* Vážení čtenáři, k 20. výročí rozdělení Československa jsme připravili na konec roku seriálové ohlédnutí za touto historickou událostí. * V několika dílech seriálu mapujeme události let 1990 až 1992, které k rozpadu společného státu vedly.
Praha - Skvost meziválečné funkcionalistické architektury - brněnská vila Tugendhat - je dnes jedinou českou moderní památkou zapsanou do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
A zároveň náhrobkem Československa. Právě tady, uvnitř vily a v její zahradě, se delegace Občanské demokratické strany a Hnutí za Demokratické Slovensko (HZDS) definitivně domluvily na zániku společné federace k datu 1. ledna 1993.
Poprvé to Václav Klaus a Vladimír Mečiar po jednání 26. srpna sdělili veřejnosti a fotograf ČTK tento den zvěčnil fotografií, na které Klaus s Mečiarem sedí bez sak pod platanem na zahradě.
Cesta k jednání ve vile vedla na začátku léta 1992 přes parlamentní volby. Poslední československé. V Čechách a na Moravě zvítězila ODS, na Slovensku HZDS.
O osudu společného státu tak začali rozhodovat Klaus a Mečiar se svými kolegy a poradci.
Zmiňovaná klíčová schůzka byla druhou, která se v prostorách unikátní vily konala. Ta první se odehrála pár dní po volbách, už 8. června.
Týdeník Respekt své první povolební číslo tehdy opatřil titulkem Dvě civilizace a na první stranu umístil velkou kresbu létajícího talíře.
Předchozí díly seriálu
Z výpovědí samotných aktérů vyplývá, že návrhy na úplné rozdělení tehdy nepadly, ale bylo zjevné, že obě delegace hovořily skutečně trochu jinou řečí. A nešlo o to, že jedna česky a druhá slovensky.
Klaus trval na federaci, byť ji nazýval decentralizovanou. Část slovenské delegace přišla s myšlenkou ekonomicko-obranného společenství a pozdější první prezident Slovenské republiky Michal Kováč navrhoval existenci dvou emisních bank za zachování společné měny.
ODS na to nechtěla přistoupit. Odmítala slovenské návrhy konfederace nebo nějaké nestandardní soustátí. Politik ODS Jan Stráský, který se po volbách roku 1992 stal posledním československým federálním premiérem, si po dvaceti letech zavzpomínal pro Aktuálně.cz:
"Jednání byla věcná, ale někdy i vzrušená, a dokonce i silně konfliktní, ale obě strany ve všech momentech věděly, že nemohou zůstat bez výsledku. (…) Z mého pohledu jednotlivá jednání šla až na dřeň. Například zda zachováme společný stát alespoň ještě nějaký čas do vstupu do Evropské unie, o čemž ale nikdo nevěděl, kdy to bude. Nemá smysl po letech hodnotit jednotlivé návrhy slovenské strany. Báli se být sami, ale nechtěli být příliš spoutáni námi."
Ačkoliv průzkumy veřejného mínění ukazovaly, že většina Čechů ani Slováků si rozdělení nepřeje, zůstávalo otázkou, co si vlastně kdo přeje a jak dosáhnout takové modelu, ve kterém by oba národy žily spokojeně.
V krátkosti lze říci, že Češi a Slováci od sebe nechtěli, ale žít spolu jim moc nešlo a nevěděli jak.
Důležité byly také mezinárodní souvislosti. V té době se mnohonárodnostní státy všude kolem v Evropě rozpadaly. Sovětský svaz skončil v roce 1991 a v Jugoslávii už byla v létě 1992 v plném proudu krvavá válka poté, co po Slovinsku a Chorvatsku vyhlásila nezávislost také Bosna a Hercegovina.
Důležitým zlomem na cestě k zániku Československa se stala 19. června 1992 schůzka ODS a HZDS v bratislavském hotelu Borik, kdysi postaveném pro potřeby Komunistické strany Slovenska (šlo o obdobu kdysi stranického hotelu Praha v české metropoli).
Tady už jednání měla bouřlivý charakter a nad ránem politické špičky obou stran sdělily unaveným novinářům, že federální vláda dostane časově omezený mandát, že od začátku roku 1993 nebude federální rozpočet a že parlamenty obou republik mají o budoucnosti federace rozhodnout nejpozději do konce září.
Rozhovory se tak vydaly směrem, ze kterého už nebylo návratu. 17. července přijala Slovenská národní rada deklaraci o svrchovanosti Slovenské republiky.
"My, demokraticky zvolená Slovenská národní rada, slavnostně prohlašujeme, že tisícileté úsilí slovenského národa o svébytnost se naplnilo," stálo v úvodu deklarace.
Na mnoha místech Slovenska pak vzplály takzvané vatry svrchovanosti. U jedné z nich Michal Kováč prozradil, že už je hotový i text ústavy Slovenska.
Tři dny poté prezident Václav Havel abdikoval na prezidentskou funkci. "Nemohu nést odpovědnost za vývoj, na který přestávám mít vliv," sdělil kromě jiného v televizním projevu.
S vyhrnutými rukávy od košile a sakem přehozeným přes rameno odešel z Pražského hradu jako "řadový" československý občan.
Ještě 1. července jako prezident naposledy navštívil Bratislavu. Dva dny nato byl ve Federálním shromáždění ve volbě prezidenta jediným kandidátem, ale neprošel. Proti hlasovali poslanci HZDS a Slovenské národní strany.
Blížil se konec léta a s ním i definitivní rozhodnutí. A to nás vrací zpět do vily Tugendhat.
Klaus, Mečiar a jejich lidé se tam sešli 26. srpna, tehdy se také odehrálo několikahodinové jednání obou předsedů pod stromem v zahradě.
V zásadě se dohodli, že se na dalším fungování společného státu nemohou dohodnout, a tak ho raději rozdělí.
Mečiar k tomu po letech v knize Jak praskaly švy podotýká: "Když jsme s Václavem Klausem seděli pod oním stromem ve vile Tugendhat, probrali jsme nejprve varianty budoucího vývoje. A zjistili jsme, že pravděpodobně jsou jen dvě. Rozdělení pod naší kontrolou, pokojné, klidné, které by vytvořilo novou kvalitu vztahů mezi našimi národy. Anebo jsme to mohli nechat jít svou cestou. Jenže tím by vzrostl na obou stranách radikalismus."
Novinář Aktuálně.cz Zdeněk John byl tehdy v Brně jako zpravodaj deníku Mladá fronta Dnes.
"Čekali jsme hodiny v předsálí, měli jsme málo informací. Mobily tenkrát ještě nebyly rozšířené. Člen delegace ODS Miroslav Macek občas nějakou zprávu poslal na kusu papírku. Snažili jsme se něco vyzvědět od Milana Kňažka, který vycházel z jednací místnosti, ale ten se jen smál a citoval Shakespeara," říká po letech Zdeněk John.
Novináři a s nimi i celé Československo se nakonec dočkali informace na krátké tiskovce přímo ve vile. První větu vyslovil Vladimír Mečiar.
"K prvnímu lednu 1993 předpokládáme, že by vznikly Česká republika a Slovenská republika jako státní útvary."
V ten moment už nebylo pochyb, začalo odpočítávání do zániku československého státu. Bylo už třeba jen rozdělit společný majetek a rozejít se pokud možno v klidu.
