Stejně jako se každoročně snižuje počet lidí, kteří Osvětim přežili a nyní se sem vracejí na návštěvu, působí zub času také na vězeňské budovy, ploty se zrezivělým ostnatým drátem a zbytky plynových komor, které zde po svém útěku v lednu 1945 zanechali Němci.
Rovněž to, co zde zbylo po obětech - ostříhané vlasy, brýle, dětské hračky a další osobní předměty - se rozpadá na kusy, neboť je rozežírá hmyz a plíseň. Jejich rozklad jako by pomalu podporoval ty, kdo se snaží popřít, že se holokaust vůbec někdy odehrál.
Nezlepší-li se restaurátorská činnost, může z tohoto největšího hřbitova v Evropě, kde bylo ve své době zmasakrováno až 1,5 milionu mužů, žen i dětí, většinou Židů, zanedlouho zůstat jen pramálo.
Nová správa tábora, který se rozkládá na dvou pozemcích o celkové výměře 190 hektarů nedaleko od jihopolské Osvětimi, nyní urychluje konzervační práce a najímá další zaměstnance, aby zpomalila zhoršování stavu a uchovala bývalý tábor jako poučení pro budoucí generace.
"Existuje-li na světě jediné místo, které by mělo být zachováno jako připomínka následků rasismu a netolerance, pak je to tady," uvedl Piotr Cywinski, který v září nastoupil do funkce ředitele osvětimského muzea. "Ale je to rok od roku obtížnější."
Jedním z mnoha problémů, jimž Cywinski a 260 jeho zaměstnanců čelí, je skutečnost, že při stavbě osvětimského tábora nebyl kladen důraz na dlouhou životnost. Koncentrační tábor, který je dnes znám jako "Osvětim", ve skutečnosti tvořily tábory dva, a oba se potýkají s vážnými problémy.
To nejsou kamínky, ale kosti
Osvětim I, původně polská vojenská základna postavená z kamenů a cihel, kterou nacisté využívali k zadržování polských politických vězňů, byla po německé invazi do země v roce 1939 narychlo rozšířena s využitím nejlevnějších stavebních materiálů a nucené pracovní síly.
Osvětim II - Birkenau (Březinka), nacházející se tři kilometry odtud, pak byla továrnou na smrt, kterou nacisté v roce 1943 vybudovali speciálně za účelem masového vraždění Židů, Romů, homosexuálů a dalších menšin.
Osvětim byla prostřednictvím speciální vlečky přímo napojena na evropskou železniční síť, díky čemuž mohli nacisté vraždit rychleji, a uspíšit tak plnění svého plánu na "konečné řešení židovské otázky".
Některé části tábora Birkenau jsou vybudovány ze zbytků polských vesnic srovnaných se zemí a solidních stavebních kvádrů. Tyto budovy se dochovaly dodnes. Řada jiných staveb však již zanikla.
Většina dřevěných ubikací byla po válce odstraněna a použita jinde jako dočasné přístřeší. A nejmasivnější ze všech budov, totiž betonové plynové komory a krematoria, zase před ústupem vyhodili do vzduchu dozorci. Tyto trosky se postupně zřítily následkem stoupající spodní vody, záplav a eroze.
Prostranství kolem plynových komor je obehnáno páskou, ale přesto zůstává přístupné veřejnosti. Někteří návštěvníci lezou přes sutiny nebo si z nich dokonce odnášejí předměty na památku.
Jámy, do nichž nacisté sypali popel z mnoha obětí, jsou otevřené a vystavené působení živlů. Okolní půda udusaná bezpočtem návštěvníků je pak poseta něčím, co vypadá jako drobné bílé kamínky.
"To nejsou kamínky, ale kosti," vysvětluje Jarek Mensfelt, lingvista a průvodce muzeem. "Jsou to drobné úlomky lidských kostí. Je strašné, že turisté mohou šlapat po lidských ostatcích."
Cywinski si nedostatky muzea naléhavě uvědomuje, ale má k dispozici jen omezené prostředky a navíc je limitován velikostí tohoto místa.
Infobox
Další reportáže čtěte ZDE
Vlasy a boty
V souvislosti s využitím tohoto bývalého tábora se již objevila řada různých grandiózních myšlenek včetně nápadu vybudovat na místě obrovský chrám. Všechny ale byly zamítnuty kvůli vysokým nákladům a faktu, že jakákoliv velká stavba by část tábora zničila a změnila.
Menší stavební úpravy na ochranu budov by sice byly možné, ale i ony by si vyžádaly značné náklady a musely by je odsouhlasit všechny skupiny, které toto místo střeží.
"Na všechny práce by byly zapotřebí desítek milionů dolarů, vlastně ještě více," uvedl Cywinski. Peníze však nepředstavují hlavní problém: polská vláda poskytuje vysoké částky, stejně jako řada mezinárodních dárců.
Nepřítelem je zde samotný čas, jenž postupně nahlodává budovy i jejich obsah.
"Restaurátoři jsou jako lékaři: dokážeme prodloužit život, ale ne navěky," dodal Cywinski, který nesouhlasí s návrhem, aby se chátrající původní artefakty nahradily kopiemi.
Na jednom vězeňském bloku leží dvoutunová hromada zašlých a křehkých lidských vlasů, které dozorci ostříhali obětem: kdysi světlé culíky, černé copy a kaštanové lokny postupně podléhají zkáze, takže dnes dohromady vypadají jako šedivá drátěnka.
Výkřik zoufalství a varování pro lidstvo
S 80 000 botami, většinou nepárovými, mělo muzeum více štěstí. Hlavní restaurátor Rafal Pioro a jeho osmatřicetičlenný tým si najali školáky, kteří vypomáhali při čištění a leštění některých kusů obuvi.
Bot je však v muzeu tolik, že většina jich dodnes musí ležet v neklimatizovaném skladu. Převážná část se jich pomalu rozpadá.
"Práce zde je nekonečná, bolestná a někdy i srdceryvná," uvedl Pioro. "Když jsme konzervovali dětské boty, někteří z nás celou dobu plakali."
Zaměstnanci osvětimského muzea se usilovně snaží zpomalit stárnutí tábora a uchovat ho jako připomínku zla, které fanatický antisemitismus představuje.
Podle slov na pamětní desce nedaleko od plynových komor je jejich cílem zachovat Osvětim jako "výkřik zoufalství a varování pro lidstvo".
Israel Gutman, bývalý osvětimský vězeň a poradce izraelského památníku holokaustu Jad Vašem, je odhodlán zasadit se o to, aby byl tábor bez ohledu na náklady restaurován tak dlouho, jak to bude možné.
"Stále existují lidé, kteří tvrdí, že žádný holokaust nebyl," uvedl Gutman. "Osvětim musí být zachována co nejdéle, protože dává těmto lidem možnost ji navštívit a prohlédnout si opravdové plynové komory."
