Když přijíždí filmaři na Ukrajinu, zdejší obyvatelé je zdraví jako staré známé. Objímají je, ptají se, jak se mají. Může za to přítomnost Martina Dorazína, který zde žije od začátku ruské invaze v únoru 2022. Od té doby na místě pracuje coby stálý zpravodaj Českého rozhlasu.
Každý den se setkává s lidmi, kteří bezprostředně čelí ruským okupantům. Filmaře bere s sebou do Vuhledaru, Avdijivky a dalších obcí, které v době natáčení ležely blízko frontové linie. Přestože z nich většina lidí už odešla, ti, kteří zůstali, nevidí v evakuaci žádný smysl.
Právě jejich osudy a příběhy jsou to, co Dorazína nejvíc zajímá. Své vstupy proto namlouvá ve zdánlivě vylidněných městech, v seníku nabízející obživu hospodářským zvířatům nebo v autě, když se přesouvá na další z míst, kde se ještě Ukrajinci ukrývají.
V jednom takovém jezdí Dorazín se svým známým Olegem. Do oblastí, kam se dá dostat jen na speciální povolení, společně vozí čerstvý chléb. Místní se jim odvděčují obejmutím nebo pozváním na domácí polévku. Tu nalévají v chodbách cihlových domů, které by měly ustát i ostřelování.
"Jeho reportáže jsou unikátní tím, že je dlouhodobě na místě, zná místní a dostane se do míst, kam by se normální člověk nedostal. A pak o tom informuje," vysvětluje pro Aktuálně.cz Benjamin Tuček, jeden z režisérů. "Nestřílí, ale používá možná efektivnější zdroj - svoje slovo," dodává David Čálek, který kromě režie stál i za kamerou.
Film zachycuje místa, která už neexistují
Čálek byl zároveň i tím, koho napadlo dokumentovat právě reportéra Dorazína. "Když začala válka dvou blízkých vyspělých zemí, přišlo mi to v dnešní době absurdní. Cítil jsem se bezmocně a každý den jsem přemýšlel, co s tím. Jestli mám narukovat do armády. Ale nejsem voják, a když mě zastřelí, děti nebudou mít co jíst," popisuje. Zvolil proto způsob, který je bližší jeho zaměření. "Na Martinovi jsme měli možnost ukázat příklad člověka, který se k tomu postavil čelem a který riskuje svůj život," říká.
Pohled na riziko spojené s pokrýváním války zachycují i záběry v dokumentu. Málokterý z domů, který štáb doplněný ještě producentem a zvukařem Václavem Fleglem míjí, nenese známky poškození. Domy, které ostřelování neustály, jsou na místě stále v podobě trosek. Pod některými jsou pořád těla těch, kteří v nich žili. Místní ale nemají vhodnou techniku, aby je odtamtud dostali.
Na stejných místech dnes už není k vidění nic. Oblasti po intenzivním ostřelování padly do rukou Rusů. "Spousta lidí možná už ani není na světě," obává se Tuček.
Nevzdávají se, vědí, že nechtějí Putina
Přesto se Ukrajinci z jejich pohledu nevzdávají. "Čekal bych, že každý se bude chtít vyhnout válce, že si najde výmluvu, proč se do ní nezapojit," říká Čálek. "Tam ale lidé říkají: 'Syn půjde do války a asi v ní umře. Ale my prostě víme, co nechceme. Nechceme svět založený na lži, nesvobodě, na hlídání lidí.' Radši proto riskují vlastní život a další roky ve válce, než aby si tam pustili (ruského prezidenta Vladimira) Putina," dodává.
"Spousta lidí v Česku se může cítit nespravedlivě poškozená nebo něčím ukřivděná. Na to má každý právo. Pořád se ale děje něco tak hrozného, strašidelného a odporného. Přesahuje to novodobou zkušenost české společnosti," dodává Tuček.
Právě tu by jim mohl přiblížit Válečný zpravodaj. "V každé společnosti, i v té naší, je hodně lidí, kteří na Ukrajině nebyli, tudíž i jejich názor je zprostředkovaný odjinud. Na základě filmu jim nabízíme možnost udělat si vlastní názor. Nikdo nám nediktoval, co v něm má nebo nemá být. Snažíme se tu situaci vykreslit tak, aby si divák mohl svobodně říct, kdo je v právu," uvádí Tuček.
Snímek v distribuci společnosti Aerofilms půjde do kin 31. října. Světovou premiéru si odbyl v polovině října na Varšavském mezinárodním filmovém festivalu.
