reklama
 
 

Matka tělo syna nepoznala, protože leželo tři dny na poli. Olegovo svědectví o válce na Ukrajině

23. 2. 2016 20:03
Je to bratrovražedná, špinavá válka. Ale nemohu odejít kvůli padlým i živým, vypráví Rus Oleg, bojující u Doněcka proti ukrajinské armádě. I když ztratil iluze, s válčením nepřestal. Film Olegova volba ukáže na festivalu Jeden svět život a smrt ruských dobrovolníků v Doněcku.

Praha - Válka, jak ji člověk vidí málokdy. Matka přichází do márnice a s pláčem žádá důstojníky, aby mohla vidět mrtvého syna. Nechtějí, ale vyhoví jí. Za chvíli je zřejmé, proč nechtěli. Ostatky je těžké identifikovat. Dokonce se ani nepozná, zda měl, nebo neměl tetování. Kvůli ostřelování ležel na místě tři dny.

Padl u Doněcka v bojích s Ukrajinci. Jeho velitel, Rus Oleg, ve filmu Olegova volba glosuje: "Jak vysvětlit jeho matce, že ležel tři dny na poli, téměř ho snědli červi a je z něj jen velký kus masa?“

Jeden svět 2016

Jeden svět 2016

Přehlídka dokumentů Jeden svět se z Prahy přesunula do dalších 32 měst v Česku a do Bruselu.

Představuje 123 filmů z 62 zemí.

Podrobný program v regionech NAJDETE ZDE.

Aktuálně.cz vytvořilo k festivalu speciál.

Válku na východní Ukrajině vypráví dvojice kameramanů a režisérů Elena Volochine (zpravodajka televize France24 v Moskvě) a James de-Caupenne Keogh prostřednictvím monologu dvou ruských dobrovolníků. Olega ze Sibiře a Maxe z Tatarstánu. Je to válka očima těch, kteří bojují, i když pochybují.

"Zbyli tu jen Rusové"

Oleg a Max přišli bránit lidi, kteří v Donbasu žijí, připojili se k jednotkám ruských dobrovolníků. Pohybují se na hlídkách, v diverzních akcích, v kostrách budov bez oken a dveří poblíž fronty.

"Přijel jsem chránit civilisty na Donbasu. Popravdě mne válka zklamala po dvou týdnech. Viděl jsem zónu bez jakýchkoliv zákonů, loupení, střety mezi našimi oddíly mezi sebou. Vlastně nevím, co mne tu drželo," vypráví Oleg. Nerozpakuje se před kamerou prohlásit: "Zbyli tu jen Rusové. Místní utekli a nebojují."

Podle režiséra snímku Jamese de-Caupenne Keogha, s nímž Aktuálně.cz mluvilo, byl Oleg inteligentní a věděl, že všechny hlavní rozkazy a vše, co se bude dít, závisí na rozhodnutí v Moskvě. "Byl velmi zklamaný tím, co viděl v Doněcku. Chtěl být na správné straně, chránit civilisty, ale když s námi mluvil, nebyl si věcmi jistý," řekl.

Život mezi kalašnikovy

Střelba ve filmu - na rozdíl od zpravodajských televizních šotů - moc neduní. Zato tady zní ruské válečné písně, filozofuje se o smyslu života a války mezi kalašnikovy, pytli s pískem, bednami s municí a matracemi na paletách, které slouží jako provizorní postele.

Filmaři jdou na dřeň: zachycují výslech ukrajinského zajatce s tváří plnou podlitin a modřin. Pohřeb bojovníka, na kterém matka žalem zkolabuje.

Oleg ani Max se v monolozích neprezentují jako drsňáci a hrdinové, i když cigareta v puse a tmavé brýle v některých pasážích nechybějí. Jejich příběh tvůrci sledují na pozadí katastrofy, která oddíl dobrovolníků postihla loni 3. června. Dostal se nekrytý do těžké palby Ukrajinců a utrpěl velké ztráty. S tím se těžko vyrovnávají.

Kamera zaznamenává přípravy k útoku, který byl pro mnoho jeho účastníků poslední. "Koncert AC/DC," vtipkuje před akcí Oleg v narážce na pasáž z ruského filmu Devátá rota o válce v Afghánistánu. Po akci je stručně rekapituluje. "Běželi jsme 400 metrů. Kolem všechno explodovalo a létaly kulky. Chlapce to rvalo na kusy nalevo i napravo. Viděli jsme to, ale museli jsme je tam nechat. Buď by nás zabili, nebo zajali. Je zázrak, že jsme se z toho dostali."

Závislost na válce

Černobílé noční záběry pak ukazují Gruz 200 neboli nákladní vůz 200. Převozník smrti: vozy s tímto číslem vždy převážejí ruské padlé vojáky. Od dob války v Afghánistánu.

Max strávil začátek války jako dobrovolník v Luhansku. Vrátil se domů, ale znovu přijel do Doněcka. "Jsem závislý na téhle válce. Doma je mi smutno a nudím se," říká.

Pravda podle něj existuje, ale každý má tu svoji.

Za Olegem se přijedou podívat rodiče. Konverzace je plná zmatků, do kterých lidi válka na východě Ukrajiny uvrhla. Při jízdě autem Oleg přiznává, že "to není jako Velká vlastenecká válka," protože tady bojují lidi s různými cíli a motivy.

Doslova říká: "Je to bratrovražedná, špinavá válka." A přiznává, že pokračuje v boji vlastně jen proto, že to dluží mrtvým kamarádům a těžko by vysvětloval těm, co přežili, že odchází.

Matka konstatuje, že kvůli válce jsou pohřby jak tady, tak v Kyjevě, ale pak dochází k následujícímu závěru: "Potřebujeme lepší politiky. Potřebujeme Stalina."

Bez dokumentů nejsi nic

Max měl podle režiséra po návratu domů potíže s braním léků a s alkoholem. Hlásil se do války v Sýrii, ale tam o dobrovolníky není zájem.

V závěru filmu stopuje v šortkách, nátělníku a se sluchátky na uších kamiony. Na Donbasu přišel o pas a dokumenty, žádné nemá.

Rusku se dá autobusová nebo vlaková jízdenka koupit jedině tehdy, když člověk doloží svoji totožnost. Max říká, že kdyby policistům vyprávěl o tom, že bojoval v Doněcku a jak přišel o dokumenty, nevěřili by mu. Po měsících války, střílení a blízkosti smrti tak uzavírá svoji pouť nad vypitými lahvemi piva na okenní římse. "Když nemáš v Rusku papíry, jsi hovno."

Oleg's Choice (Olegova volba). Elena Volochine, James Keogh. Boje na východní Ukrajině vypukly počátkem roku 2014. Už od léta začaly do oblasti proudit tisíce mladých Rusů, hnaných televizní propagandou a touhou po dobrodružství. Mezi tyto dobrovolníky patří i hrdinové dokumentu, Oleg a Max. Oleg se stal velitelem praporu, Max zůstal obyčejným vojákem. Zatímco se připravují na boj, představují své motivace a přinášejí vlastní úhel pohledu na celý konflikt. Snímek se stává ojedinělým osobním svědectvím jedné strany války, která je v západních médiích vidět jen zřídka.

autor: Martin Novák | 23. 2. 2016 20:03

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama