - učí, že Duch svatý vychází z Otce i ze Syna. Z pohledu byzantské církve se ale takto změnil význam vyznání.

Kvůli další politizaci sporu vše vyústilo v roce 1054 ve Velké schizma. Na poslední chvíli ještě dorazili do Konstantinopole vyslanci papeže Leva IX., ale cestu ke smíření se najít nepodařilo. Patriarcha Michael Kerullarios 20. července proklel papeže a jeho legáty a došlo k rozkolu církví na západní římskokatolickou a východní pravoslavnou.

"Zatímco západní představitelé brali schizma jako definitivní, východní církve nebraly rozdělení fatálně. Myslely si, že dříve nebo později se díky debatám vrátí ke sjednocenému stavu," dodává Kubín. 

Velká zrada

Rozkol byl potvrzen i "v praxi" během čtvrté křížové výpravy, kdy v roce 1204 křižáci dobyli Konstantinopol. "Než aby západní křesťané šli proti muslimům do svaté země Jeruzaléma, přepadli a rozvrátili Konstantinopol, což bylo v pravoslaví vnímáno jako velká zrada," vysvětluje Kubín.

"Když pak v 15. století probíhaly nájezdy Turků, zaznívalo, že to raději turecký turban než papežskou mitru," dodává. Naráží na rok 1453, kdy sultán Mehmed II. dobyl hlavní město kdysi mocné Byzantské říše a Konstantinopol se přejmenovala na Istanbul.

"Není pravda, že by všechno bylo v pořádku a najednou nastal prudký řez. Vzájemné nepochopení se shromažďovalo od raných dob," říká také odborný asistent Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy Martin Vaňáč. "Chyběly způsoby komunikace, společná řeč i smýšlení."

Západní církev se zakládala na latině, byzantský svět používal řečtinu. Rozdíly přetrvávaly i v bohoslužebné praxi. V katolické církvi se na rozdíl od pravoslavné zdůrazňuje život kněze v celibátu. 

Nepomohla ani moderní doba

Později se několikrát objevily snahy o sjednocení, ať už v 15. století, nebo ve století minulém, kdy v roce 1965 došlo ke slavnostnímu zrušení vzájemných exkomunikací. Objevil se tehdy i pojem "sesterské církve". Jednotu se však nalézt nepodařilo. 

Západní církev nyní zahrnuje římskokatolickou i protestantské církve, východní zase pravoslavné.

"Křesťanství se vyznačuje pluralitou a napětím už od počátku dějin, tento rozpor vidíme už v Novém zákoně. I snahy o jednotu mohou vyvolávat nejednotu. Musíme si uvědomit, že nastavení jednoty jako uniformity nastavuje totalitární režim," dodává Vaňáč. Podle něj navíc konflikt na Ukrajině ukazuje, že ani členství v jedné, v tomto případě pravoslavné církvi, nezabránil bratrovražednému konfliktu.

Spolu s historikem Petrem Kubínem se však shodují, že kdyby se církve kdysi nerozdělily, pravděpodobně by vykazovaly větší chuť a motivaci nejen slavit svátky společně, ale také hledat společná východiska. "Žijeme v polarizovaném světě. Kdyby křesťané v minulosti i současnosti více dbali na jednotu a šíření Ježíšovy zvěsti, žili bychom dnes v lepším světě. Mír není možný bez spravedlnosti, solidarity a smíření," dodává Vaňáč.

Video: Navštívili jsme skrytou Betlémskou kapli na Žižkově (2. 9. 2022)

Navštívili jsme skrytou Betlémskou kapli na Žižkově | Video: Michaela Lišková, Jakub Zuzánek
 

Právě se děje

Další zprávy