* Mubarak hodlá odstoupit v září, opozici to nestačí * Několikrát těsně unikl kulkám atentátníků * Jako pilot bojoval proti Izraelcům
Káhira - Ve čtvrtek večer vidí svět v televizi Husního Mubaraka naposledy jako prezidenta.
Stalo se. Dnes opustil Káhiru, uchýlil se do své vily na Sinaji a televize oznámila jeho rezignaci.
Faraón, jak je už léta v Egyptě nazýván, nechtěl odejít jako zločinec, potichu naskočit do letadla a zmizet. Chce zakončit svoji éru důstojně, v předlouhých dějinách Egypta jen málo faraonů a vládců vedlo zemi tak dlouho jako on.
Nakonec ale ustoupil.
Zemřu v Egyptě
"Toto je moje země a tady zemřu," řekl dříve v televizi tónem, který nenechal nikoho na pochybách o tom, že slova jsou adresována protestujícím z náměstí a ulic. Do exilu se tedy zřejmě nechystá.
Teď už bývalý prezident se narodil v malé vesnici Kafr Musílá severně od Káhiry, na okraji pouště, v roce 1928. Tedy ve stejné době, kdy vznikla organizace, kterou za celou dobu své vlády tvrdě potlačoval a považoval ji za největšího rivala. Muslimské bratrstvo.
Jeho otec byl místním zaměstnancem ministerstva spravedlnosti a malý Mubarak byl svým způsobem privilegovaný. Chodil do školy v době, kdy téměř tři čtvrtiny Egypťanů neuměly číst a psát.
Ambiciózní mladík vstoupil do armády, kde byla tehdy kariéra otevřena i pro lidi, kteří nepocházeli z elitních a privilegovaných vrstev.
Mubarak se stal letcem a přes funkci ředitele letecké akademie to dotáhl až na velitele egyptského letectva.
Být válečným pilotem v té době nebyla v Egyptě lehká štace, protože země prošla v letech 1967 až 1973 dvěma válkami s Izraelem.
V té první Izraelci legendárním způsobem během několika hodin překvapivým bombardování zničili většinu egyptské letecké síly už na zemi. Mubarak tehdy velel základně v Káhiře, takže byl bezprostředním svědkem drtivé porážky.
O šest let později se naopak podílel na plánu překvapivého úderu, který zastihl Izraelce nepřipravené a způsobil jim velké škody.
I po letech Mubarak vzpomínal v dobrém na československé cvičné letouny L-29, na kterých trénoval (jako prezident navštívil Prahu jen jednou, v roce 1994).
Konce egyptských vládců
- Král Farúk - vládl v letech 1936 až 1952. Po převratu důstojníků jej posadili v přístavu do lodi a poslali pryč. Zemřel 13 let poté v Římě.
- Abdal Gamál Násir - vládl 1952 až 1970. Zemřel na infarkt v roce 1970.
- Anvar Sadat - vládl v letech 1970 až 1981. Zastřelil ho v roce 1981 na vojenské přehlídce fanatický islamista.
- Husní Mubarak - vládne od roku 1981 a slibuje, že po mohutných protestech letos skončí
Výcvik prodělal i v Sovětském svazu, ale později líčil, že se tam k němu i ostatním Egypťanům Rusové chovali s despektem hraničícím s rasismem. Dopředu ho tak prý vyléčili z jakýchkoli sympatií ke komunismu.
Přerod z voják v politika začal právě válkou s Izraelem v roce 1973. Prezident Anvar Sadat si Mubaraka vybral o dva roky později jako viceprezidenta.
Když muslimský fanatik v říjnu 1981 na vojenské přehlídce najednou vystoupil z řady a zastřelil na tribuně stojícího Sadata, Mubarak stále těsně vedle prezidenta. Podle některých zdrojů byl dokonce lehce zraněn na ruce.
Drama v Etiopii
Ale přežil. A nikoliv naposled. Skupina radikálů si už přímo na něj počíhala v roce 1995 na silnici spojující centrum etiopské metropole Addis Abeby s letištěm.
Teroristé věděli, že kolona s Mubarakem míří do města na africký summit, takže byli připraveni a spustili na auta zuřivou palbu. Prezident zachránila duchapřítomnost a odvaha jeho řidiče, který i pod palbou dokázal vůz otočit a ujíždět s ním zpět k letišti.
Dodnes toho Egypťané o Mubarakovi vlastně mnoho nevědí. O soukromí mluvil málokdy, skoro vůbec. Když se ho před lety jeden novinář zeptal, jaké má koníčky, odpověděl stručně bez hnutí brvou, že žádné.
Dovolenou trávil obvykle ve vile v Šarm aš-Šajchu na pobřeží Rudého moře, kde také rád pořádal mezinárodní summity.
Už léta se vtipkuje potichu o tom, že přibývající věk maskuje plastickými úpravami obličeje a barvením vlasů.
Druhý prezident Mubarak nebude
Se svojí manželkou Suzanne, která je po matce poloviční Britka, má dva syny. Sedmačtyřicetiletý Gamál patřil mezi kandidáty na příštího prezidenta, to už je ale teď nade vší pochybnost pasé.
Když Mubarak v roce 1981 jako dvaapadesátiletý skládal prezidentskou přísahu, uvedl, že chce Egypt demokratizovat, ekonomicky pozvednou a že hodlá vládnout jen dvě volební období.
Z těchto slibů mnoho nezbylo. Egyptští kritici mají zhusta za to, že zlom nastal v roce 1993, když oproti slibu kandidoval potřetí za sebou.
Volby se stávaly čím dál více jen komedií s předem určeným výsledkem, státní byrokracie a s ní spojená korupce jen bobtnaly, policie jednala s kritiky a odpůrci režimu tvrdě, televize a oficiální média mezitím pěla nekonečné ódy na prezidentovu státnickou moudrost.
Ekonomicky profitovala poměrně úzká skupina obchodníků a podnikatelů, napojená na vládní Národní demokratickou stranu. Když statistiky vykazovaly hospodářský růst, miliony Egypťanů, kteří žijí s příjmem zhruba dva dolary na den, se ptaly, kde tedy ty peníze jsou.
Prezident podle všeho naprosto propadl představě, že je nenahraditelný a nepostradatelný.
Vládnout nemůže každý
Na důvod, proč nejsou v Egyptě demokratické volby, odpověděl na konci devadesátých let arabskému deníku al-Haját: "Velkou roli by hrály peníze a zvítězil by někdo nekompetentní, jako to bývá v Latinské Americe."
Svět si bude pamatovat Mubaraka také kvůli jeho bojům s islámskými extremisty, kteří terorizovali Egypt v devadesátých letech. Vraždili policisty, turisty, křesťany i muslimy, kteří je veřejně kritizovali.
Západu se prezentoval jako hráz proti ovládnutí Egypta islamisty a proti chaosu. Jako záruka míru s Izraelem a dobrých vztahů s Evropou a USA (Washington ročně "věnoval" egyptské ekonomice téměř 1,5 miliardy dolarů a jako odměnu na to, že Mubarak vyslal v roce 1991 vojáky do války proti Iráku, se zasadil o odepsaná sedmi miliard dolarů z egyptského zahraničního dluhu).
Uvidíme, zda mu budoucnost, už po jeho odchodu, dá za pravdu či ne.
