Praha/Washington - Čas neběží rovnoměrně. Někdy se vleče a někdy se lidské osudy smrští tak, že svět okolo je najednou pomalý. Když devatenáctiletý Američan Paul Goldsmith v srpnu 1968 dorazil na skútru Vespa do Prahy, měl už za sebou tak intenzivní, vzrušující měsíce, že návštěva Československa měla být tou klidnější zastávkou jeho ročního putování po světě.
Plavil se na obchodní lodi Pacifikem, v sousedství zuřící vietnamské války chodil po Saigonu, pár měsíců pracoval v Izraeli v kibucu, na Vespě projel Řecko a Jugoslávii. Praha byla poslední zastávkou před tím, než nasedne v Lucemburku na letadlo a vrátí se zpět do San Franciska, kde byl zapsán na univerzitu ke studiu biologie.
"Přijel jsem dopoledne, byl krásný den, dal jsem si pár piv s českými studenty, které jsem potkal. Pozvali mě, ať přespím na koleji. Na Vespě jsem vyjel nahoru do kopce k Pražskému hradu," vzpomíná Paul Goldsmith na 20. srpen 1968.
Realita drsnější než všechna tušení
Ve vzduchu byla energie a optimismus, Paulovi se potvrdilo, že se rozhodl správně, když si udělal čas na několik dní v Praze. Už předem dobře věděl, kam přijíždí.
Jeho otec byl soudce, jeho matka učitelka umění, u nich doma se vždy četly noviny, zajímal je okolní svět. Paul věděl, co se stalo v roce 1956 v Maďarsku, z aktuálního zpravodajství sledoval, co se děje v Československu. Četl o Alexandru Dubčekovi, zaznamenal ovšem i zprávy o velkém jarním cvičení Varšavské smlouvy.
"Cítil jsem, že se může něco přihodit. I když to bylo jen takové tušení," říká Paul Goldsmith. Na koleji před usnutím ještě debatoval se studenty. Druhý den ráno ale realita realita naprosto drsně předčila veškerá tušení, která snad mohl mít.
"Probudil jsem se do hluku motorů. Myslel jsem, že to jsou náklaďáky. Ale když jsem se podíval z okna, byly tam sovětské tanky, vojenská auta, lidé se samopaly, valili se do města. Bylo to šílené," líčí Paul ráno 21. srpna 1968.
Naskočil na Vespu, směřoval dolů do města. "Jel jsem tam, kde se něco dělo, za lidmi, sledoval jsem, kam jedou tanky, šel jsem za kouřem z jejich motorů." A přes rameno při tom měl fotobrašnu a v ní Nikon F se základním objektivem 50 milimetrů.
Což tehdy nebyl fotoaparát pro obyčejné amatéry, kteří si potřebují domů přivézt pár snímku z dovolené, aby měli co ukázat sousedům. Nikon F byl špičkový přístroj, který o svém majiteli říkal, že o focení už něco ví.
"Zabýval jsem se fotkou od nějakých dvanácti let. Se starším bratrem jsme si doma vybudovali fotokomoru. Fotil jsem celou střední školu," vypráví Paul Goldsmith a zmíní se, že jedním z jeho vzorů byl Francouz Henry Cartier-Bresson, jehož princip "rozhodujícího okamžiku" se v Praze najednou stal příběhem Paula Goldsmitha.
"Bylo mi devatenáct, pohltilo mě to jako fotografa a také emočně jsem toho byl součástí, ztotožnil jsem se s demonstranty, byl jsem jedním z nich," popisuje Paul, že na strach či uvědomění si nebezpečí nebyl čas.
Zmatení vojáci s prsty na spoušti samopalů, všude kolem křičící, skandující, protestující lidé. "Jeden voják viděl, že fotím, natáhl se po mně a uchopil můj foťák," vzpomíná Paul. "Naštěstí ho něco rozptýlilo, a jak otočil hlavu, vytrhl jsem mu foťák zase z ruky a zmizel jsem mezi lidmi."
"Druhý den už byl trochu jiný, už ne tak vypjatý, ale s velkými demonstracemi, lidé pochodovali po městě." Na Václavském náměstí Paul Goldsmith kromě jiného zachytil tichý protest sedících lidí.
"Tahle fotografie pak vyšla v Newsweeku," dodává Paul a zároveň tím vysvětluje, proč už 22. srpna odpoledne nasedl na Vespu a vyrazil z Prahy k hranici se západním Německem.
"Jak jsem fotil, pochopil jsem, že lidé ve světě by to měli vidět. Došlo mi, že čeho jsem svědkem, má obrovskou zpravodajskou hodnotu a čím dříve to půjde ven, tím to bude cennější," vypravuje Paul.
A vedle toho zde byl zcela prozaický důvod, už neměl na co fotit. Do Prahy si přivezl posledních pět kinofilmů. "Asi jsem si mohl opatřit další, ale jednak jsem měl pocit, že už mám, co potřebuju, a taky jsem už byl prakticky bez peněz."
Před hranicí na výjezdu z Československa na své Vespě předjel šňůru aut. "Jednu míli, možná dvě, už tam byla dlouhá fronta těch, co odjížděli." Filmy a foťák měl na dně batohu, aby to "nenašli na první otevření". Ale nebylo to ani třeba. "Když viděli můj americký pas, tak jen mávli, ať jedu," vzpomíná Paul.
V Norimberku, kam dorazil za tmy a chtěl v agentuře AP odevzdat filmy, mu řekli, že musí až do Frankfurtu. "Nocí na motorce, která dá maximálně 90 kilometrů v hodině, po německé dálnici, kde kolem sviští mercedesy a předjíždějí vás náklaďáky." Podle Paula bylo nakonec možná nebezpečnější ty filmy ve zdraví dovézt do agentury, než je v Praze fotit.
AP koupila pět snímků, které v následujících dnech vyšly v novinách po celém světě. Sám Paul ovšem přesně neví, kde všude se jeho práce objevily, neboť u fotografií nebylo jeho jméno, ale copyright AP Press.
"Asi by teď bylo hezké vidět své jméno, ale tenkrát jsem na to ani nemyslel, stačilo mi, že ty fotky byly v novinách," vzpomíná Paul. A těch 225 dolarů, které za fotky dostal, bylo v té chvíli bohatstvím. Na závěr svého ročního dobrodružství se nakonec ještě mohl zastavit v Paříži.
Rok ostrých řezů
Na cestu se vypravil o rok dříve, v roce 1967. Dal se najmout na loď, i když do té doby ještě nikdy nebyl na volném moři tak daleko, aby už neviděl pevninu. A teď rovnou zaoceánská plavba, Korea, Japonsko, Saigon.
"Z doků, kde jsme v Saigonu kotvili, se šlo do města asi dva kilometry dlouhým ghettem, kde byli v chatrčích a ve stanech uprchlíci z rozbombardovaného Vietnamu." Ve středu města s tím pak ostře kontrastoval luxus hotelů, kde si "lidé, kteří na té válce vydělávali, pokuřují doutníky".
"Byly to ostré řezy, jeden za druhým, celý ten rok," vypráví Paul Goldsmith. V izraelském kibucu Ezer se ocitl nedlouho po šestidenní válce, nechal se ostříhat dohola, pod ostrým sluncem pomáhal stavět zavlažovací systém.
Později při přejezdu Balkánu na Vespě se v Jugoslávii lehce zranil, ale nevěnoval tomu pozornost. V Praze ho studenti hned po příjezdu poslali k doktorovi, na zanícenou nohu dostal antibiotika.
"Jenže pak přišla invaze a úplně jsem na antibiotika zapomněl," říká Paul. Infekce se mu připomněla o pár dní později v Paříži. Omdlel v hotelu a skončil v nemocnici.
Do San Franciska se vrátil "hubený, vyčerpaný a hlavně jako jiný člověk". "Byl to neuvěřitelně intenzivní rok" a právě Praha byla pro Paula "jeho kulminací".
Pražské jaro a následná invaze podle něho byly příznačné pro to, co se dělo jinde ve světě. "Protesty proti Vietnamu v USA, zavraždění Martina Luthera Kinga a Boba Kennedyho, studentské hnutí v Paříži… Něco v tom roce bylo ve vzduchu, a pro mě to celé vyvrcholilo v Praze."
"Myslím, že to byl svého druhu posttraumatický syndrom," líčí první měsíce po návratu domů. "Cítil jsem odcizení, moji vrstevníci mi najednou přišli tak mladí a naivní."
Pořádali bezstarostné večírky, zatímco Paul se uchýlil do temné komory, kde vyvolával snímky z Prahy. "Zase jsem před sebou viděl detaily, tváře, prožíval jsem to znovu." Odešel z univerzity, začal dělat muziku, oprášil svoji hru na housle, jazz a bluegrass.
"Trvalo nějaký čas, než jsem se dal dohromady," ohlíží se Paul za tímto obdobím. Nakonec se vrátil na univerzitu, po biologii vystudoval práva, pracoval jako úspěšný advokát.
A fotografování ustoupilo do pozadí, postupně se stalo jen příležitostným koníčkem, snímky ze sovětské invaze do Československa zůstaly ležet u něho doma v deskách.
Svět je malý
Ale i Amerika je jen malý svět. "Jednou při obědě jsem se kamarádovi právníkovi o fotkách zmínil a ten o tom zase následně řekl svému známému." Tím známým byl Richard Pivnicka, český honorární konzul v San Francisku, který si fotky nechal ukázat, a okamžitě věděl, že musejí znovu spatřit světlo světa.
"A představil mě jinému Čechoameričanovi, Jerry Bártovi, který má u San Franciska grafické a publikační studio," říká Paul. Jerry rovná se Jiří a že svět je opravdu malý, se ukázalo, když Jiří "Jerry" Bárta ve svém studiu připravoval Paulovy fotografie do tisku - na dvou snímcích se našel.
I on totiž se svým bratrem v srpnu 1968 pochodoval Prahou, ráno 21. srpna ještě společně se spolužákem ze základní školy. V jednu chvíli se rozdělili, Jiří šel k Muzeu, spolužák k budově Českého rozhlasu, kde se pak stal jednou z obětí invaze.
Když v roce 2009 vyšlo už druhé vydání Paulových pražských fotografií, v knize s názvem Praha 1968: Fotografie Paula Goldsmitha, napsali do ní krátká průvodní slova bývalí šéfové americké diplomacie George Shultz a Condoleezza Riceová.
"Výmluvnost těch dramatických fotografií podtrhuje, jak je důležité si uvědomit základní pravdu: cenou za svobodu je setrvalá bdělost. Poučení z minulosti se dají příliš snadno zapomenout. Naše paměť potřebuje oživovat, aby svoboda zůstala průvodcem naší další cesty," upozorňuje George Shultz.
Po svém odjezdu v srpnu 1968 se Paul Goldsmith poprvé vrátil do Prahy v roce 2011 a nyní u příležitosti 50. výročí invaze přijíždí znovu. "Díky grantu od americké ambasády v Praze s sebou přivezu 40 výtisků své knihy, které dám Národní knihovně," říká Paul zatím ještě po telefonu ze svého domova u San Franciska.
Ve dnech 50. výročí invaze se ovšem už osobně v Praze zúčastní zahájení dvou výstav svých fotografií. Jednu připravilo místní Americké centrum a druhou otevře Ústav pro studiu totalitních režimů na pražském Jungmannově náměstí.
