Dubček a spol. v Čierné nad Tisou chlácholili Brežněva. Invazi si neuměli představit, říká historik

Jan Wirnitzer Jan Wirnitzer
28. 7. 2018 20:19
Českoslovenští reformní komunisté se cítili být přáteli SSSR, říká historik a někdejší dlouholetý ředitel Ústavu pro soudobé dějiny Oldřich Tůma. I proto podle něj důvěřovali, že poklidné provedení reforem Sověty k invazi nepřiměje.
Jednání československé a sovětské delegace v Čierné nad Tisou. První v levé (sovětské) řadě Leonid Iljič Brežněv, v pravé (československé) řadě je s hodinkami patrný Alexander Dubček.
Jednání československé a sovětské delegace v Čierné nad Tisou. První v levé (sovětské) řadě Leonid Iljič Brežněv, v pravé (československé) řadě je s hodinkami patrný Alexander Dubček. | Foto: ČTK

Praha - Před 50 lety, 29. července 1968, se východoslovenská ves Čierná nad Tisou stala středem pozornosti socialistického světa. Do obce, známé jen kvůli nádraží postavenému za účelem překládání nákladu ze širokorozchodné sovětské železnice na československou síť, přijela sovětská delegace v čele s vůdcem Leonidem Iljičem Brežněvem.

Oldřich Tůma.
Oldřich Tůma. | Foto: ÚSTR ČR

Českoslovenští komunisté, kteří jej na peróně vítali, ještě věřili, že Sověty o správnosti československé cesty k socialismu přesvědčí, říká historik a někdejší dlouholetý ředitel Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd Oldřich Tůma.

Aktuálně.cz: Jaká byla v Československu atmosféra v době, kdy se chystalo setkání našich a sovětských představitelů v Čierné nad Tisou? Existovaly obavy, aby se zdejší reformní vývoj nezvrtl do krvavého jako v Maďarsku?

Oldřich Tůma: Dění v Maďarsku (kde v roce 1956 vypuklo povstání, které Sověti rozdrtili, pozn. red.) se přetřásalo, ale z pohledu vedoucích československých politiků tu byly dva důležité rozdíly. U nás naprosto nedocházelo k pouličním výtržnostem, natož k násilí jako v Maďarsku. Československo se navíc nechystalo změnit zahraniční politiku. Na rozdíl od Maďarska, které tehdy vyhlásilo vystoupení z Varšavské smlouvy. Československá představa byla taková, že zůstaneme loajálním spojencem, ale provedeme vnitropolitické reformy, které by Sověti tolerovali. Dubček a spol. se domnívali, že to hrozbě intervence efektivně čelí.

Do jaké míry si uvědomovali hrozbu invaze?

Ta otázka je důležitá pro celé období od jara do srpna. Byla tu řada příznaků, vojenské přípravy byly v proudu od jara, na konci července byla přítomnost těch později intervenčních vojsk u československých hranic masivní. I v Československu byly tisíce sovětských vojáků, kteří ještě neodešli po společném červencovém vojenském cvičení Šumava. Do toho domácí i zahraniční média přetřásala případ Maďarska. Vrcholní čeští politici ale byli celý život věrnými komunisty a přáteli SSSR a nedokázali si zřejmě představit, že by ty věci mohly dojít až tak daleko, pokládali ta opatření za psychologický či politický nátlak, protiopatření nepřipravovali.

Byl třeba člen Ústředního výboru KSČ František Kriegel skeptičtější, co se možného vývoje týče, než nejmocnější muž strany, první tajemník KSČ Alexander Dubček?

Dubček asi také nebyl optimistický. V těch dnech byl mimořádně nervózní, opakovaně mluvil o tom, že může rezignovat, měl sám ze sebe pocit, že situaci úplně nezvládá. Kriegel se výrazně odlišil až po invazi, když odmítl podepsat Moskevský protokol, který invazi vzal, řekněme, za československou stranu na vědomí. Každopádně už v červenci krystalizovaly pozice těch, kteří udržovali separátní kontakty se Sověty a na politické přípravě intervence se podíleli - tedy lidí jako Vasil Bil'ak, Alois Indra či Drahomír Kolder.

Proč se setkání odehrálo v zapadlé východoslovenské vísce, na dohled od sovětských hranic, a ne v reprezentativnějších kulisách? Byl to kompromis mezi Košicemi a Lvovem, které původně obě strany navrhovaly?

Víceméně. Ještě předtím bylo československé vedení pozváno na schůzku ve Varšavě, kde nechtělo stát samo proti "tribunálu" pěti komunistických zemí v čele SSSR. Vedení KSČ navrhovalo sérii bilaterálních jednání na československém území, krom jiného proto, aby se spojenci mohli přesvědčit, že tu není žádná kontrarevoluce a že má KSČ situaci pod kontrolou. Sověti přistoupili na náš požadavek, ale chtěli, aby to bylo jen pár set metrů od hranic.

Sovětská delegace přejížděla během čtyřdenních jednání na noc vždy na svou stranu hranic. Báli se něčeho? Nebo to bylo z prestižních důvodů?

Myslím, že roli hrály bezpečnostní důvody. Blízko k jednajícím se snažili proniknout novináři, i z ciziny, což se většinou nepodařilo.

Jaké požadavky na československou stranu Sověti při jednáních vznesli?

Prolínaly se značnou částí jara a léta a vždy šlo o požadavky stran vnitropolitické situace v Československu. Je zřejmé, že vedení KSČ, Dubček ani nikdo jiný, nikdy neargumentovali, že to jsou naše vnitřní záležitosti. Vždy se snažili Sovětům vysvětlit, že situace není tak špatná, jak se možná z Moskvy jeví. Že tu jsou negativní jevy i pravicové síly, ale že strana i vedení má důvěru obyvatel a dokáže problémy sama vyřešit. Sověti žádali obnovení kontroly nad médii včetně výměny ředitelů televize a rozhlasu, zákaz nezávislých organizací jako K 231 a KAN (klub bývalých politických vězňů a Klub angažovaných nestraníků, pozn. red.) nebo zákaz obnovy činnosti sociální demokracie. Tyto organizace ale tou dobou fungovaly jaksi utlumeně, aby napjatou situaci nekomplikovaly. Sovětům také velice záleželo na vyjmutí Státní bezpečnosti zpod kontroly reformního ministra vnitra Josefa Pavla.

Tedy aby vznikl samostatný resort, něco jako ministerstvo národní bezpečnosti po únoru 1948?

Například tak, ale hlavně jim šlo o to, aby StB nebyla pod kontrolou ministra Pavla.

Měla československá strana sílu a ochotu sovětské požadavky splnit?

Dodnes na to existují dva výklady. Podle jednoho československá delegace slíbila Sovětům, že jim vyhoví, byť nebyl podepsán protokol, který by jí to uložil jako závazek. Podle druhého Sověti řekli, co si představují, počítali s tím, že to Československo provede, ale naše delegace to neslíbila.

K čemu se kloníte vy?

Myslím, že do jisté míry měli Sověti správný dojem, že jejich požadavky byly přijaty. Koneckonců existují telefonické záznamy z rozhovoru Brežněva s Dubčekem dne 13. srpna, kdy Brežněv opakovaně říká - v Čierné jsme se dohodli, tak proč to, Sašo, neděláte? A Dubček oponuje, že se musí sejít Ústřední výbor, že to není jednoduché, ale rozhodně neužil argumentu, že k dohodám nedošlo.

Jak to vnímali lidé v Československu?

O setkání v Čierné nad Tisou kolovaly různé útržkovité informace. Závěrečné komuniké nebylo konkrétní, šly například zvěsti, že československá strana slíbila znovuzavedení cenzury. Kvůli tomu se na Staroměstském náměstí v Praze scházeli lidé, aby v průvodu došli před budovu ústředního výboru KSČ. K jedné takové manifestaci mluvil předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský, který vyvracel, že bychom takové závazky přijali.

Byla média v obzvláštní pozornosti sovětského vůdce Leonida Brežněva? Už jste zmiňoval, že 13. srpna hovořil telefonicky s Dubčekem. Tehdy si stěžoval i na československá média a kritické materiály o SSSR.

Sověti si nedokázali představit, jak je možné, že v Československu existuje svoboda tisku. Jednání se Sověty naše média komentovala tak, jak to profesní vědomí novinářům diktovalo, možná se vyhýbali určitým termínům, ale v zásadě posuzovali dění objektivně. Sovětům samozřejmě leželo velice v žaludku, že KSČ ztratila kontrolu nad médii. A naléhali, aby ji obnovila, aspoň nad těmi hlavními. Právě jejich činnost vnímal Brežněv jako příznak, že KSČ nemá situaci pod kontrolou.

Opravdu na jednání v Čierné zaznělo, že Sověti "nevydají Československo NATO ani československým pravicovým silám"? Dokládalo by to na konkrétních slovech pocit sovětských představitelů, že Československo je zkrátka "jejich".

Cituje se to tak, možná to tam Sověti, například předseda vlády Alexej Kosygin, neříkali přesně takto, ale mluvili o tom, že Československo patří do socialistického společenství, jehož hranice se Západem je na Šumavě - a tu že v žádném případě nevydají.

Z pohledu sovětských maršálů by ztráta Československa byla klínem v obraně, dosahující hrotem až na sovětskou hranici.

Vlastně ještě výrazněji to shrnul Brežněv po 21. srpnu. Tehdejší tajemník Ústředního výboru KSČ Zdeněk Mlynář ve svých pamětech píše, že Brežněv jim v Moskvě, kam byli po invazi českoslovenští představitelé odvlečeni, řekl, že sovětští vojáci došli v roce 1945 tam, kam došli, a na tom, že se nic měnit nebude, i kdyby měla být třetí světová válka.

Ty názory jsou tak trochu už srpnový kolorit: že sovětská intervence zabránila právě eskalaci a třetí světové válce. Co na to říkáte?

Myslím, že to je úplný nesmysl. Třetí světová válka rozhodně nebyla na pořadu dne. Západ se choval naprosto zdrženlivě, nehodlal destabilizace systému v Československu využívat. Jen Władysław Gomułka, lídr polských komunistů, mluvil o nebezpečí intervence západoněmeckých revanšistů. Z toho, co víme, ale nic takového nehrozilo. Západ možná doufal ve zlepšení kulturních nebo ekonomických vztahů s Československem, ale nic více. Západ byl velmi zainteresován na uvolňování napětí a zlepšování vztahů s Moskvou a ani srpnová intervence na tom mnoho nezměnila.

Jednání v Čierné tedy nemělo žádný zásadní závěr vyjma dohody, že se brzy politici znovu setkají v Bratislavě. Tam byla přijata deklarace, že socialistické země budou spolupracovat na principech suverenity, národní nezávislosti a územní nedotknutelnosti. To mohlo československé představitele ukolébat, ne?

Dohoda o setkání v Bratislavě už 3. srpna, dva dny po konci jednání v Čierné, byla důležitým výsledkem schůzky. Společná deklarace, z níž citujete, měla charakterizovat budoucí podobu vztahů mezi socialistickými zeměmi. Zároveň tam ale bylo zakomponováno i to, že existence socialismu v každé jednotlivé zemi, tedy v podobě socialismu poplatné sovětskému vzoru, je věcí celého socialistického společenství.

Tedy že si to každý, i Sověti, mohli vykládat po svém?

Do jisté míry ano. Bylo to vnímané jako kompromis, 3. srpna odešly z Československa sovětské jednotky, které tu zůstávaly po cvičení Šumava, zdálo se, že vojenská varianta není ve hře. Jak ale víme, trvání kompromisu bylo opravdu krátké. Sověti už deset dní po Bratislavě situaci vyhodnotili tak, že vedení KSČ není ochotno nebo schopno provést opatření, která byla z pohledu Sovětů dohodnuta v Čierné. V polovině srpna se pak jednoznačně přiklonili k vojenské variantě.

Video: Při invazi jsem se klepala vzteky. I se samopaly za zády, říká hlasatelka Kamila Moučková

Video: Paměť národa
 

Právě se děje

před 27 minutami

Česko se ohradilo proti rozšiřování těžby v polském dolu Turów

České ministerstvo životního prostředí v pátek vydalo nesouhlasné stanovisko k rozšiřování polského hnědouhelného dolu Turów u česko-polské hranice. Stanovisko vydalo ve spolupráci s Libereckým krajem a Českou geologickou službou. Ministerstvo to oznámilo v tiskové zprávě. V případě, že by se polská strana rozhodla i přesto těžbu rozšířit, Česko požaduje například finanční kompenzace případných škod nebo vznik těsnící stěny bránící odtékání podzemních vod.

"Stanovisko za Českou republiku je nesouhlasné. Doplněny jsou ale také podmínky, vytvořené ve spolupráci s geology, krajem, obcemi i odbornou veřejností, a Libereckým krajem odsouhlasené, které jsou pro nás absolutně nepřekročitelné, kdyby se Polsko rozhodlo i přes náš nesouhlas v těžbě na Turowě pokračovat," oznámil ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO).

Zdroj: ČTK
Další zprávy