Kim nás drsně podvedl, tvrdí americký exdiplomat. Chystejme útok, ale zkusme ještě jednat, dodává

Daniel Anýž Daniel Anýž
5. 12. 2017 7:50
Totalitní Severní Korea v minulosti opakovaně porušila všechny dohody ohledně kontroly svého vojenského jaderného programu. A její vojenská hrozba rapidně roste. Podle Nicholase Burnse, bývalého vysoce postaveného amerického diplomata, je potřeba se chystat na konflikt s nebezpečným a nevyzpytatelným režimem diktátora Kim Čong-una, ale pokoušet se stále o diplomatické řešení.
Severokorejský diktátor Kim Čong-un.
Severokorejský diktátor Kim Čong-un. | Foto: ČTK

Washington - Severní Korea minulý týden úspěšně vyzkoušela mezikontinentální raketu. Podle vojenských expertů už dokáže zasáhnout celé území USA i Evropu.

Nový test balistické rakety KLDR.
Nový test balistické rakety KLDR. | Foto: Asociated Press

K tomu, aby se z KLDR stala globální nukleární hrozba, schází v současnosti režimu Kim Čong-una jediné - sestrojit jaderné hlavice pro raketový nosič. 

Zdá se, že Pchjongjang už nejde zastavit jinak než vojensky. Podle bývalého vysoce postaveného amerického diplomata Nicholase Burnse ale možná právě teď přišel klíčový okamžik pro vyjednávání. 

A.cz: Podle některých názorů si Severní Korea svými úspěšnými raketovými testy stále jen chystá prostor pro diplomatická jednání s USA a dalšími zeměmi. Do reálného konfliktu přitom jít nechce. Je to podle vás pravděpodobné?

Nicholas Burns: Je to možné, ale příčinou a začátkem celého problému je Severní Korea. Režim, který se všemu vymyká, nebezpečný pro svět i své vlastní občany.

Takže naším úkolem je v prvé řadě mít připravenou věrohodnou odstrašující sílu, aby si byla Severní Korea jistá, že kdyby zaútočili, přijde masivní odpověď.

Nicholas Burns (*1956)
Autor fotografie: Archiv Nicolase Burnse

Nicholas Burns (*1956)

Pro americkou administrativu začal pracovat ve svých třiadvaceti letech, v roce 1979, na stáži v Bílém domě za prezidenta Cartera. Za prezidenta George Bushe staršího byl specialistou na Sovětský svaz.

V administrativě jeho syna George W. Bushe byl nejdříve v letech 2001 až 2005 americkým velvyslancem v NATO v letech 2005 až 2008 náměstkem ministryně zahraničí Condoleezzy Riceové. 

Po odchodu z administrativy působí jako profesor praktické diplomacie na Harvardu, kde je i ředitelem programu The Future of Diplomacy Project.

Je respektovaným analytikem mezinárodního politického dění, členem vedení prestižního think-tanku Council on Foreign Relations. V Praze se nedávno účastnil konference, organizované Aspen Institute Central Europe a Hospodářskými novinami. 

Zároveň ale, vzhledem k tomu, že už mají jaderné zbraně, se musíme snažit jednat. Pokud to skutečně signalizují, musíme zkusit diplomatickou cestu.

Amerického prezidenta Donalda Trumpa jste nedávno pochválil, že dokázal přimět Čínu k tvrdšímu postupu vůči KLDR. Sám Trump ale tvrdí, že Peking musí udělat mnohem více, například odstřihnout Pchjongjang od dodávek ropy. Jenže následný ekonomický kolaps KLDR a možný exodus Severokorejců do Číny by byly pro Peking nebezpečné. Jak daleko může Peking ještě vůbec zajít?

Nejdřív musím poznamenat, že nepodporuji prezidenta Trumpa, nesouhlasím s ním. Ale ohledně Číny je skutečně efektivnější než předchozí američtí prezidenti.

Což je ale samozřejmě dané i tím, že situace je stále vážnější, a uvědomuje si to právě i Čína. Peking nemá zájem na konfliktu na korejském poloostrově. Číňané jsou ze (severokorejského lídra) Kim Čong-una frustrovaní a skutečně mohou udělat ještě o dost víc. Zaprvé důsledně dodržovat už schválené sankce.

Ropné embargo je ale z důvodů, které jste zmínil, i podle mě linií, za kterou Peking nepůjde. Imigrační vlna přes jejich hranici je pro Čínu noční můrou. Taky se ale bojí sjednoceného korejského poloostrova pod vládou Soulu, jehož spojencem jsou Spojené státy, což by byl konečný výsledek případného vojenského střetu.

Takže i Peking se musí ještě víc snažit, aby kombinovaný tlak USA, Japonska, Jižní Koreje a Číny přesvědčil režim Kim Čong-una, že nikdy nebude v jejich zájmu použít jaderné zbraně. A že musí vyjednat limity svého jaderného programu, jeho zmrazení.

Jenže koncept "zmrazení za zmrazení" (freeze for freeze), v rámci kterého by KLDR zastavila svůj jaderný a raketový program a USA by na oplátku kromě jiného přestaly pořádat společná vojenská cvičení s Jižní Koreou, je pro obě strany nepřijatelný. 

Je logické, že prezident Trump nezačíná s kompromisy. Protože v tuto chvíli není proč dělat ústupky. Severní Korea dělá vše pro to, aby byla nebezpečná, projektuje se jako hrozba, která zatím ani nechtěla vyjednávat. A za takové situace ani nejde mluvit o kompromisech.

Zároveň ale nevěřím tomu, že Severní Korea by se vzdala toho, co už má, svých jaderných zbraní. V tuto chvíli mají bomby, mají raketu, ale ještě nemají nukleární zbraň, kterou by mohli zaútočit na Spojené státy. Nemají jadernou hlavici. Dělají však rychlý pokrok a je třeba počítat s tím, že se k tomu dopracují.

Pak se je potřeba skutečně ptát, zda jsme schopni to zastavit, zmrazit další vývoj. Podle mě je teď klíčové, abychom byli silní, měli připravenu věrohodnou sílu a odhodlání ji použít a zároveň zůstali otevření rozhovorům.

Pokud pozorně posloucháte amerického ministra obrany Jimma Mattise a ministra zahraničí Rexe Tillersona, je zřejmé, že chtějí zkusit diplomacii.

Jenže pak do toho vstoupí prezident Trump a napíše na Twitter, že diplomacie je ztrátou času…

Možná je to ze strany (amerického) prezidenta snaha Severokorejce zastrašit, ale je to samozřejmě obrovsky nezodpovědné. Podrývat, zpochybňovat vlastního ministra zahraničí, to opravdu ničemu nepomůže. O tom ani nemá cenu dál mluvit.

Právě snahy o diplomatická jednání ale vedly k tomu, že KLDR v současnosti vydírá svět jadernými zbraněmi. Nestala se zásadní, klíčová chyba hned na začátku? Za administrativy amerického prezidenta Billa Clintona, který s KLDR uzavřel dohodu, ale Pchjongjang ji pak neplnil, navíc opakovaně?

Já jsem v té administrativě pracoval, i když jsem měl na starosti Rusko. Podle mě bylo správné, že jsme preferovali diplomatické řešení a dohody. Nejdříve za prezidenta Billa Clintona v roce 1994 a pak znovu za George W. Bushe, na přelomu let 2007 a 2008, kdy jsem byl náměstkem ministra zahraničí.

Obě ty dohody ale Pchjongjang následně zahodil do koše. Stejně jako i jednání s Barackem Obamou v roce 2012. Šest týdnů poté, kdy tehdy Pchjongjang souhlasil se zastavením raketových zkoušek, odpálil další střelu. Jak jde jednat s takovým režimem?

Máte pravdu v tom, že jsme na začátku evidentně podcenili schopnost severokorejského režimu podvádět, obejít, zneužít ve svůj prospěch každou dohodu, kterou uzavřou.

Ale soudit z dnešního pohledu zpětně, jak co mělo být, je snadné, když už znáte výsledek. Po bitvě je každý generál.

Já pořád tvrdím, že jít do potenciálně katastrofické války na Korejském poloostrově bez toho, abychom se pokusili o diplomacii, by byla neomluvitelná chyba. (Američtí) ministři Mattis a Tillerson si to evidentně uvědomují. 

Minimálně už víme, že Severokorejci dříve či později poruší každou dohodu. Musíme tedy preferovat cestu krátkodobých, konkrétních, ověřitelných závazků.

Severní Korea oznámila úspěšný test nové mezikontinentální balistické rakety | Video: Asociated Press
 

Právě se děje

Další zprávy