Jan-Erik Olsson přesně před 50 lety se samopalem v ruce přepadl banku v centru švédského Stockholmu. Jako rukojmí si vzal tři ženy: Birgittu Lundbladovou, Elisabeth Oldgrenovou a Kristin Ehnmarkovou, ke kterým se o den později přidal i Sven Safstrom, který se v bance schovával. Ostatní zaměstnanci i návštěvníci mohli budovu postupně opustit.
Dvaatřicetiletý Olsson se spojil s policií a ihned vyslovil několik požadavků. Chtěl, aby byl z vězení propuštěn Clark Olofsson, se kterým se seznámil za mřížemi, a požadoval také tři miliony švédských korun, dvě pistole a auto k úniku. Plánoval, že rukojmí vezme do vozidla s sebou, aby mu zajistili bezpečí.
O rok později pro list New Yorker Olsson přiznal, že očekával, že mu policie půjde na ruku ze dvou důvodů: Švédové mají hluboký odpor vůči násilí a blížily se parlamentní volby. Předpokládal proto, že se politici budou snažit zmírnit situaci, aby nedošlo ke zbytečnému krveprolití.
V tom se ale pletl. Policie na jeho požadavky přistoupit nechtěla a obléhání banky se tak začalo protahovat. Tehdejší ministr spravedlnosti Lennart Geijer dal policii poměrně volnou ruku, nařídil jí ale, že zločinec nesmí uprchnout i s rukojmími.
Uklidnění situace
Krátce po přepadení se dva policisté pokusili vkročit do suterénu banky, kde se schovával, ale Olsson si jich všiml a došlo k přestřelce. "Hned první policejní zásah dopadl špatně," vysvětlil pro stanici BBC psycholog Allan Wade, který o skutečném příběhu rukojmích napsal knihu. Policie si uvědomila, že je potřeba brát Olssonovy výhrůžky vážně.
Lupičův kumpán Olofsson byl následně skutečně propuštěn z vězení a dovezen do banky. Policie s ním ale uzavřela dohodu, že mu sníží trest, pokud s nimi bude spolupracovat. Jeho úkolem tak bylo mimo jiné zklidnit situaci a zajistit bezpečí rukojmích.
Jakmile Clark Olofsson dorazil do banky, Olsson se uklidnil a začal se v blízkosti zajatců uvolňovat. Prokazoval jim laskavosti. Rozvázal jim ruce a mluvil s nimi mírnějším způsobem. Mohli také zavolat svým rodinám. Lundbladová, která měla dvě malé děti, se nemohla nikomu dovolat, Olsson ji proto utěšoval a nabádal, aby se o to snažila i nadále, uvádí The New Yorker.
"Když se k nám choval dobře, mohli jsme ho považovat za Boha v nouzi," popsal zpětně Sven Safstrom, kterého věznitelé postřelili do nohy. Přestřelky s policií se opakovaly téměř každý den. Policie také začala zvažovat, že na banku zaútočí se slzným plynem, který by ale ublížil i rukojmím. Olsson byl přesvědčený, že plyn člověku poškodí mozek, a svým vězňům oznámil, že pokud to policie udělá, raději je všechny, včetně sebe samého zabije, aby nemuseli žít zmrzačení.
Hádka s premiérem
Kristin Ehnmarková měla pocit zodpovědnosti za ostatní rukojmí. Safstrom byl zraněný, Oldgrenová velmi mladá a v uzavřeném prostoru trpěla klaustrofobií. Lundbladová zase měla doma malé děti. Dělala proto podle psychologa Allana Wadea vše pro to, aby ostatní rukojmí zachránila.
V telefonátu švédskému premiérovi Olofu Palmemu Ehnmarková prosila, aby mohla opustit banku spolu s únosci. "Myslím, že si tu sedíte a hrajete šachy s našimi životy. Clarkovi a tomu lupiči plně důvěřuji. Nejsem zoufalá. Nic nám neudělali. Naopak, chovali se k nám velmi mile. Ale víš, Olofe, já se bojím toho, že policie zaútočí a způsobí tím naši smrt," řekla šéfovi vlády.
Případ sledovalo minutu po minutě celé Švédsko. Policie musela zřídit speciální telefonní linku, protože jim neustále volali lidé, hlavně starší ženy, s návrhy, jak obléhání ukončit.
Jedna z nich dokonce věřila, že koncert náboženských melodií v podání kapely Armády spásy zlomí Olssonův odpor. Jiná naléhala, aby byly do trezoru ventilací poslány rozzuřené včely, které by zločince donutily k poslušnosti. Třetí zase radila, aby policie vytřela podlahu před trezorem mýdlem, protože se domnívala, že když se pak otevřou dveře trezoru, vynoří se Olsson a vklouzne do zajetí.
Telenovela
Policie se ale po šesti a půl dnech rozhodla s vyjednáváním přestat a do banky vpustila plyn. Olsson rukojmím neublížil, rychle se vzdal a nechal se zadržet. Při zatýkání ženy policisty prosily, aby jejich věznitelům neubližovali, protože ani oni jim neublížili. Všichni rukojmí také odmítli proti svým věznitelům svědčit u soudu.
S osvobozenou Ehnmarkovou rychle udělal rozhovor i místní rozhlas, kde veřejně kritizovala chování policie, které považovala za nebezpečné. Veřejnost pak už nejvíce zajímalo jen to, jestli s jedním ze svých věznitelů nenavázala vztah a nechápala, proč zejména o Clarku Olofssonovi mluví tak pozitivně. Nikdo tehdy nevěděl, že měl za úkol pomoci rukojmím a uklidnit situaci.
"Zredukovali to na telenovelu," shrnuje psycholog Wade. "Stockholmský syndrom má kořeny v psychoanalýze, ale tehdy byl použit k umlčení a diskreditaci rozzlobené ženy, která odolávala násilí a šest a půl dne chránila sebe i své okolí."
Policejní příručky
Jako první termín stockholmský syndrom použil psychiatr Nils Bejerot, který byl zodpovědný za policejní zásah. V rozhlase po loupeži prohlásil, že syndromem trpí Kristin Ehnmarková, a proto není její hodnocení policejní operace objektivní. S ženou přitom nikdy nemluvil a novou diagnózu oznámil rovnou celému světu.
Psychiatra Franka Ochberga tento fenomén zaujal a v 70. letech 20. století syndrom definoval pro FBI a Scotland Yard. Nikdy ale nebyl uznán jako psychologická nebo psychiatrická porucha.
Stockholmský syndrom se dodnes používá pro označení vřelého, až láskyplného vztahu mezi obětí domácího násilí, obchodu s lidmi nebo rukojmím vůči svému vězniteli. Podle některých expertů se jedná jen o mechanismus, jak se lidé mohou vyrovnat s traumatem nebo o logickou strategii, jak přežít v nebezpečné situaci.
Brzy po loupeži ve švédské bance stockholmský syndrom proslavil případ unesené dědičky novinového impéria Patricii Hearstové. V roce 1974 ji z jejího bytu v Berkeley v Kalifornii unesli členové Symbionské osvobozenecké armády. Údajně jí vymyli mozek, aby se k nim připojila k jejich protikapitalistickému tažení. O rok později byla zajata v San Francisku poté, co procestovala celou zemi ve snaze vyhnout se dopadení policií. Její právník u soudu tvrdil, že trpěla stockholmským syndromem.
