Ve svém životě prchala před dvěma totalitami. Z Československa, kde se Marie Jana Korbelová v roce 1937 narodila v Praze na Smíchově, rodina o dva roky později utekla před nacisty do Londýna. Poválečný návrat byl krátký, znovu museli odejít po komunistickém únoru 1948. Tehdy už definitivně, do Spojených států, kde Madeleine Albrightová našla svůj druhý domov.
Nebo spíše první. Ve své knihovně v bytě ve Washingtonu měla české knihy. Havlíčka, Němcovou, Čapka, Nerudu či Františka Langera, jehož Pražské legendy kdysi vyprávěla svým dětem. Jak už to ovšem u řady imigrantů do USA bývá, i ona byla na tuto zem nakonec snad ještě hrdější a pyšnější než mnozí lidé, kteří se do tamní svobody už narodili.
Její výrok, že Spojené státy jsou pro svět "nepostradatelnou" zemí, od ní nezněl pateticky. Vážila si příležitosti, kterou jí Amerika nabídla, a plně jí využila. Prorazila "skleněný strop", když se v administrativě prezidenta Billa Clintona v roce 1997 stala historicky první ministryní zahraničí USA.
Jen pár týdnů před tím, než byla tehdy jmenována do funkce, se dozvěděla, že je židovského původu a část její rodiny byla zavražděna za holocaustu. "Bylo to, jako bych měla běžet maraton, ale hned na začátku mi přidali zátěž," popsala později ve své autobiografické knize Pražská zima.
Dozvěděla se, že jedna z jejích sestřenic se zachránila, když ji její rodiče v červenci 1939 poslali do Londýna vlakem, který organizoval Nicholas Winton. O druhou sestřenici, které bylo sedm, se rodiče báli, že je na takovou cestu moc malá. "Později odešli všichni do Terezína a v říjnu 1944, jedním z posledních vypravených vlaků, (odjeli) do Osvětimi," vzpomínala Albrightová před několika lety v rozhovoru pro Hospodářské noviny.
Pokud vztáhneme metaforu s maratonem na celý život Madeleine Albrightové, byl to běh neuvěřitelně dobrodružný, barvitý, odvážný a také - až do posledního dechu.
Předpověď invaze
Ještě před měsícem napsala pro New York Times text o Vladimiru Putinovi. Vzpomínala v něm na své setkání s ním v roce 2000, nedlouho poté, co se stal ruským prezidentem. "Putin je malý a bledý, tak chladný, jako by byl plaz," zaznamenala si tehdy. "Putin je zahanben tím, co se stalo jeho zemi, a je odhodlán obnovit její velikost," popsala.
Před měsícem k tomu Albrightová v New York Times připojila varování: "Pokud podnikne invazi, bude to historická chyba." Její text vyšel den před tím, než Putin zahájil vojenský vpád na Ukrajinu. Madeleine Albrightová zde už nebude, aby viděla, zda se její předpověď skutečně vyplní. Zda Putinova hanebná, brutální válka je začátkem jeho konce. Ale sotvakdo jiný měl za sebou tolik diplomatické zkušenosti, aby se mohl vyjadřovat tak erudovaně jako ona.
Do světa diplomacie se už narodila, její otec Josef Korbel byl československý diplomat. Za války, v londýnském exilu, kde pracoval v BBC, byl přítelem Jana Masaryka, který ho pak často navštěvoval i v Bělehradě, kde Josef Korbel působil jako velvyslanec.
Ve starším rozhovoru pro Hospodářské noviny Madeleine Albrightová vzpomínala, že Masaryk vždy přijel do Bělehradu s pravou rukou na pásce, jako by ji měl zlomenou. "Nechápala jsem to a ptala se táty, proč pan ministr nosí ruku na pásce, když pak u nás doma hraje na piano? Aby nemusel podávat ruku komunistům, vysvětlil mi tatínek," vzpomínala Albrightová.
Její otec byl diplomat, akademik, "muž s dýmkou", jak ho charakterizovala sama Albrightová. Maminka Anna prý měla úplně jiný temperament. "Maminka byla spontánní a zároveň… jak se to řekne česky? Street smart?" popisovala Albrightová před lety pro HN.
Stávalo se, že hledala správné české výrazy, a když je neměla, vypomáhala si angličtinou. Ale vždy, když k tomu měla příležitost, mluvila česky velice ráda. Pro novináře nebylo lehké se k ní dostat, i po odchodu z vrcholné diplomacie kolem sebe vždy měla americké asistentky, které jí držely média od těla. Ale tím zábavnější bylo pozorovat jejich zkoprnělé výrazy, když s českými novináři pak Albrightová zpravidla hovořila nakonec mnohem déle, než byl původně vyhrazený čas.
Prestižní školy
Ve Spojených státech se rodina usadila v Denveru, kde její otec na tamní univerzitě působil jako profesor mezinárodních vztahů. Jeho dcera šla v jeho šlépějích, ale vlastní cestou. Vystudovala politologii na prestižní liberální Wellesley College v Massachusetts, kde se také po absolutoriu v roce 1959 vdala za novináře Josepha Albrighta. Ve Washingtonu, kde žili od roku 1962, Albrightová dále studovala mezinárodní politiku a nakonec z hlavního města USA dojížděla do New Yorku na Kolumbijskou univerzitu, kde v roce 1975 získala doktorát z filozofie.
V té době už také měla tři dcery, Katie, narozenou v roce 1964, a o tři roky starší dvojčata Alice a Anne. Zároveň se politicky angažovala v Demokratické straně, kromě jiného pro senátora Eda Muskieho, pozdějšího ministra zahraničí v administrativě Jimmyho Cartera.
V roce 1982, kdy už sama přednášela na respektované Georgetown University, přišel domácí otřes, manžel Joseph rodinu opustil. Sama Albrightová o tom ve svých pamětech píše shovívavě, ale je patrné, že Joseph, ač sám známý a úspěšný novinář, tak trochu neunesl, že manželka Madeleine ho ve washingtonských kruzích začíná přerůstat.
A její renomé skutečně hvězdně stoupalo. Po vítězství demokrata Billa Clintona v prezidentských volbách v listopadu 1992 byla nejdříve vybrána do týmu, který připravoval zahraničně bezpečnostní agendu jeho příští administrativy. A už jako prezident Bill Clinton v lednu 1993 Madeleine Albrightovou jmenoval velvyslankyní USA při OSN.
"Paní Fulbrightová"
V té době už za sebou měla jedno zásadní setkání. Důležité pro ni osobně, neboť přerostlo v přátelství. Ale snad ještě podstatnější pro Českou republiku. Krátce po listopadu 1989 Albrightová dorazila do Prahy, aby Václavu Havlovi řekla, že "musí jet do USA a představit tam nové Československo".
Sám Havel ji sice na první pokus oslovil "paní Fulbrightová", ale její rady uposlechl. Jeho cesta do Washingtonu s projevem v Kongresu se v únoru 1990 stala triumfem. A to i díky Albrightové, které byla Havlovou průvodkyní po pro něj neznámém politickém světě Washingtonu.
"Já jsem Havla v zásadě 'briefovala', co může ve Washingtonu očekávat. Jaké otázky, jaká témata jsou v USA na pořadu dne," popsala Albrightová v rozhovoru pro HN. Nepamatovala si, jak v souvislosti s Havlovou cestou tehdy psala některá média, že prý chtěl tehdejší administrativě prezidenta George Bushe navrhnout rozpuštění NATO.
"Já jsem ho o tom nikdy neslyšela mluvit," vzpomínala Albrightová na moment, který se v dané chvíli, na začátku roku 1990, nemusel zdát vůbec tak podstatný. Ale ve skutečnosti to byl začátek cesty, kdy se Česko o devět let později, v roce 1999, stalo - a to díky velké osobní zásluze Madeleine Albrightové - členem Severoatlantické aliance.
Jako velvyslankyně při OSN a následně coby ministryně zahraničí Albrightová už v té době prošla diplomatickým ohněm a peklem. Genocidu ve Rwandě v roce 1994 se Spojeným státům zastavit nepodařilo. Clinton, který rok předtím utrpěl vojenské fiasko v Somálsku, se za USA nechtěl příliš angažovat. Při masakrech zahynulo na 800 tisíc lidí.
Albrightová později přiznala, že obrovsky lituje, že Amerika chybovala. A patrně proto, když přišla další zkouška, válečný rozpad Jugoslávie, byla nerozhodnost nebo váhavost to poslední, co by si chtěla zopakovat.
"Miloševičův horor biblických rozměrů"
Tehdejší ministryně zahraničí Albrightová měla v roce 1999 klíčovou roli ve vojenském zásahu NATO proti Srbsku Slobodana Miloševiče. Její kritici to sice nazvali "válkou paní Albrightové", ale ona nechtěla dopustit další Rwandu ani další Srebrenicu. Byla rozhodnuta zastavit, jak tehdy uvedla, "Miloševičův horor biblických rozměrů".
Rozšíření NATO nepřišlo samo, nespadlo z diplomatického nebe. Muselo se tvrdě vybojovat. V americkém Senátu, ale i uvnitř samotné administrativy Billa Clintona. Václav Havel a Lech Walesa byli hnacími motory na jedné straně Atlantiku.
A na té druhé byla ministryně zahraničí Madeleine Albrightová. Její tehdejší náměstek Ron Asmus později vzpomínal, jak byl nesvůj, když Albrightová vedla v klíčových chvílích telefonické rozhovory s Havlem. Česky, takže Asmus musel nervózně vyčkávat, až bude zasvěcen.
Po odchodu z administrativy v roce 2001 začal Madeleine Albrightové civilní život. Založila poradenskou a lobbistickou firmu Albright Group, později rozšířenou do Albright Stonebridge Group. Komerční poradenství ovšem bylo jen jedním z mnoha listů portfolia jejího širokého profesního a společenského angažmá.
Vrátila se k přednášení na Georgetown University i ke knihám. Jako čtenářka, ale možná ještě pilněji jako autorka. Vedle celkem tří knih pamětí vydala například obrazovou publikaci o svých slavných brožích. Tedy o její legendární "špendlíkové diplomacii".
Když ji Saddám Husajn nazval hadem, začala nosit hada. Na jednání s Jásirem Arafátem si připnula vosu, ve Rwandě u památníku obětí genocidy měla symbol holubice. V knize o "špendlíkové diplomacii" má i fotografie secesních broží od Alfonse Muchy. A vedle nich Řád bílého lva, který jí v roce 1997 udělil prezident Václav Havel.
Ve své poslední autobiografické knize Peklo a jiné destinace, která česky vyšla před dvěma roky, Albrightová píše, že jí Václav Havel navrhl, "aby si v opačném směru zopakovala svoji dětskou cestu přes Atlantik" a kandidovala v Praze na prezidentku.
"Lichotilo mi to, představa, že bych žila na slavném hradě nad Prahou, byla vzrušující," přiznává Albrightová. Ale pak píše, že prý nevěřila, že lidé v Česku by ji chtěli. "A kromě toho jsem už dlouho byla Američankou," dodává v knižních pamětech.
Nejlepší džob na světě
Při jiné příležitosti, před několika lety v rozhovoru, se k Havlově prezidentskému návrhu vyjádřila takto: "Jsem pyšná Češka, hrdá na svůj původ a rodnou zemi, ale nežila jsem tam, nehodím se tam. Jako prezidentka bych byla jen takovou podivnou kombinací královny a protivné starší sestry."
Když v lednu 2001 opouštěla místo ministryně zahraničí, nechala na pracovním stole písemný vzkaz pro svého nástupce Colina Powella: "Předávám vám nejlepší džob na světě. Hodně štěstí a přání všeho nejlepšího."
Chuť k životu si Marie Jana Korbelová, rodačka ze Smíchova, udržela do posledních chvil. Před dvěma roky, když vyšla její kniha Peklo a jiné destinace, už kvůli nemoci nosila paruku, fyzicky působila křehce.
Ale vnitřní energii neztrácela. Když za ní tehdy přišel redaktor New York Times s žádostí o rozhovor pro takzvaný "předběžný nekrolog", poslala ho pryč. "Shrnout svůj život? Ještě ne, stále jsem ve hře. Dokud mě neodnesou, jedu dál," poznamenala si tehdy Albrightová.
Sama sebe označovala za "optimistku, která má velké obavy" a vždy věřila, že "lidé jsou odolný druh". Pro motto své poslední knihy si vypůjčila citát z Havlovy hry Odcházení.
"Každá stěna či dveře nám říkají, že je něco za. Připomínají tím, že za každým za je vždycky ještě nějaké další za. Nepřímo se vlastně ptají, co je za posledním za, čímž vlastně otevírají téma tajemství vesmíru a bytí vůbec. Aspoň myslím."
