"Tenkrát jsme netušili, jaký osud mají za sebou a jak se dostali do Česka. Vlastně to nebylo důležité. Žili jsme tady a teď," popisuje dnes čtyřicetiletá žena, která nyní žije v Lysé nad Labem ve středních Čechách. O skutečném příběhu svých afrických přátel se dozvěděla až nedávno ze speciálu Aktuálně.cz, který životy namibijských Čechů podrobně zmapoval. A díky němu se jí podařilo s dávným kamarádem po letech navázat kontakt.
Namibijci, kteří na přelomu milénia s Alenou B. studovali v Českých Budějovicích, patřili do 56členné skupiny dětí přijatých v roce 1985 tehdejším Československem jako váleční uprchlíci. Afričané šest let vyrůstali v Bartošovicích a Prachaticích, naučili se dokonale česky, v zimě jezdili na běžkách a slavili Vánoce a léto si užívali na táborech nebo jezdili na vodu.
Navzdory snahám jejich afrických vychovatelek se z nich stali Češi. V roce 1991, po pádu komunistického režimu v ČSSR a vyhlášení nezávislosti Namibie, se ale z milované země museli ze dne na den vrátit do Afriky.
V Namibii, kde v životě nebyly, protože se narodily v uprchlických táborech v sousední Angole a Zambii, děti zažily vleklé útrapy. Myslely na Československo a své přátele, které zničehonic ztratily. Po prožitém dětství v Evropě mezi nimi a ostatními Namibijci zela hluboká propast. Části dětské skupiny se ale v druhé polovině 90. let splnil sen a díky rozvojovým stipendiím se jim podařilo vrátit se na studium vysokých škol do Česka. Tak je poznala i Alena B.
"Byl to pro mě absolutní šok," popisuje své první pocity, když se z článku Aktuálně.cz dozvěděla o svých dávných přátelích. "Neměla jsem o minulosti kluků ani potuchy. Brali jsme to tehdy naivně. Prostě přijeli studenti na výměnný pobyt. Že umí česky? Wow, super! V té době jsem si myslela, že třeba rok před vysokou trávili na nějakém intenzivním jazykovém kurzu," vzpomíná. Své namibijské přátele naposledy viděla v roce 2005, kdy se po studiích vrátili zpět do Afriky.
"Článek vyvolal koktejl pocitů, které vyústily v rozhodnutí, že se jim musím ozvat. Že nějak vnitřně potřebuju vědět, jak se mají a jestli jsou v pořádku," říká Alena B. Brzy se jí podařilo sehnat e-mailovou adresu svých někdejších přátel. Po asi čtyřech hodinách jí v takřka bezchybné češtině přišla odpověď - s africkým kamarádem si hned vyměnila několik zpráv.
Zapomenutá kapitola historie
Příběhy namibijských dětí, které vyrostly v Československu, byly podle antropoložky Kateřiny Mildnerové z Univerzity Palackého v Olomouci dlouho opomíjenou a zapomenutou kapitolou naší historie. "Koneckonců ani v Namibii se o tom nemluví a nepíše. Dá se říct, že až na lidi, kteří se s těmito africkými dětmi setkali, o tématu skoro nikdo nevěděl. Pouze ti, kdo byli s Namibijci v kontaktu - ať už spolužáci, adoptivní rodiče, vychovatelky, nebo trenéři -, jejich osudy znali," vysvětluje Mildnerová, která jejich příběhy zpracovala loni v knize Černí sokoli.
Boje za nezávislost Namibie
V roce 1915 území dnešní Namibie, někdejší německé kolonie, obsadili Jihoafričané. O padesát let později nově zformované hnutí SWAPO započalo guerillovou válku proti jejich rasistickému režimu apartheidu. Partyzány, kteří se hlásili k socialismu, podporovaly ideově spřízněné státy východního bloku, včetně Československa.
Namibijští bojovníci v konfliktu využívali základen v sousedních státech, odkud řídili operace proti Jihoafričanům, se kterými si v krutosti nijak nezadali. V Angole a Zambii mělo SWAPO rovněž civilní tábory pro válečné uprchlíky, jeden z nich nechvalně proslul kvůli takzvanému špionskému dramatu, kdy marxisté ze SWAPO pozatýkali vlastní členy a po často vykonstruovaných procesech je za pomoci stalinských metod mučili a popravovali.
Právě ve válečných kempech se narodily a vyrůstaly děti, z nichž desítky přijalo v rámci takzvané internacionální pomoci Československo - kromě Bartošovic či Prachatic hostila Namibijce také Považská Bystrica - a NDR. Řada z nich si nesla z Afriky traumata, mnohé děti byly svědky přímých bojů.
Válka za nezávislost Namibie skončila v roce 1990, hnutí SWAPO se vzápětí stalo dominantní politickou silou a v zemi vládne dodnes.
Namibijské děti přijalo Československo v rámci tzv. internacionální pomoci spřízněnému marxistickému hnutí SWAPO, které bojovalo proti Jihoafričanům, okupujícím území dnešní Namibie. Oficiální verzí bylo, že jde o válečné sirotky. Později se však ukázalo, že to není úplně pravda. Některé děti skutečně o rodiče přišly, mnohé další byly ovšem potomky významných namibijských bojovníků.
SWAPO chtělo ze skupiny dětí vychovat elitu budoucího nezávislého státu. Do Československa spolu s nimi poslalo vychovatelky, které dohlížely na to, že děti nezapomenou, odkud pochází, a učily je namibijským tradicím a vlastenectví. Malí Afričané se ale brzy zamilovali do svého nového domova uprostřed Evropy, kde se o ně staral početný tým českých vychovatelek a pedagogických pracovníků. Zatímco ty zbožňovali, namibijské ženy neměli rádi.
Do životů namibijských Čechů se přitom vryly dějiny jako do máločeho. Opakovaně se museli přemisťovat, aniž by chtěli, a největší deziluzi prožili při nuceném návratu zpět do Afriky. Odlišnému životu nerozuměli a Afričané zase nechápali je.
"Zatímco Namibijci v Československu měli pětkrát denně pravidelnou stravu, chodili do školy a volný čas trávili v kroužcích, navštěvovali divadlo nebo o víkendech jezdili se svými adoptivními rodinami na výlety, v Namibii je čekala jen těžká práce, fyzické tresty za jinakost i několik desítek kilometrů dlouhé pochody do nejbližší školy, kde celý den hladověli, nerozuměli jazyku učitele a jejich spolužáci je šikanovali. Mnozí z nich se z těchto traumatizujících zkušeností dodnes psychicky nevzpamatovali," konstatuje antropoložka Mildnerová.
Vždy veselí
Alena B. dnes říká, že jí je líto, že se při studiích v Českých Budějovicích nezajímala víc o minulost svých afrických vrstevníků a spokojila se s povrchním vysvětlením jejich výborné češtiny. "Při představě, co museli zažít, mi je úzko. Jsem máma, takže na mě tyhle věci působí hodně silně," říká.
Zpětně je překvapená, že její kamarádi byli pozitivní, veselí a vždy dobře naladění. "Po tom všem, co kluci prožili, je to až neuvěřitelné," dodává.
Domov Namibijci přitom měnili i v Československu. Tři roky strávili na internátní škole v moravskoslezských Bartošovicích, pak je úřady - proti jejich vůli - přemístily do Prachatic. Tam brzy navázali blízké vazby, aby je napřesrok znovu zpřetrhalo nucené stěhování, tentokrát do zmíněné Namibie.
"Nejdřív pěkné humanitární gesto, záchrana ze země zmítané nepokoji, potom idyla v socialismu a bum. Všechno je pryč. Museli být vyděšení, vykořenění. Jestli byli v Bartošovicích navázáni na české vychovatele, musel to být hrozný šok. Strašná představa," hodnotí Alena B.
Část namibijských dětí přijela zpět do Česka až na studia na vysokých školách. "Vrátit se bylo něco kouzelného. Ta zeleň… Jako bych se znovu narodila, jako bych se vrátila domů," vzpomíná na návrat Ndeshi Panda Nangolo, jejíž příběh deník Aktuálně.cz popsal. Většina afrických Čechů však univerzity nedokončila a téměř všichni z někdejší 56členné dětské skupiny nyní žijí v Namibii. Stále však mluví česky a vzpomínají na idylické dětství a Vánoce v Československu. A mnozí z nich sní o návratu.
Namibijští Češi dnes
Více než 90 procent namibijských Čechů žije trvale v Namibii. Z 56 dětí, které žily v Bartošovicích, jich později pět zemřelo. Staly se oběťmi autonehod, nemocí, otravy alkoholem a v jednom případě vraždy. Šest členů původní skupiny je nezvěstných a jejich vrstevníci z Československa s nimi nemají žádný kontakt. Téměř polovina namibijských Čechů dnes žije v hlavním městě Windhoeku, třetina na severu země, ti zbývající pak na západním pobřeží Namibie.
