Reportérka se kromě jiného proslavila knihou Majdan: Nevyřčený příběh, ve kterém popsala díky svým exkluzivním kontaktům pozadí bouřlivých událostí v Kyjevě na začátku roku 2014 a svržení proruského prezidenta Viktora Janukovyče. Fotografie v ní byly dílem Maxe Levina, který zahynul letos v březnu ve válce severně od Kyjeva.
Koškinová nyní žije v Praze a pracuje také v think-tanku Bezpečnostní centrum Evropské hodnoty.
Od začátku ruské invaze na Ukrajinu už uplynuly téměř čtyři měsíce. Jaké je v tuto chvíli vaše nejlepší očekávání a jaká naopak noční můra související s válkou?
Nejlepší překvapení by byla smrt Vladimira Putina. Kdybych mohla na svém webu, kterého jsem šéfredaktorka, napsat: "Putin zemřel". Nejhorší by bylo, kdyby Rusové došli do Kyjeva. Osobně si myslím, že pro Putina je dobytí našeho hlavního města stále posvátný cíl. Jsem přesvědčená, že nakonec Ukrajina zvítězí, ale do té doby Rusko nepřestane usilovat o podrobení Kyjeva.
Já už jsem tady v Česku tři a půl měsíce s dítětem a matkou a Kyjev pořád není bezpečný. Moje kolegyně zemřela, když na ni dopadla ruská raketa. Seděla ve svém bytě a tam zemřela. Nechci to riskovat a vrátit se s rodinou, i když můj manžel samozřejmě na Ukrajině zůstal.
Odjela jsem kvůli tomu, že moje jméno je v takzvaných ruských černých spisech. Jsou to seznamy Ukrajinců, které Rusové hodlali po převzetí kontroly nad zemí zatknout nebo zlikvidovat. Mám už dlouho i zákaz vstupu na území Ruska a Běloruska. Hned po začátku okupace začaly v Kyjevě operovat ruské diverzní skupiny a ty měly seznamy lidí, které mají dopadnout a zatknout. To se potvrdilo v okupovaném Chersonu, kde na základě těchto dokumentů skutečně mnoho lidí zavřeli.
Zvažovala jsem i přesun na nějaké neznámé místo do úkrytu, ale chtěla jsem pokračovat v novinářské práci. Web jsem založila před třinácti lety, od té doby ho vedu a nechtěla jsem to všechno zahodit. Chtěla jsem pokračovat jako novinářka a podílet se na boji s nepřítelem na informační frontě. Vzala jsem dítě, mámu, odjela z Kyjeva do Lvova a pak do Prahy.
Takže jste měla obavy, že vás Rusové zatknou a převezou někam do Ruska?
Měla - a nebyla jsem jediná. Měli prostě takový plán.
A očekávala jste před 24. únorem, že Putin zajde tak daleko a pošle vojáky i na Kyjev?
Složitá otázka, protože je dost obtížné pochopit jeho kroky nebo plány. Ale říkala jsem všem, ať se radši připravují na to nejhorší a že válka bude. Možná jsem ale přece jen nechtěla věřit tomu, že bude v ohrožení samotný Kyjev. Bylo to něco, co se nazývá ochranná psychika.
Večer 23. února jsme s manželem sledovali televizní diskusi, v níž někteří říkali, že válka bude, a jiní zase, že nebude. V noci jsem pak slyšela výbuchy, a protože jsem v předchozích letech strávila pracovně mnoho času na Donbasu, rozeznám dobře zvuky různých výbuchů. Bylo mi jasné, že to, co slyším, jsou rakety.
Muž už spal a já jsem sáhla po notebooku. První instinkt jako novinářky bylo rychle napsat, co se děje. Ještě ten den jsme se pokoušeli dostat z Kyjeva ve směru na západ na Žytomyr, ale vrátili jsme se. Už byl neprůjezdný most v Hostomelu, takže by cesta trvala nějakých osmnáct hodin.
Udělal podle vás prezident Volodymyr Zelenskyj správnou věc, když hned na začátku války zakázal odjezd ze země mužům ve věku od osmnácti do šedesáti let?
Ano, jiná možnost nebyla. Přesto vím o některých lidech, kteří na sociálních sítích tvrdí, že jsou na Ukrajině a pomáhají, ale ve skutečnosti se dostali za hranice. Mnoho Ukrajinců, kteří pracovali v zahraničí, se rychle vrátilo. I z Česka.
Svět dost překvapilo, jak si ukrajinská armáda vede. Mnozí předpokládali, že proti Rusům nebude mít mnoho šancí. Je to tím, že měla osm let na přípravu, že od roku 2014 Ukrajina s něčím takovým, co nastalo 24. února, počítala?
Jistě, měla osm let na přípravu, ale také prostě chápeme, že je to naše země a musíme ji bránit. Například můj manžel je zručný a technicky nadaný. Pomáhal v Kyjevě budovat a svářet velké ježky, které tam vojáci rozmístili proti ruským tankům a obrněncům. Každý se snaží přispět svým dílem. Profesionální vojáci bojují a někdo se třeba snaží udržet výrobu, aby se nezhroutila ekonomika. Bohužel na naší straně umírají skvělí lidé. Mladí, kteří mohli v životě něco dokázat a vybudovat.
Říkala jste, že věříte ve vítězství Ukrajiny. Co to ale znamená vítězství?
Dobrá otázka, protože odpověď má asi každý svou. Já bych rozdělila pojem vítězství Ukrajiny do tří fází. První je návrat k hranicím ze 24. února, tedy před začátkem letošní ruské invaze. Ve chvíli, kdy se toto stane, tak se okamžitě vrátím do Kyjeva, klidně půjdu i pěšky z Prahy. Dříve jsem říkala, že se vrátím prvním letadlem, ale ani bych na něj nečekala.
Druhou je návrat k 26. únoru 2014. To je datum, kdy začala okupace Krymu. To znamená, že v této etapě se nám vrátí celý Donbas a Krym. Třetí etapou, kterou si ale nejsem jistá, že nastane, je, že dojdeme do Moskvy. Morální právo na to, aby se tam cítili stejně, jako se teď cítí naši lidé, máme. Vím, že v naší armádě je nálada a touha pomstít ty, kteří padli.
Po válce hlavně musíme nastartovat obnovu země. Jsem přesvědčená, že se můžeme stát ekonomicky prosperující zemí během tří až pěti let. Věřím, že moje dítě bude žít ve svobodné a prosperující Ukrajině a nebude už muset nikam jezdit nebo utíkat.
Musíme v této válce zvítězit, aby další generace Ukrajinců už nemusela bojovat. Pokud nezvítězíme teď, pokud bude nějaké polovičaté příměří, tak to nebude fungovat. Jestli se budeme řídit tím, že si má Putin jakoby zachovat tvář, jak navrhoval francouzský prezident Emmanuel Macron, tak se Rusové zkrátka přeskupí a budou útočit znovu. Jediným řešením je naše jasné vítězství.
Souhlasíte s tvrzením, že většina Rusů válku proti Ukrajině podporuje?
Bohužel ano. Na Ukrajině se někdy mluví o takzvaných dobrých Rusech. To jsou ti, kteří jsou proti válce, sympatizují s Ukrajinou. Já na to moc nevěřím. Třeba existuje mnoho Rusů, kteří dávno země opustili, žijí někde v Evropě a tvrdí, že jsou proti Putinovi, ale stejně u nich existuje imperiální způsob myšlení. Ukrajincům říkají, co mají dělat a jak má vypadat jejich život.
Před měsícem jsem byla na zajímavé konferenci ve Vídni. Vystoupila tam jedna ruská umělkyně, která dlouho žije v cizině. Omlouvala se Ukrajincům a říkala, že je jí války líto, ale za deset minut nato začala tvrdit, že v Rusku jsou miliony lidí, kteří by chtěli odjet, ale nemohou. To mě naštvalo a ozvala jsem se s tím, že v roce 2018 volilo Putina za prezidenta 54 milionů Rusů.
Podle průzkumu, které jsem nedávno viděla, nějakých 76 procent Rusů válku podporuje a hodně zmiňují hrdost a vlastenectví. Podle výzkumu sociologického centra Levada je znepokojena jen malá část a většinou jsou to lidé do pětadvaceti let.
Mnoho Rusů věří jen tomu, čemu věřit chce, pravdu si nechtějí připustit. A co se týká sankcí, ty postihují bohaté a střední třídu. Lidi, kteří nemají například v domě teplou vodu, pro ty se vlastně nezměnilo nic.
