Praha - Narodil se v Srbsku, studoval a hlavně pracoval v Nizozemsku. V Haagu. Jako obhájce bývalého vůdce bosenských Srbů Radovana Karadžiče před tribunálem pro zločiny v bývalé Jugoslávii.
Devětatřicetiletý Marko Sladojevič přijel do Prahy jako host festivalu dokumentárních filmů Jeden svět. Jako hlavní hrdina filmu, nazvaného lapidárně Srbský právník. V rozhovoru pro Aktuálně.cz Sladojevič uznává některé zločiny, kterých se srbská strana dopustila, a tvrdí, že není optimistou, pokud jde o klid a usmíření na území někdejší Jugoslávie.
A.cz: Na konci devadesátých let jste odešel z rodného Srbska do Nizozemska, do té doby jste byl aktivní v opozici proti tehdejšímu prezidentovi Slobodanu Miloševičovi. Co vás přimělo ujmout se obhajoby Radovana Karadžiče, který byl dlouho Miloševičovým spojencem?
Chci zdůraznit, že před deseti lety jsem vzal nabídku stát se součástí týmu, který hájil i Miloševiče. Tedy muže, proti kterému jsem dříve protestoval. Kdybych měl přirovnávat právníky k fotbalistům, tak je to asi jako kdyby vám někdo navrhl hrát za Real Madrid. Je to prostě velký profesionální skok v kariéře. Navíc to byla příležitost se z první ruky dozvědět, co přesně se stalo v mé zemi během války.
A.cz: A jak jste se cítil, když jste pročítal podrobné zprávy o tom, co se stalo ve Srebrenici (v roce 1995 tam zahynulo přes osm tisíc neozbrojených bosenských Muslimů – pozn. red.) nebo při déle než rok trvajícím obklíčení Sarajeva?
Co se týká Srebrenice, byl jsem skutečně velmi zasažen tím, jakých zločinů se dopustili příslušníci mého národa. To bylo prostě strašné. Ale pokud hovoříte o srbském obléhání Sarajeva, tam samozřejmě také došlo k obětem mezi civilisty a hrozným věcem, ale je to přece jen jiná věc než Srebrenica.
Nebylo to skutečné obklíčení, byla to bitva mezi dvěma armádami. Jedna byla ve městě, druhá kolem města. Média v té době vytvořila nekorektní obraz obléhání Sarajeva srbskými silami, které denně bombardují město. Tak tomu nebylo a je třeba také vidět, že trpěli civilisté na obou stranách – jak Muslimové, tak Srbové.
A.cz: Vaše rodina byla nějakým způsobem přímo postižena válkami v bývalé Jugoslávii v devadesátých letech?
Ne. Žili jsme v Bělehradě, kde byla válka až v roce 1999, když NATO bombardovalo. Ale neprožili jsme takové věci jako před tím lidé v Bosně a částečně v Chorvatsku.
A.cz: Radovan Karadžič na konci loňského roku prohlásil, že tribunál jednostranně obviňuje z válek v devadesátých letech Srby. Vy s tím souhlasíte?
Ne tak docela. Někteří Chorvaté a bosenští Muslimové byli také obžalováni před haagským tribunálem. Část z nich byla osvobozena a vrátila se domů. Pokud se podíváte na statistiky, z více než sto šedesáti obžalovaných lidí je zhruba sto Srbů.
A.cz: Ve vazbě v Nizozemsku je Radovan Karadžič už více než sedm let. Jak se s tím vyrovnává?
Patří k lidem, kteří se mohou cítit svobodně, i když je dáte třeba někam pod stůl. V mysli je svobodný. Čte knihy, přijímá návštěvy. V době procesu byl zaměstnaný studiem materiálů, že neměl mnoho času na nic jiného. Studuje dokumenty, svědectví a tak dále. Možná pokud bude odsouzen a toto skončí, bude to pro něj horší, ale to je těžké říci.
A.cz: Bylo rozhodnutí srbské vlády vydat ho v roce 1998 k soudu do Haagu podle vás správné?
Neměla jinou možnost. Zda chtěla, nebo nechtěla, to nebylo podstatné. Musela ho vydat.
A.cz: Letos je to dvacet let, co válka v Bosně a Hercegovině skončila. Co se vám s takovým odstupem jeví jako hlavní příčina toho, že bosenští Srbové v roce 1992 odmítli žít v samostatné Bosně?
To není pravda. Ještě před válkou v Bosně v roce 1991, když vyhlásily nezávislost Slovinsko a Chorvatsko, bosenští Srbové a Muslimové vyjednávali pod vedením portugalského velvyslance José Cutileira. Dohodlo se, že Bosna a Hercegovina se transformuje v decentralizovaný stát, jakým je v podstatě dnes. V podstatě se jednalo o podobné řešení, ke kterému dospěla Daytonská dohoda v roce 1995. S tím rozdílem, že mezitím proběhla válka. Srbové neodmítli žít v Bosně, jen chtěli mít v rámci ústavy vlastní samosprávu.
A.cz: Nakolik bylo podstatné, že se Srbové obávali islámu a života v zemi, kde převažují muslimové?
Určitou roli to podle mne hrálo. Nakolik tyto obavy byly oprávněné či nikoliv, to nechci posuzovat, protože nejsem z Bosny. Ale musím říci, že pro tento strach mám pochopení.
A.cz: Jsou války v bývalé Jugoslávii definitivně minulostí, nebo vidíte nějaký potenciál pro nové konflikty?
Bohužel nejsem optimista. Potřebujeme vyřešit mnoho sporných otázek, které v regionu zůstávají. Vést opravdový dialog a vyrovnat se se spáchanými zločiny.
