Údaje Úřadu OSN pro koordinaci humanitárních otázek (UNOCHA) ukazují, že 11,1 milionu lidí v Sýrii potřebuje humanitární pomoc a 6,1 milionu muselo utéct ze svých domovů a přebývá na jiném místě v Sýrii. Válka v neděli vstoupila do desátého roku.
Boje ještě neskončily na severozápadě země, kde režim za pomoci Ruska a Íránu bojuje proti skupinám podporovaným Tureckem. Během posledních tří měsíců musel ze svých domovů v severozápadní Sýrii utéct téměř milion lidí, přibližně 60 procent z nich jsou děti.
Česká humanitární organizace Člověk v tísni pomáhá v Sýrii od roku 2012 a v současnosti každý měsíc poskytuje pomoc 200 000 Syřanů. Z provincie Idlib, zmítané těžkými boji, přinášíme svědectví tří lidí, kteří pomoc využívají a válka jim znemožňuje vrátit se k normálnímu životu.
Azzám Obaíd pochází z vesnice na severu provincie Hamá. Má pět dětí, nejstaršímu je dvacet let, nejmladšímu pět.
"Přišli jsme hlavně o naši půdu a zdroj příjmů. Před devíti lety jsme měli velký kus půdy, kde jsem pěstoval brambory a pšenici. Vydělal jsem si tím téměř 50 tisíc syrských liber ročně (zhruba 18 tisíc korun - pozn. red.), což bylo v té době hrozně moc. Mohl jsem zaopatřit celou rodinu," vypráví muž.
"Teď jsme o všechno přišli a jsme závislí na humanitární pomoci a na tom, co dostaneme. Mé děti už nemohou chodit do školy, protože v našem okolí není žádná otevřená. Cítíme se ponížení, jako bychom ztratili naši důstojnost."
Budoucnost nevyhlíží s optimismem, protože minulost podle něj nelze v Sýrii vrátit, i když je ještě možné vrátit se domů.
"To je pro mě ta nejdůležitější věc na světě. Vidím se, jak jen sedím venku a dýchám čerstvý vzduch v naší vesnici. Je mi 45 let a už si ani nedokážu představit další stěhování v příštích letech. Můj život ubíhá, chci si zkrátka jen sednout před svůj dům a cítit vůni domova a své zahrady. Být donucen opustit domov je hrozné a ponižující," vysvětluje Azzám Obaíd.
"Asi deset mužů, které jsem velmi dobře znal, zemřelo na infarkt. Ten jim způsobil věčný strach a úzkost. Nemyslím si, že krásné dny, které jsem v minulosti prožil, se někdy vrátí. Mám pocit, že se už nikdy nebudu cítit tak dobře a tak šťastný, jako jsem býval dříve," uzavírá muž.
Utíkali několikrát, matku to zabilo
Žena jménem Fatima pochází z vesnice v jižní části provincie Idlib. Utíkat musela už několikrát.
"Poprvé jsme museli utéct před šesti lety. Vždycky jsme se stěhovali společně s mým bratrem a jeho rodinou. Mé matce bylo tehdy 75 let. Už nežije, z toho stresu a věčné úzkosti zemřela na infarkt. Zažili jsme mohutné ostřelování raketami a z letadel. Než jsme utekli, poranila jsem si při jednom z náletů hlavu. Díkybohu to nebylo nic vážného, ale když jsem si rukou zakryla obličej, cítila jsem, jak mi z hlavy teče krev. Lekla jsem se, upadla a zlomila si nohu," vypráví žena.
Kvůli válce pak musela prchat s příbuznými ještě třikrát. "Nakonec došli na sever Idlibu, kde nám humanitární organizace poskytly dva stany, do kterých jsme se všichni vešli. V jednom jsem byla já s matkou, druhý měl bratr se svou rodinou. Pevně věřím, že se budeme moci vrátit do svých vesnic a začít tam znovu žít," říká Fatima.
Nebyly peníze ani na chleba
Syřanu Mosovi z provincie Idlib válka vzala všechny úspory.
"Jsem z vesnice ze severní části Idlibu. Mám osm dětí. V roce 2011 jsem se svou rodinou žil poklidně a měli jsme se dobře. V srpnu 2012 byl ale náš domov zničen při náletech. To bylo poprvé, co vojenské letouny zasáhly naši vesnici. Byli jsme zrovna venku a můj syn Ali, kterému bylo patnáct let, byl během náletu sám doma. Byl při útoku vážně zraněn, vzali jsme ho do nemocnice a všechny úspory dali za léčbu," říká muž.
"Měl jsem v plánu koupit dodávku, ale většinu peněz jsme zaplatili za léčbu a operace Aliho. V té době nebyly okolo žádné nemocnice, které by podporovaly nevládní organizace, takže jsem ho musel vzít do soukromé," dodává.
"V roce 2011 jsem plánoval, že svým dětem umožním, aby pokračovaly ve škole a mohly se učit, pomohu jim se svatbou, koupím jim auto a zaopatřím je. Později, v letech 2012 a 2013, jsem na tom byl ale tak, že jsem si nemohl dovolit koupit ani chleba," vypráví Mos.
"Když byl můj dům zničen, odešli jsme do nedalekých hor, kde jsme si postavili malý přístřešek, v němž byl pokoj na přespání a kuchyň. Během devíti let ve válce byl náš starý dům mnohokrát terčem útoků, protože leží v samotném centru vesnice, nedaleko školy. A právě tahle část vesnice byla často ostřelována."
Lidé v provincii Idlib v těchto dnech alespoň nečelí bombardování a ostřelování. Turecko a Rusko se dohodly na příměří, které zatím platí. V minulosti se ale takto dohodly již několikrát a boje se vždy znovu rozhořely.
