Devětačtyřicetiletá Ukrajinka žije ve vesnici Muzyči, která leží západně od Kyjeva a je asi třicet kilometrů vzdálená od vojenského letiště Hostomel. Právě na této základně Ukrajinci a Rusové svedli těžkou bitvu v prvních dnech invaze a v oblasti se dál válčí.
Jeden z důvodů, proč neutekla, byl slyšet hned na začátku rozhovoru pro Aktuálně.cz. Štěkot několika psů. "Jestli mě ukrajinské úřady vyzvou, abych odešla, tak to udělám. Ale zatím jsem se rozhodla zůstat. Bylo by to pro mě složité, mám tři velké psy a manžel je nyní v armádě. Rozhodla jsem se, že zůstanu," popisuje umělkyně.
Její obrazy a malby vystavovaly galerie v několika evropských zemích. Do její tvorby se válka promítá, jak samá říká, už osm let. Kachidzeová se narodila v městečku Ždanivka u Doněcka, které je od roku 2014 součástí samozvané separatistické Doněcké lidové republiky.
Teď ji těžké boje dostihly i v jejím současném bydlišti u Kyjeva, kde žije čtrnáct let. S jídlem prý nemá problém, protože se před ruským vpádem na Ukrajinu s manželem včas zásobili.
"Mnozí sousedé odjeli a hlídám jim domy. Mám klíče a řekli, abych si brala, co je v ledničce. Horší je shánět krmení pro zvířata. V naší vesnici zatím žádné domy zničené nejsou, ale často slyším bombardování a dělostřeleckou palbu. Nedaleko od nás je most vyhozený do povětří," líčí Kachidzeová s tím, že se před ostřelování ukrývá ve sklepě.
Umělkyně si na Ukrajině získala proslulost tím, jak obrazy a kresbami na pokračování ztvárnila příběh své matky. Ljudmila Andrejevna Kachidzeová byla učitelkou v mateřské škole, v důchodu pěstovala jahody a další ovoce, se kterým chodila na tržiště.
Když se po roce 2014 ocitla na území, které nebylo pod kontrolou ukrajinské vlády, musela občas překračovat frontovou linii, aby si na druhé straně vyzvedla penzi. Na kontrolním stanovišti v lednu 2019 se jí udělalo špatně, a přestože se jí lidé snažili poskytnout pomoc, zemřela.
Její dcera podotýká, že s válkou žije už osm let a invaze, která začala před měsícem, je další její fáze. "Máma žila pod okupací pět let. Naše rodina byla na válku zvyklá, proto jsme teď nebyli v šoku. Byli jsme připravení. Maluju každý den od rána do večera, dává mi to sílu. Ano, je válka, ale přece neřekneme životu na shledanou," vypráví výtvarnice a popisuje, jak pro ni a jejího manžela vpád ruských vojsk 24. února začal.
"Brzy ráno jsme s manželem vyšli ven, slyšeli výbuchy a viděli kouř. To bylo na letišti v Hostomelu, nedaleko od nás. Začala jsem si vést deník, abych si pamatovala, co se dělo každý den. Manžel je mobilizovaný do armády, odjel do Kyjeva a slouží na vojenském kontrolním stanovišti. Jsme v kontaktu, spojení přes mobil funguje," uvádí.
Alevtina Kachidzeová o sobě říká, že na východě Ukrajiny vyrostla v ruskojazyčném prostředí. Hovořit v této době například s jejími kolegy, výtvarníky z Ruska, je pro ni ale obtížné. Na to, jak budou vypadat vztahy mezi Ukrajinci a Rusy, se snaží radši nemyslet.
"Nejsem rusofobka, ale zastávám radikální odmítavý názor vůči lidem, kterým doteď nedochází, co se na Ukrajině děje. A odmítají i jen vyslechnout Ukrajince, aby jim to řekli. Nechci generalizovat, ale u mnoha Rusů bohužel není žádná ochota nebo připravenost nás poslouchat," míní umělkyně.
