Berlín - Jedinou zemí kromě Česka, kde kauza Lisabonské smlouvy skončila u ústavního soudu, je sousední Německo.
Ani tam prozatím spolkový prezident Horst Köhler nepřipojil svůj podpis pod reformní smlouvu EU. A podobně jako jeho protějšek Václav Klaus se v kauze Lisabonu projevil jako prezident-aktivista.
Způsoby obou politiků, jak ještě před projednáváním kauzy vstoupit do hry, jsou ale diametrálně odlišné.
Zatímco Klaus poskytl desítky rozhovorů a napsal tucty článků o tom, proč s reformní smlouvou EU nesouhlasí, Köhler vede chytrou a tichou diplomatickou hru z pozadí.
I když se veřejně několikrát vyslovil pro přijetí dokumentu, od konce května, kdy dorazila k ústavnímu soudu v Karlsruhe stížnost, nezaznělo z berlínského zámku Bellevue, kde Köhler sídlí, rázné slovo podpory.
Oficiálně Köhler vyhověl žádosti ústavních soudců a až do projednání kauzy parlamentem již schválený dokument nepodepíše. Nebránilo mu to ale v tom, aby prohlásil, že "po intenzivním prozkoumání svůj souhlas vyhotovil".
Přeloženo do reálné politiky - v případě zamítnutí by se soudci postavili nejen proti názoru vlády a obou komor parlamentu, ale i proti prezidentovi.
Neznamená to ale, že by se v Německu o výklad smyslu Lisabonské smlouvy nevedla právní bitva. Stížnosti na dokument totiž leží v Karlsruhe hned dvě. Jednu podal poslanec za CSU Peter Gauweiler, druhou pak Levicová strana, která jako jediná parlamentní formace proti Lisabonu vystupuje.
Ne na 328 stranách
A argumenty? Podle 328 stránkové stížnosti, kterou pro Gauweilera vypracoval freiburský ústavní teoretik Ditrich Murswiek, jsou v zásadě tři.
Nevratné delegování národních pravomocí do Bruselu povede k "odstátnění" Německa, smlouva narušuje jádro německého základního zákona (ústavy), což je nepřípustné, a rozhodovací proces EU vykazuje demokratický deficit.
Gauweilerovy vyhlídky přitom nejsou vůbec špatné. Soudci totiž již v roce 1993 při pojednávání Maastrichtské smlouvy doporučili, aby každá další závažná reforma EU musela projít také referendem.
Také sám předseda Spolkového ústavního soudu Hans-Jürgen Papier Lisabonskou smlouvu kritizuje - role národních parlamentů v principu subsidiarity je podle něj nedostatečná.
Zda-li Köhlerovo lehké připomenutí role a názoru prezidenta na soudce zapůsobí nebo nikoliv, se dozvíme až v novém roce. Do vánočních prázdnin totiž Karlsruhe citlivou kauzu jménem Lisabon nestačí projednat.
