Karel Hvížďala: Pravicové primárky, které se konaly pět měsíců před volbami, vyhrál ve Francii s drtivou převahou bývalý premiér François Fillon nad Alainem Juppém poměrem 66,5 ku 33,5 procenta hlasů. Většina proto Fillona viděla jako budoucího prezidenta. Jenže v poslední době se ukázalo, že ještě jako poslanec zaměstnával fiktivně svou ženu Penelope, která prý inkasovala za asi deset let téměř půl milionu eur. Měla tedy na poslaneckou asistentku vysoce nadprůměrný plat. Jak moc je tímto odhalením Fillonova pozice v tuto chvíli ohrožena?
Jacques Rupnik: Pokud se nenajde rychlé řešení, Fillonova pozice je skutečně ohrožena. Proto sebral všechny možné doklady a přinesl je vyšetřovateli kauzy, aby tak vyvrátil pochybnosti, které vyvolala.
Zajímavé je načasování této kauzy i to, že jednoho dne se objeví článek v novinách a hned druhý den začne vyšetřování. To je vážná rána pro kandidáta, který si zakládal na tom, že on je ten, kdo mluví jasně, přesně, je akurátní a střídmý a nikdy neměl nejmenší aféru. Prezentoval se jako pan Čistý.
Podle starého francouzského zákona nebylo zaměstnávání jeho ženy nelegální, později už ji ani nezaměstnával. Jenže se zdá, že ona ani pro něj žádnou velkou činnost nevykonávala, což v mnoha vyjádřeních veřejně přiznávala...
Je to řádně vystudovaná právnička, pro práci tedy měla kvalifikaci...
Jejich synové jsou taky vystudovaní právníci. Ona je Angličanka, britská občanka, která ale říkala, že se hlavně stará o domácnost a o děti.
Pokud je pravda to, co se napsalo, tak je to neobhajitelné a pro Fillona to znamená strašnou ránu. Dostat se z toho může jen tím, že obvinění rychle vyvrátí a ukáže, že šlo o načasovaný zákeřný útok vedený vůči němu.
Jacques Rupnik
Narozen roku 1950 v Praze, profesor politologie. Vystudoval historii a politologii na Sorbonně ve Francii a na Harvardově univerzitě v USA. Jeho knížka The Other Europe a stejnojmenný šestidílný dokumentární film BBC se dostaly na veřejnost těsně před pádem Železné opony. Je ředitelem výzkumného ústavu Fondation des Sciences Politiques v Paříži a profesorem College of Europe v Bruggách v Belgii. Dále vydal knihy: Historie KSČ, Evropská unie: rozšíření na Východ a na Balkán, Krajina po bitvě a Dvacet let po roce 1989.
Roztříštění socialisté
V prvním kole socialistických primárek ve Francii vyhrál Benoît Hamon, bývalý ministr školství první socialistické vlády. Premiér Manuel Valls skončil překvapivě až druhý. Jak si vysvětlujete toto překvapení?
Je to překvapení jenom částečné. Celých posledních pět let bylo Hollandovo prezidentství ochromeno pnutím v socialistické straně. Připomínám, že i Hamon a Montebourg (další z kandidátů v socialistických primárkách – pozn. red.) byli ve vládě a i poslanecký klub byl rozdělený.
První dva roky se Hollande snažil jet v duchu své kampaně, stranu otáčel doleva a tímto směrem chtěl obrátit i EU. Chtěl změnit přísnou německou politiku eurozóny.
Bohužel tahle cesta neměla žádné výsledky. Po dvou letech otočil, nastoupil premiér Valls a do vlády přišel pan Macron (současný nezávislý prezidentský kandidát – pozn. red.).
Ti se snažili o reformní politiku pracovního trhu atd., což bylo v rozporu nejen s předvolební kampaní, ale i s tím, co očekávala část jejich poslaneckého klubu. Takže strana, členská základna i část jejích voličů šly doleva, zatímco vláda otočila a hlásala reformní kurs. Tohle pnutí ochromilo prezidenta i budoucí šance socialistů.
Kdyby byl tedy François Hollande úspěšný, socialistické primárky by byly zbytečné...
Jenže on nebyl. Přirozeným kandidátem by měl být logicky odstoupivší prezident – jako Clinton, Bush, Sarkozy atd. Taky ti kandidovali podruhé podle hesla 'dokázali jsme, že to dokážeme'.
Pokud Hollande jako prezident nekandiduje, veřejně tím přiznává, že jeho bilance je mizerná. To je úplně nezvyklá situace. Socialistické primárky se skutečně konají jen proto, že Hollande je slabý. A měly vybrat kandidáta levice, což se taky nepodařilo. Jsou nyní hned tři.
Odhady francouzského Centra politických výzkumů politických věd (Cevipof) i některých dalších sociologických agentur ukazují, že žádný ze socialistických kandidátů nemá zatím v dubnových prezidentských volbách šanci překročit 10 procent. Ani Manuel Valls a zřejmě ani Benoît Hamon. V této souvislosti se objevují i úvahy o zániku francouzské socialistické strany. Do jaké míry jsou reálné?
To jsou dvě rozdílné věci.
Průzkumy musíme zatím nechat stranou. Důležitá je jiná věc: když nekandiduje Hollande, měly socialistické primárky najít jednoho kandidáta levice, na kterém by se celá strana domluvila.
Jenže v tomto případě máte ještě dva levicové kandidáty, kteří stáli mimo primárky. Je to muž radikální levice Jean-Luc Mélenchon a kandidát levého středu Emmanuel Macron.
Místo aby primárky tuto situaci vyřešily, má najednou levice kandidáty tři. Počítáme-li i dnešního vítěze Hamona. Přičemž Mélenchon a Hamon se distancují od dědictví Hollandova období.
To, co zažíváme, je střet dvou levicí. Je tu levice protestní, která je antikapitalistická a která hledá alternativní řešení – podobně jako ve Velké Británii Jeremy Corbyn nebo v USA Bernie Sanders. A pak je tu druhá levice, která se smířila s tím, že funguje v tržním hospodářství v Evropě, v globalizovaném světě, a která se tudíž snaží o určité reformy, aby byla moderní a otevřená.
Tyto dvě levice jsou čím dál více nesmiřitelné. Asi proto se někdo může ptát, zda francouzská socialistická strana nezanikne. To bychom se ale dostali k jiné otázce, a to je krize sociální demokracie, která se týká celé Evropy.
Prostor pro Macrona
Po tom, co říkáte, se zdá, že v prvním kole prezidentských voleb se v dubnu utkají bývalý socialista Emmanuel Macron (průzkumy mu zatím připisují 20 procent) a nacionalistická kandidátka Marine Le Penová, která má údajně podporu 26 procent oprávněných voličů?
Já bych spíš řekl, že situace je v tuto chvíli velice otevřená.
Připomínám, že doposud byl dominantní figurou François Fillon (kandidát francouzské pravice – pozn. red.). Všechny průzkumy mu donedávna předpovídaly, že má vyhráno.
Levice se zřejmě do druhého kola prezidentských voleb nedostane. Proto taky přišlo k jejím primárkám o polovičku méně lidí než k těm pravicovým.
A znovu opakuji: aby mohla být levice v druhém kole, musela by mít skutečně jen jednoho kandidáta. Teď bude mít tři. Rozdělená levice nemá šanci.
Jak vnímáte pravicové primárky?
Pravicové prezidentské primárky proběhly naopak nadmíru dobře. Debaty byly důstojné, nevyskytly se v nich žádné osobní útoky ani podrazy. Útok na Fillona přišel až potom a nevíme, odkud byl veden.
Tato situace najednou otevřela prostor Emmanuelu Macronovi (nezávislému kandidátovi se socialistickými kořeny – pozn. red.). Je to ideální kandidát pro umírněnou levici, střed i umírněnou pravici.
Přitom jde o kandidáta, který přišel odnikud. Protože ale tvrdí, že není napravo ani nalevo, že pouze nabízí nový přístup, nový slovník a je velmi proevropský, má velké šance.
Sociologické průzkumy ale tvrdí, že předsedkyně nacionalistické Národní fronty Marine Le Penová dostane víc hlasů...
Ano, může vyhrát první kolo prezidentských voleb, ale nakonec odejde poražená. Volby mají dvě kola: v prvním hlasujete pro svého kandidáta, v druhém hlavně proti tomu, kterého nechcete. V případě, že Marine Le Penová půjde proti Françoisi Fillonovi, nemá šanci. Pokud bude soutěžit s Macronem, Macron vyhraje s ještě větším náskokem...
Vy si skutečně myslíte, že Le Penová nemá v dubnových prezidentských volbách šanci?
Po tom, co se stalo ve Velké Británii s Brexitem, a po zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem, si nikdo nikde nedovolí říct, že je to nemožné.
Když jsem učil minulý rok na Harvardu, všichni mí kolegové mi říkali, že Trump nemá šanci. A on vyhrál, i když dostal dokonce o tři miliony hlasů méně než (jeho demokratická protikandidátka – pozn. red.) Hillary Clintonová. Ale to nikde ve světě nikomu nevysvětlíte.
V USA se to stalo. Teď je kvůli tomu Amerika vzhůru nohama a podobně tomu tak brzy bude po celém světě. Z racionální úvahy vyplývá, že pravděpodobnost vítězství Le Penové ve francouzských prezidentských volbách je naprosto minimální.
Lidé ale nevolí racionálně, často dnes hlasují proti establishmentu. Je zajímavé, že mimo Francii se všichni ptají jen na Le Penovou. Ve Francii se ale v kontextu prezidentských primárek zatím nikdo o paní Le Penové nebaví.
Skandál Françoise Fillona jí ale pomůže.
Možná je to proto, že i kdyby Le Penová vyhrála, není příliš pravděpodobné, že by jí ostatní strany umožnily sestavit vládu. Podobně, jako se to stalo jejímu otci...
Francouzský systém prezidentské volby je dvoukolový: v tom je rozdíl oproti volbě Donalda Trumpa i Brexitu.
V roce 2002 prohrál Jean Marie Le Pen v druhém kole proti Jacquesu Chiracovi, který dostal 82 %.
Takže i kdyby Le Penová v prvním kole vyhrála, přijde kolo druhé a v něm lidé nehlasují pro někoho, ale hlavně proti.
