Atény - Čekárna aténské pobočky neziskové organizace Klimaka se každý den plní novými lidmi, kteří přišli o všechno.
Ačkoliv celý život pracovali, řádně platili daně i odvody na sociální pojištění, stát se o ně teď, kdy to nejvíc potřebují, není schopen postarat. Teď jim nezbývá nic jiného, než se se studem obrátit na obdobu české neziskové organizace Naděje, která pomáhá potřebným.
Ve tvářích Řeků, kteří přišli o práci a posléze i střechu nad hlavou, se snoubí smutek, úzkost i vztek. Cítí se zrazeni. Důsledky ekonomické krize a zadlužení státu zasáhly celou společnost jako blesk z čistého nebe.
Na dno nespadli jen ti nejchudší, jak by se mohlo zdát. O vše přišli i Řekové, kteří si ještě před několika lety žili jako v pohádce.
Ztratil hrdost i rolexky
Příkladem hovořícím za všechny je dnes již bývalý majitel potravinářské firmy Anargyros D., který společnost založenou před třiceti lety zdědil po otci.
S příchodem krize se propadal do stále větších dluhů. Nakonec přišel o továrnu, drahá auta i rolexky. Ale především o svou hrdost.
Jak přiznal reportérům deníku The New York Times, nezřídka uvažoval, že se v autě svého otce rozjede proti zdi a své trápení jednou provždy skoncuje.
"Byli jsme ti, kdo pomáhali ostatním. Teď musíme sami žádat o pomoc," říká trpce donedávna úspěšný podnikatel.
Myšlenky na sebevraždu
Podle zaměstnanců neziskových a humanitárních organizací se počet bezdomovců v poslední době zvýšil o čtvrtinu. Do hlavní pobočky Klimaky se chodí pravidelně najíst a ošatit přes 3,5 tisíce lidí. Před deseti lety to byla pouhá stovka.
Snižuje se navíc i průměrný věk lidí na okraji společnosti. Zatímco ještě před dvěma lety bylo průměrnému aténskému bezdomovci 60 let, dnes je lidem žijícím na ulici v průměru 47.
Od roku 2008, kdy krize začala, stoupla nezaměstnanost mužů ve věku od třiceti do šedesáti let ze čtyř na deset procent.
Počet lidí volajících na krizovou linku určenou pro lidi se sebevražednými myšlenkami se podle zaměstnanců neziskovky Klimaka zdvojnásobil. Dnes už volá v průměru třicet potenciálních sebevrahů denně.
"Národ je v šoku. Patřili jsme k devětadvaceti nejbohatším zemím na světě," popisuje jeden z pracovníků organizace. Zatímco svět pozoruje násilné demonstrace a nekonečná jednání státníků, po řeckých ulicích se odehrávají stovky a tisíce podobných příběhů.
Praxe i vzdělání jsou k ničemu
Dalším v čekárně neziskové organizace Klimaka je bývalý pracovník bezpečnostní agentury.
Firma zkrachovala a on neměl na nájem. Proto už rok spí na zadním sedadle svého auta.
Muž sedící vedle něj je na tom ještě hůř. Nemá auto, a tak - přestože je absolventem prestižní kuchařské školy - už osmnáct měsíců spí na lavičce. Hotel, kde pracoval, musel zrušit jedno pracovní místo - to jeho. No co, je alespoň rád, že mu teď charita konečně poskytne přístřeší.
Bezdomovci podle úředníků pomoc nepotřebují
Všeobecně rozšířená představa, že Řecko patřilo a stále částečně patří mezi nejsociálnější státy na světě, není tak úplně přesná.
Bezdomovce například sociální systém nepovažuje za skupinu, která by potřebovala pomoc. Toto břemeno tak zůstává na bedrech neziskových organizací.
Pomoc od státu, na kterou nemá nárok, by potřeboval i Kostas Delazaris. Do roku 2007 pracoval v turistickém ruchu na ostrově Korfu. Kvůli nezájmu rekreantů odjel pracovat do stavební firmy v Aténách. Před deseti měsíci se ale stavební průmysl úplně zastavil a Kostas skončil bez práce.
Také on měl relativní štěstí. Našel si opuštěný dům, kde může spolu se dvěma řeckými ženami a párem přistěhovalců z Bangladéše přebývat.
"Cítím se zrazený. Platil jsem daně jako všichni ostatní, a stejně skončil na ulici." Na poklidné řešení současné řecké krize příliš nevěří. "Naše země je ve slepé uličce. Přijde společenské zemětřesení, při němž bude prolita krev," dělí se s reportérem NYT o svou černou vizi.
