Berlín - Německo musí během třiceti dnů nalézt nového nástupce či nástupkyni po prezidentovi Horstu Köhlerovi. Ten v pondělí na svůj úřad s okamžitou platností rezignoval.
Prozatím se spekuluje o dvou možných kandidátkách - křesťanské demokratce Ursule von der Leyenové a sociální demokratce Gesine Schwanové.
Kancléřka Angela Merkelová se podle svých slov pokusí nejdříve najít kompromisní řešení pro koalici i opozici. Jako o možné kandidátce se podle serveru Welt Online hovoří o křesťanskodemokratické ministryni práce Ursule von der Leyenové. Ta si dokázala získat respekt také v opozičních kruzích.
Sociální demokracie si však pohrává s myšlenkou vyslat do prezidentského klání vlastního zástupce nebo zástupkyni, a to zejména v případě, že by kancléřka Merkelová nechtěla o možném obsazení prezidentského úřadu s opozicí diskutovat. Již potřetí by se tak prezidentské volby mohla zúčastnit Gesine Schwanová.
V německých médiích se spekuluje také o ministru financí Wolfgangu Schäublem či bývalém bavorském premiérovi Edmundu Stoiberovi.
Horst Köhler opustil úřad po kritice, která se na něj snesla v souvislosti s jeho vyjádřením k německé vojenské misi v Afgánistánu.
Poté, co Köhler navštívil německé jednotky v Afghánistánu, uvedl v rozhlasovém rozhovoru, že v nouzových případech "je i vojenské nasazení nutné, abychom uhájili své zájmy, například volné obchodní cesty."
Kritika se na něj hrnula zejména ze sociální demokracie, od zelených a postkomunistické Levice. Gregor Gysi, předseda frakce postkomunistické Levice, označil prezidentův výrok za nezodpovědný: "Pro export a volný obchod lze činit mnohé, ale nikoli vést válku."
Hlavou Spolkové republiky Německo bylo od roku 1949 devět prezidentů. Na dvouleté funkční období byli zvoleni pouze čtyři - Richard von Weizsäcker (1984-1994), Heinrich Lübke (1959-1969), Theodor Heuss (1949-1959) a Horst Köhler (2004-2010).
Německého prezidenta volí tzv. Spolkové shromáždění, které se skládá z jedné poloviny z poslanců Spolkového sněmu a z druhé poloviny ze zástupců zemských sněmů jednotlivých spolkových zemí. Druhou polovinu tedy netvoří Spolková rada, jak se často mylně uvádí. Ve Spolkové radě působí rovněž vyslanci z jednotlivých spolkových zemí, jedná se ovšem výhradně o zástupce zemských vlád.
