Zhruba tři miliony Němců zajala Rudá armáda v několika fázích. Některé už v roce 1941, jiné až na konci druhé světové války nebo těsně po jejím skončení na území Německa či jiných států.
Poté, co bojovali za Hitlera, museli pracovat pro Stalina. Na Sibiři, na jihozápadě Ruska či na Ukrajině.
"Všichni žili táborech, mohli je opustit pouze přes den, když pracovali. Až v závěrečných letech zajetí nebyl tento systém tak přísný. Němci pracovali na stavbách, v zemědělství nebo v dolech. Nejen na území Sovětského svazu, Rudá armáda nasadila německé zajatce i jako horníky v uranových dolech v Jáchymově v Československu. Ještě dlouho po válce byli sovětskými úřady zadržováni z toho důvodu, že představovali pracovní sílu," řekl serveru Aktuálně.cz německý válečný historik Rüdiger Overmans, který prováděl výzkum týkající se pobytu zajatců v Sovětském svazu a je autorem obsáhlé knihy Německé vojenské ztráty za druhé světové války (Deutsche militärische Verluste im Zweiten Weltkrieg).
Přes milion zajatců se vrátilo domů v roce 1946. Cestovali zvláštními vlaky přes Polsko, takže jako první v Německu viděli pohraniční město Frankfurt nad Odrou.
Naopak do německého zajetí se během bojů na východní frontě od roku 1941, kdy Adolf Hitler zaútočil na Sovětský svaz, dostalo nejméně 5,7 milionu vojáků Rudé armády. Zemřelo 3,3 milionu z nich. Proto ani němečtí zajatci nemohli čekat moc slitování od druhé strany.
"Poslední (němečtí) zajatci se mohli vrátit v roce 1955. Úmrtnost ale byla enormní. Z těch, kteří padli do zajetí v letech 1941 a 1942, nepřežil nikdo. Z těch zajatých v roce 1943 přežilo a vrátilo se domů devatenáct procent. Celkem Rudá armáda zajala tři miliony Němců, čtvrtina až třetina z nich v Sovětském svazu zemřela," uvádí Overmans.
Jen chleba, kapusta a hrachová polévka
Jedním z důstojníků, který později publikoval své vzpomínky, byl velitel pěchoty u Stalingradu Adelbert Holl. Padl do zajetí v únoru 1943, do Německa se vrátil za sedm let. Vzpomínal na dlouhé pochody a dva nepřátele, které zajatci měli: zimu a vši.
Holl vystřídal několik táborů a prací. Těžil a svážel dřevo v Tatarstánu, v Záporoží na Ukrajině pracoval v továrně na kombajny, sklízel brambory a na Sibiři se podílel na stavbě železnice. K jídlu měl nejčastěji chléb na příděl, kapustu nebo hrachovou polévku. Později dostával plat, za který si nějaké potraviny mohl přikoupit, stejně tak jako cigarety.
Od roku 1946 měli zajatci podle něj nárok odesílat i dostávat poštu, velení táborů jim dávalo noviny v němčině vycházející v sovětské okupační zóně Německa a občas se museli dívat na propagandistické filmy oslavující Josifa Stalina. O tom, co se reálně děje za hranicemi táborů, moc nevěděli.
"V roce 1946 se rozšířila fáma, že maršál Žukov a dalších osm generálů přeběhli k Američanům. Bylo to divné, protože v továrně a na všech veřejných místech opravdu zmizely ze zdí Žukovovy fotografie," napsal Holl ve svých vzpomínkách. Ve skutečnosti se to ale nestalo.
Popsal také, jak se zajatci v táboře u města Jelabuga na řece Kama dozvěděli o kapitulaci, a tedy o tom, že jsou vojáky armády, která válku prohrála. "Devátého května 1945 v devět hodin ráno přišel dozorce do naší místnosti a řekl, že se za pár minut máme shromáždit před budovou. Velitel tábora bude mít zásadní projev. Když jsme nastoupili, předstoupil před nás velitel Kudrjačov a řekl, že válka skončila, fašističtí dobyvatelé a jejich zločinný systém jsou poraženi a že hlavní zásluhu na tom má Rudá armáda a velký Stalin. Pak jsme se zase rozešli," popsal Holl.
Navrátilci, kteří přišli do jiné země
Německým válečným zajatcům se věnuje také postupimský historik Jörg Echternkamp, který působí na univerzitě v Halle. Serveru Aktuálně.cz řekl, že v letech 1949 a 1950 sovětské soudy vyměřily tresty dlouholetých tvrdých prací celkem 34 tisícům německých zajatců.
"Z těch, kteří nepřežili, mnoho zemřelo krátce po zajetí. Jiní zemřeli v důsledku vyčerpání, zimy, hladu a v neposlední řadě také kvůli nejistotě, co s nimi bude. Zajatci pochodovali v dlouhých řadách. Ty, kdo umírali nebo byli vážně nemocní a nemohli jít dál, stráže střílely," uvedl Echternkamp.
A ani po návratu to někteří ze zajatců podle Echternkampa neměli jednoduché.
"Lidé v západním Německu dost prožívali osud zajatců. Zapalovali svíčky za okny, mluvili o nich, konala se shromáždění na podporu propuštění zajatců," říká historik.
"Lidem, kteří se dostali domů ze Sovětského svazu, se říkalo navrátilci nebo pozdní navrátilci. Je to trochu zavádějící, protože mnozí z nich se vrátili do jiné země, než jakou znali. Mnoho ulic a míst neexistovalo, někteří příbuzní a přátelé byli mrtví. Realita návratu často neodpovídala jejich představám a lidé moc nechápali jejich zvláštní psychologické problémy. Zajatci se - stejně jako většina tehdejších Němců - považovali za oběti."
Zajatci vždy dobře pracovali
Zajatci dostali od státu peníze, i když ti, kteří žili v komunistické NDR, s dost velkým zpožděním.
"Určité finanční odškodnění dostali na základě zákona z roku 1950. Později, v roce 2008, nový zákon odškodnil i ty, kteří se ze Sovětského svazu vrátili do sovětské okupační zóny Německa, později Německé demokratické republiky," dodává Echternkamp.
"Pohledem západního Německa to byli mučedníci v boji proti komunismu. Východní Německo v nich zase vidělo zločince, kteří si svůj osud zasloužili," tvrdí Overmans.
Moskevský zpravodaj televize RTL Andre Zalbertus byl na jaře 1993 svědkem kuriózní historky v Magnitogorsku. Do města se přijel podívat bývalý příslušník wehrmachtu Kurt Keller, zajatý na konci války Rudou armádou v Polsku a odvezený na Sibiř. V Magnitogorsku pracoval na pile a po rozpadu SSSR a otevření hranic ho zajímalo, jak to tam vypadá dnes. Všude se mu dostalo přátelského přijetí a uvítala ho vrátná, starší paní: "To je pěkné, že jste se přijel podívat. Pamatuji se dobře na německé zajatce. Vždy jste dobře pracovali."
