"Měla jsem to ze školy blízko domů, jen jeden blok," vzpomíná s odstupem 75 let dnes čtyřiaosmdesátiletá žena. "Když začaly houkat sirény, rovnou jsme tam vždycky běželi," popisuje život v Praze v posledních měsících druhé světové války.
Na Vinohrady se Jana Straková (rozená Štefanová) přestěhovala i s rodiči v roce 1944. Nálety se stupňovaly. "Museli jsme do krytu každou chvíli, i několikrát denně," říká. Ve sklepních kójích činžovního bytu v Londýnské ulici museli obyvatelé vždy počkat, než siréna oznámí konec náletu. "Ty zatuchlé sklepy byly nepříjemné, i když tam člověk musel jen pro něco jít," dodává.
Straková si dodnes vzpomíná, jaký zvuk ohlašoval začátek náletu. "To víte, když to pět let posloucháte, my jsme i jako děti věděly, jaký signál je na co. Taková kolísavá melodie," říká a napodobuje hlasem poplašné houkání.
Právě četnost poplachů byla podle historiků jedním z důvodů, proč byl počet obětí únorového náletu na Prahu tak velký. Zemřelo nejméně 701 lidí, bezmála 1200 jich bylo zraněno. "14. února 1945 se mnozí obyvatelé Prahy vůbec neodebrali do protileteckého krytu. Domnívali se, že stejně jako tolikrát předtím spojenecká letadla budou mířit kamsi nad Německo," vysvětluje historik Filip Vojtášek, který se leteckým útokům na československé území za druhé světové války věnuje odborně. Je spoluautorem knih Praha v plamenech a Bomby na Květnou neděli a autorem vloni vydané publikace Pod palbou hloubkařů.
"Bylo to strašné, na Vinohradské ulici byl každý druhý barák zbořený. A to i na Václavském náměstí hned pod muzeem, tam, kde stál dům potravin, další vedle rozhlasu… Bylo to něco hrozného," vzpomíná Jana Straková.
Kromě obytných domů na Vinohradech utrpělo škody i tamní divadlo, Faustův dům na Karlově náměstí nebo Palackého most. Nálet zničil skoro stovku domů, stovky dalších poškodil. "Zejména proto, že byly téměř výhradně zasaženy obytné a veřejné budovy a bilance náletu byla tak tragická, je to i po 75 letech citlivé a kontroverzní téma," říká historik Vojtášek.
Několik náletů Straková zažila i v průmyslové Libni, kde její otčím pracoval a kde rodina žila před stěhováním na Vinohrady. Když začala chodit do první třídy, ve škole si ověřovali, jestli žáci po rozezvučení sirén stačí doběhnout domů do krytu. "Když jsme to nestihli, museli jsme do krytu ve škole. My jsme tam tenkrát bydleli v poměrně novém baráku a ve sklepě byly takové vzduchové šachtičky. A když vypadla elektřina, tak se mi zdálo, že jimi lítá dovnitř oheň, i když to byl asi spíš prach z cihel," popisuje.
Nedoložené spekulace
Podle historika Vojtáška bylo bombardování Prahy navzdory různým alternativním teoriím skutečně omylem spojenců. Útok ale podle něj Pražané i němečtí okupanti měli očekávat. "Z amerického hlediska to byl nálet na takzvaný příležitostný cíl. Tak se oficiálně označovala místa, která byla bombardována, když nebylo možné zaútočit na cíl primární nebo náhradní," vysvětluje.
V Praze se tou dobou nacházela řada továren, město také platilo za důležitý železniční uzel. Teorie o tom, že Praha byla spojenci bombardována jako město, které mělo být v následujících měsících osvobozeno Rudou armádou, nebo že piloti věděli, že nejsou nad Drážďany, přesto ale výbušniny shodili, aby chybu "zakamuflovali", označuje za nedoložitelné spekulace.
Jana Straková, rozená Štefanová
Narodila se v září 1936 ve Světlé pod Ještědem, ještě před začátkem války se ale s rodiči odstěhovala do Prahy. Rodina nejdříve bydlela v Libni, kde její otčím pracoval v továrně. Dva roky před koncem války se ale Jana s matkou a babičkou odstěhovala na Vinohrady. Zde zažila tehdy osmiletá Jana únorové nálety i květnové povstání a osvobození města. Jana Straková později pracovala na statistickém úřadě. Dnes žije v domě s pečovatelskou službou v Českém Dubu u Liberce. Před několika lety svůj příběh popsala organizaci Paměť národa.
"Na základě archivních dokumentů amerického letectva, které jsem měl v ruce, zůstává nejpravděpodobnější, že to byl navigační omyl, důsledek několika nešťastných okolností," popisuje historik Filip Vojtášek. "Formace, která se toho dne ocitla nad Prahou, čítala 74 letadel ze dvou bombardovacích skupin. Šedesát z nich nakonec svrhlo během několika minut téměř 150 tun trhavých a zápalných pum," vypočítává.
Jednalo se o letouny, které byly původně součástí formace, jejímž primárním cílem bylo seřaďovací nádraží v Drážďanech. V saském městě nechaly klíčovou infrastrukturu bombardéry na rozdíl od historického jádra a obytných čtvrtí takřka neponičenou. I v Praze podle Vojtáška nekoordinovaně shazované bomby minuly své cíle.
"Měly dopadnout například na Smíchovské, Vršovické a Hlavní nádraží, ničily ale budovy v okruhu stovek metrů," vysvětluje. Nejznámější památkou, poničenou při náletech, byl Emauzský klášter na Novém Městě. "Propaganda událost okamžitě zneužila proti spojencům, které označovala za teroristy. Nejčastěji se zmiňoval právě Emauzský klášter," říká Vojtášek.
Pak už jsem německy mluvit nechtěla
Jana Straková k tomu dodává, že ona a další tehdy neřešili, kdo bomby shazuje. "Pro nás byli vrazi Němci," upozorňuje. Na německé kamarádky z dětství ale vzpomíná ráda.
Jako malá se ve škole musela učit německy. "Taky jsme museli ve škole hajlovat. Když nás třeba poslala paní učitelka s oběžníkem, tak jsme zaklepali na cizí třídu a museli vlézt dovnitř s rukou nahoře," popisuje. Po válce Straková německy právě kvůli vzpomínkám mluvit nechtěla.
Filip Vojtášek nyní přímo o únorovém náletu připravuje knihu. Dává dohromady z různých zdrojů jmenný seznam obětí, mezi nimiž jsou i němečtí civilisté a vojáci, včetně sester Německého červeného kříže. Konečný počet obětí je podle něj nejspíš ještě větší než běžně udávaných 701.
Poslední větší nálet před koncem války Praha zažila na konci března, kdy americká letadla bombardovala továrny a letiště v Libni, Vysočanech a na severovýchodě Prahy.
Nálet na Drážďany, jehož důsledkem byly i bomby svržené na Prahu, je dodnes předmětem debat. V saském městě, vzdáleném jen asi 40 kilometrů od dnešní českoněmecké hranice, zemřelo v únoru 1945 několik desítek tisíc lidí. Podle některých historiků byl cílený nálet na civilní obyvatelstvo válečným zločinem.
