Aktuálně.cz: Srpnová okupace Československa vás před padesáti lety zastihla v Praze jako protestujícího studenta ČVUT. A navíc v nejkritičtějších místech oněch dní - před Národním muzeem či Československým rozhlasem. Zajímá mě to i proto, že v poslední době kolují v dokumentárních filmech, ale i v médiích dezinformace o běsnící krvelačné kontrarevoluci, před kterou Čechoslováky spasila až bratrská internacionální pomoc spojenců. Co si o tom myslíte?
Angel Nikolov: Zažíval jsem totální šok. A zažívám ho dnes znovu, když vidím, jaké pitomosti a nepravdy se točí a píší o sovětské okupaci Československa. Těžko říct, zda si tu situaci dokážou dnes Češi - vyjma pamětníků - alespoň trochu představit. Ten šok z cizích vojáků vás ochromuje, zbavuje pudu sebezáchovy, takže pak děláte bláznivé činy, jichž byste se jinak nikdy neodvážil: nebojíte se ozbrojenců, kteří míří zbraněmi na kdekoho, stojíte jako přikován k zemi, třebaže vám přes hlavu střílejí nervózní vojáci jako zběsilí do Národního muzea.
Jak jste se o okupaci dozvěděl?
V noci z dvacátého na jedenadvacátého srpna jsme seděli s bratrem ve studentském klubu strahovských kolejí, když přiběhl jakýsi chlapík, který vykřikoval, že sovětská armáda překračuje československé hranice. Všichni jsme se mu vysmáli, nikdo mu nevěřil… "Kecáš," odbyli jsme ho. Po chvílí jsme mu začali i nadávat, aby nás nerušil v zábavě a vypadl. A pak se ten chlap najednou rozbrečel. Stále nám nedocházelo, že nám oznamoval jen těžko představitelnou pravdu.
A kdy vám to došlo?
Pozdě večer jsme se vraceli ze Strahova pěšky domů do Dejvic a všude byl úplný klid, takže jsme na plačícího chlapíka dávno zapomněli. Bydleli jsme tehdy v Leninově ulici (dnes Evropská třída - pozn. red.) poblíž náměstí Říjnové revoluce (dnes Vítězné náměstí - pozn. red.) a okamžitě zalehli. Po chvíli nás ale probudil hluk. Leninovkou projížděla obrněná vozidla a hloučky kluků nadávaly vojákům, kteří na nich seděli.
Teď to zní asi hloupě, ale já si při pohledu z okna stále myslel, že jen nějací podnapilí idioti spílají československým vojákům. Zavřel jsem tedy okno a šel si lehnout. Pak mě ale znovu probudil tentokrát už nesnesitelný hlomoz a já z okna uviděl nekonečnou kolonu tanků směřující do centra Prahy. Táhl se za nimi mrak spalin. To už na chodnících postávalo hodně lidí, zaraženě mlčeli a já si stále myslel, že jde jen o nějaké další velké manévry Varšavské smlouvy. Jako ostatně celé léto (jednalo se o cvičení Varšavské smlouvy Šumava 68 - pozn. red.).
Potom k nám ale vlétla matka (otec Angela Nikolova pracoval v Praze jako novinář - pozn. red.) s výčitkou: "Jak se tu můžete jen tak válet, když Rusové obsazují Prahu!" Okamžitě jsme s bratrem vyrazili do ulic.
Proč? Jako cizince vás to nemuselo zajímat.
Nemohlo nám to být jedno, stejně jako tisícům Čechoslováků, kteří zaplnili ulice. Vnutil jsem se na korbu jednoho náklaďáku, kde už stála skupina mladých lidí s československými vlajkami. Ti kluci mi vrazili jeden z praporů do ruky a za skandování "Dubček, Svoboda" jsme vyrazili do centra na Václavské náměstí, kde už bylo plno lidí, ale také ruských tanků. Zejména u Národního muzea. Lidé protestovali, nadávali Sovětům, snažili se diskutovat… Mnohým tekly slzy z bezmoci.
Stál jsem u sochy svatého Václava a pozoroval tank, jehož velitel ztratil zjevně nervy. Ten obrněnec se najednou začal s řevem točit kolem osy a seržant v jeho věži začal zběsile pálit z kalašnikova do vzduchu.
Jak jste vnímal tohle chování okupačních vojáků? Jejich střelbu do okolních domů a někdy i bezbranných lidí?
Ten seržant odstartoval palbu do Národního muzea jako na povel. Většina Rusů začala po jeho vzoru dávkami ostřelovat čelo muzea. Nastalo nepředstavitelné peklo. Ještě dnes o tom nemohu v klidu mluvit. Před muzeem byly stovky lidí, na něž se najednou začala sypat lavina skleněných střepin z rozstřílených oken, takže se chodník před vchodem zbarvil do ruda. Hotová apokalypsa. Zakrvácení lidé prchali a já tam dál stál neschopen pohybu. Na Rusy nikdo neútočil a oni dál stříleli a stříleli… pořád stříleli.
Promiňte - vzpomínání je pro vás i dnes obtížné?
Omlouvám se, ale ty emoce a vzpomínky jsou i po padesáti letech stále silné. Znovu mě to pohlcuje. A ještě horší to před časem bylo u budovy Českého rozhlasu, kam jsem při návštěvě Prahy zavítal.
Pokud vím, tak stopy po kulkách jsou na muzeu patrné dodnes. A snad je to i dobře. Nemělo by se zapomínat. Jinak lidé uvěří všem nesmyslům, které dnes Rusové a kupodivu i někteří čeští politici o "internacionální a bratrské pomoci státu Varšavské smlouvy" v poslední době šíří.
Stál jsem tehdy u ruských tanků a viděl, kdo na koho útočil a střílel. Proto bych rád ze Sofie do Prahy Čechům vzkázal: Nevěřte nesmyslům a lžím o okupaci v osmašedesátém, jakkoliv jsou vám šikovně servírovány.
Zmínil jste rozhlas. Jak to u něj tenkrát vypadalo?
Všude byla spoušť, míjela mne spousta zraněných lidí. Hořela auta, autobusy sešrotované tanky, vysklené či vypálené obchody, houstnoucí střelba, výbuchy. Na Rusy ale nikdo neházel Molotovovy koktejly, jak už jsem také zaslechl.
Neříkám, že Rusové stříleli do lidí vždy úmyslně. Palbu vedli většinou nad naše hlavy, aby nás zastrašili. U rozhlasu jsme proto s ostatními leželi ve střepinách skla a v krvi. Jenomže když se pak na Vinohradské třídě objevila sanitka zřetelně označená červeným křížem, tak po ní začali bez rozpaků pálit. Nerespektovali žádná pravidla (v okolí Čs. rozhlasu bylo 21. srpna 1968 zastřeleno, v bytech uhořelo či zraněním podlehlo 16 lidí - pozn. red.).
Jeden z dokumentárních filmů ruské provenience zmiňuje jednotky US Army na území Československa, tajné sklady zbraní ultrareakcionářů, vraždění osvoboditelů - vojáků Varšavské smlouvy, či naopak vřelé vítání jejich jednotek československými občany. A mohl bych tak pokračovat ještě dlouho. Co si myslíte o podobných líčeních 21. srpna 1968?
Všechno to jsou bohapusté lži, které pocházejí z Ruska anebo bývalých sovětských republik. Působí tam svazy bývalých vojáků, kteří se podíleli na přímé okupaci Československa anebo u vás jako okupační vojáci během těch dvaceti let sloužili. Tyhle lži šíří i proto, že jim za to slibují status válečných veteránů, a tudíž i poměrně slušné penze včetně sociálního a zdravotního zajištění, jako mají veteráni druhé světové války.
Zmínil jste kulomety a samopaly, které měla v tajných skladech shromažďovat československá kontrarevoluce. Jenomže tyhle zbraně podstrčené před kamery pocházely ze skladů komunistických Lidových milicí - tehdejší železné pěsti dělnické třídy. Běžný občan neměl v dobách socialismu - když vyloučím myslivce - šanci mít střelnou zbraň.
Proč podobnou propagandu Kreml toleruje? Když ne rovnou podporuje?
Ruský prezident Putin stojí o hlasy vojáků, kteří v dobách Sovětského svazu pobývali v Československu, Polsku, Německu (Německé demokratické republice - pozn. red.), Maďarsku… i s rodinami jsou jich statisíce. I oni se pak podílejí na vytváření fobie, že celý svět je proti Rusku, že ho obkličují samí nepřátelé.
Čím to, že padesát let stará sovětská propaganda i s jejími fígly a stereotypy působí - tedy i v Česku - na lidi dodnes?
Jsem velmi zklamán, že někteří Češi a jejich politici považují okupaci vojsky Varšavské smlouvy za "bratrskou internacionální pomoc". Já se alespoň v roce 1968 s podobnými názory v Československu nesetkal. A to ani v diskusích s komunisty. Odkud se u vás najednou takoví lidé vzali? Naprosto nechápu, jak může mít Čech anebo Slovák - po dvacetileté sovětské okupaci - takové názory. Jde to zcela mimo mé chápání.
Dost možná jsou ale okouzleni současnou propagandou Kremlu, která považuje rozpad Sovětského svazu a tím i jeho impéria za největší geopolitickou tragédii dvacátého století.
Okupace Československa se zúčastnil i 12. s 22. bulharským motostřeleckým plukem. Proč byly vybrány právě tyto dva útvary?
Rozhodlo to, že byly dislokovány v nejméně rozvinutých - řekl bych málo civilizovaných a odříznutých - částech Bulharska. Sloužili v nich proto nevzdělaní a neinformovaní vojáci z oblastí, které sousedily s Tureckem. Oba tyto útvary odjely už v létě na Ukrajinu, kde sovětští propagandisté našim vojákům dokonale vymyli mozky. Dokonce tak, že někteří v anonymním sociologickém dotazníku napsali neuvěřitelnou větu: "Miluji Sovětský svaz víc než Bulharsko."
Bulharské pluky se od ostatních okupačních jednotek lišily i tím, že neměly své velení - byly totiž začleněny do sovětských divizí, takže se ocitly v naprosté izolaci, aby se vojáci nenakazili československou kontrarevolucí - řečeno tehdejší terminologií. Toho se báli i bulharští velitelé. Tyhle dva naše pluky trčely v Československu (12. pluk byl u Banské Bystrice a 22. u ruzyňského letiště - pozn. red.) po celou dobu svého pobytu v sovětských kasárenských lágrech.
Má vůbec smysl si tyhle padesát let staré události připomínat?
Jen se podívejte na Krym. I tohle je důsledek imperiální politiky Ruska. Anexe Krymu v roce 2014 byla - stejně jako obsazení Československa v roce 1968 - pečlivě a dlouhodobě plánována. Ten scénář se vlastně opakoval. Rusko vede svou hybridní válku zejména proti bývalým sovětským republikám a samozřejmě i proti svým bývalým satelitům v Evropě. Přičemž velmi sofistikovaná informačně-hybridní válka je Kremlem vedena proti Bulharsku.
Jde o jednu provokaci za druhou. A to tím spíše, že v Bulharsku působí poměrně vlivná pátá kolona Ruska, která se do puntíku řídí tím, co jí Kreml radí. Jako ruská pátá kolona se v Bulharsku chová dokonce i několik politických stran. A nejde jen o bývalé komunisty. K těm vlivným například patří nacionalistická proruská Ataka (útok - pozn. red.).
Bulharsko je ze všech bývalých sovětských satelitů ohroženo hybridní ruskou válkou nejvíce. Zažíváme tlak, jaký jsme až dosud po pádu železné opony od Kremlu nezažili. I proto má pro nás Bulhary velký smysl si okupaci Československa připomínat. Lidé by neměli zapomínat na to, co se stalo a co se může znovu opakovat.
A když to řeknu natvrdo, tak Kreml nikdy - při vší úctě k padlým sovětským vojákům v druhé světové válce - nikdy nikoho neosvobozoval, ale jen obsazoval.
Měl jste kvůli účasti na protisovětských demonstracích v Československu po návratu do Bulharska od úřadů potíže?
Velmi těžko jsem se dostával na vysokou výtvarnou školu. Povedlo se mi to až na několikátý pokus. Jeden z mých kamarádů si ovšem odseděl kvůli svým politickým postojům dvanáct let. Okupace Československa změnila od základu jeho názory na tehdejší komunistický režim a on se s nimi netajil ani po návratu domů.
Když jsem pak po nějaké době znovu navštívil Československo, tak už jsem vás Čechoslováky nepoznával. Většina se bála o srpnu osmašedesát vůbec mluvit. V Bulharsku jsem o zážitcích z okupace mluvil otevřeně a nikdo mě neudal. Avšak v Praze mě kamarádi důrazně varovali, abych si dal velký pozor na to, co a před kým říkám. I tak jsem ale byl předvolán do pověstné Bartolomějské čtyřky (tehdejšího sídla Sboru národní bezpečnosti, dnes policie - pozn. red.), kde mi procvakli pas a dali měsíční lhůtu na opuštění Československa.
VIDEO: U muzea se jim do lidí střílet nechtělo, u rozhlasu už ano, vzpomíná Angel Nikolov - účastník protestů proti sovětské okupaci ze srpna 1968.
