Působila jste jako eurokomisařka, kromě toho jste byla několikrát také ve švédské vládě. Existuje podle vás něco jako ženský a mužský způsob dělání politiky?
Ano, myslím, že ty obecné rozdíly ve stylu práce se týkají i politiky. V mé zemi i v řadě dalších jsou dnes ženy v politice mnohem lépe zastoupené a nacházejí vlastní způsoby, jak ji dělat.
Mě osobně zaujala třeba změna, která nastane, když se ženy podílejí na mírových vyjednáváních. Je jich stále ještě velmi málo, ale ze zkušenosti vyplynulo, že ženy přináší různorodější návrhy. Mají jinou perspektivu. Takže když je konečně přizvali k vyjednávacímu stolu například v Kolumbii, tak pomohly odhalit, že součástí mírového procesu musí být i pozemková reforma. Že prostě není možné ji v mírové dohodě nezohlednit. Do té doby se o tom vůbec nemluvilo, muži neviděli, že to téma způsobuje tolik napětí, že by kvůli němu mohla válka začít znovu.
A proč ženy ano?
Protože většina z nich nebojovala venku se zbraní v ruce, ale starala se o živobytí a každý den to viděly. Také například zastupovaly perspektivu obětí. Pamatuji si, že jsem potkala ženu, která na klopě nosila vybledlé fotky svých dvou dcer. Jedna byla mrtvá a druhá nezvěstná. A tohle byl způsob, jakým dávala najevo, že ona nikdy nepřestane bojovat za jejich památku. Účast žen, jako byla ona, úplně změnila průběh těch vyjednávání.
Když ale bojujeme za genderovou rovnost, není svým způsobem nebezpečné tvrdit, že ženy mají nějaký speciální "ženský" přístup?
My ale neříkáme, že jsou nějakým způsobem lepší. Prostě jen tvrdíme, že přináší jinou perspektivu, zkušenosti a znalosti. Z důvodu tradice, rolí, které tradičně vykonávají, mimo jiné i kvůli dlouholeté diskriminaci.
V zemích zmítaných konfliktem jsou to právě ženy, které se starají o děti a domácnost. Což jim právě dává ten jiný pohled. Když vyloučíme polovinu populace, ztrácíme tím polovinu potenciálu.
Věříte, že samotná přítomnost žen v politice může přinést změnu?
Samozřejmě. Potřebujeme ale určitý minimální podíl. Alespoň 30 procent, než se projeví přínos z toho, že jsou tam zastoupeny i jiné pohledy na věc.
Ptám se proto, že se teď poměrně rozšířil koncept spolupředsednictví ženy a muže. Nejen politických stran, ale třeba také firem nebo různých organizací. A kritici z obou stran - zastánců boje za genderovou rovnost i těch, co ten samotný koncept považují za nesmysl - tvrdí, že jsou tam některé ženy jen jako takový přívěšek, doplněk k muži. Nemůže se to stát?
Myslím, že ženy jsou chytřejší, než aby něco takového připustily. Nechtějí být přívěškem. A jen velmi výjimečně přijímají nějaké pozice v situaci, kdy by bylo jasné, že jsou tam jen proto, že jsou ženy.
Pamatuji si, když v Norsku přijali zákon, který zaváděl kvóty pro ženy v představenstvech velkých firem. Všechny tyhle ženy řekly - potřebujeme a chceme školení, my tu nebudeme sedět jen jako nějaké figuríny. No a stalo se to, že nakonec i muži sami od sebe řekli, že by k té práci taky potřebovali školení. Což se předtím nikdy nestalo. Myslím, že éra, kdy jsme mohli ženy podceňovat, kdy bylo přípustné říct 'nemáme dost kvalifikovaných žen', už pominula.
Když se na to podívám z opačné strany. Stalo se vám někdy, že se k vám, i ve vysoké politické funkci, nějak chovali jen proto, že jste žena?
Hodněkrát. Můžu vám dát jeden příklad. Byla jsem deset let komisařkou Evropské unie, nejdřív za životní prostředí. Setkávali jsme se se zástupci různých lobbistických organizací, kteří nám říkali - musíte udělat tohle nebo tamto. Mému kabinetu šéfoval muž a oni během těch jednání mluvili na něj. Protože pro ně bylo těžké zpracovat fakt, že jsem to já, kdo rozhodne. Bylo to zcela jasné, že na to nebyli zvyklí.
Kdo je Margot Wallströmová
Švédská sociálnědemokratická politička. Už jako 25letá se stala poslankyní švédského parlamentu, poté působila jako ministryně a evropská komisařka. Mezi lety 2004 a 2010 měla jako místopředsedkyně Evropské komise na starosti zlepšení obrazu Evropské unie v očích veřejnosti. Dva roky byla zvláštní zástupkyní OSN pro sexuální násilí v ozbrojených konfliktech a poté se znovu stala členkou švédské vlády.
Jako vicepremiérka a ministryně zahraničí se stala známou konceptem takzvané feministické zahraniční politiky, která si klade za cíl zajistit ženám a dívkám po celém světě rovný přístup k základním lidským právům. Na festivalu Jeden svět představila společně s režisérem Viktorem Nordenskiöldem životopisný snímek Feministryně.
Ale to už se také změnilo. Když je nějaká debata, které se nezúčastní žádná žena, zvedne to vlnu reakcí. Jako například ve Spojených státech, kde diskutovali o potratech bez účasti jediné ženy.
Kdybyste měla říct, jak by se měla propojit nebo protnout tahle opatření, řekněme nařizovaná svrchu - jako kvóty nebo požadavky na genderově vyrovnané obsazení, třeba zrovna Evropské komise - s obecným názorem ve společnosti? U nás občas panují obavy, že například zavedení kvót lidi naštve.
Že obsazujeme ženy do vedoucích pozic, má nějaký konkrétní důvod, a to je změnit jejich každodenní život. Třeba když jsem vyhlásila, že budeme dělat feministickou zahraniční politiku, týkalo se to práv žen, aby měly stejnou ochranu jako muži. Aby měly rovné zastoupení a také zdroje, tedy aby měly statisticky prokazatelně stejné platy a zajištěné potřeby jako muži. Jde o to, takhle měnit každodenní realitu.
Takže se muži nemusí bát, že v rámci feministické zahraniční politiky budou znevýhodnění nebo upozadění?
Ne, protože si uvědomí, že to vytváří lepší společnost pro všechny. Třeba muži, kteří jsou teď na otcovské dovolené. Pro moje syny už je to naprostá přirozenost, podělit se o péči o dítě, o domácnost. Že žena má kariéru, práci, za kterou dostává stejně peněz, jako kdyby byla muž.
A ženy obecně fungují jako garantky míru, drží společnost pohromadě. Takže je v zájmu všech zahrnout žen víc a zahrnout je intenzivněji. Samozřejmě je to ale otázka sdílení moci. Takže někteří muži se budou muset vzdát svých míst, protože je vystřídá nějaká schopná žena. A je jasné, že se najdou muži, kteří budou proti.
Mluvíte o tom, že jste sama byla svědkem velkých změn, generačních, přesto ve Švédsku zůstává rozdíl mezi platy žen a mužů asi 14 procent. V Česku je to víc než 20 a označit se za feministku s sebou stále nese riziko, že vás někdo označí za extremistu. Kde podle vás začít?
Určitě je potřeba si ten pojem dobře definovat. Podle jakéhokoliv slovníku feminismus znamená, že ženy a muži by měli mít stejná práva, povinnosti a příležitosti.
Je důležité přesně zodpovědět otázku, jestli ve společnosti trvá diskriminace a jak se projevuje. Světová banka třeba zveřejnila zprávu, podle které asi stovka zemí na světě dodnes zakazuje ženám vykonávat některé profese. V Rusku třeba nemůžou ani řídit metro, ale týkalo se to i zemí, jako je Francie.
Švédsko přijalo v posledních letech velmi mnoho uprchlíků, často ze zemí, kde stále přežívá z vašeho pohledu nejspíš už zastaralé vnímání ženských a mužských rolí. Pociťujete, že by to vaši společnost nějak ovlivňovalo?
Musíme se ujistit, že je naučíme, jak je to ve Švédsku. Že budou znát naše zákony a respektovat je. Zákony samotné musí být napsané tak, aby ženy motivovaly k tomu chodit do práce a nezůstávat doma s dětmi. Žije u nás mnoho lidí, kteří přišli už před několika lety a pochopili to. Úspěšná integrace je v tom ale naprosto klíčová.
