Copiapó - Třiatřicet horníků, které záchranáři v úterý vytáhli po 69 dnech strávených v podzemí ze severochilského dolu na měď a zlato, mělo obrovské štěstí.
Takové, jaké rozhodně neměly tisíce jejich kolegů, kteří každoročně zahynou v černouhelných dolech v Číně, Turecku, Jihoafrické republice, na Ukrajině i jinde.
Obrázky oholených, usměvavých mužů nacházejících se ve zjevně dobré fyzické i psychické kondici, kteří vystupují ze záchranné klece, se díky obrovskému zájmu médií rozletěly do všech koutů světa.
Realitu hornického života plného tvrdé, náročné práce vyplňují mnohem prozaičtější okamžiky a důlních neštěstí se šťastným koncem je jako šafránu.
A heslo "já jsem horník a kdo je víc" vyrobené na zakázku komunistickou propagandou poválečného Československa má k pravdě stejně tak daleko dnes jako v časech budování světlých zítřků.
Pevná hornina a železná disciplína
Chilští horníci měli v prvné řadě štěstí, že pracovali v dole s relativně dobrými geologickými podmínkami, který za sebou neměl dlouhou historii důlních neštěstí s desítkami mrtvých. Nehrozilo bezprostředně, že se důlní chodba, v níž zůstali uvězněni, zřítí, ani že bude zaplavena vodou.
Nic to nemění na skutečnosti, že prokázali železnou disciplínu a obrovskou odvahu, když po sedmnáct dní žili o dvou polévkových lžících konzervy z tuňáka, jedné sušence potřené broskvovou marmeládou a několika hltech kondenzovaného mléka.
"Našli jsme v sobě sílu a ducha, chtěli jsme bojovat, bojovat za naše rodiny, a to bylo ze všeho nejpodstatnější," vysvětlil "zázrak z Copiapá" směnový předák Luís Urzúa, který se na povrch dostal až jako poslední ze skupiny třiatřiceti zachráněných mužů.
Velkou roli ale sehrálo i to, že chilská vláda učinila, vše, co bylo v jejích silách, aby zasypané horníky našla. Od okamžiku, kdy se k nim záchranáři 22. srpna provrtali, šlo již všechno jako na drátku.
Dobře zaplacení experti
Horníci dostali okamžitě potřebné dávky proteinů a vitamínů, čisté oděvy a fluorescenční lampičky. V posledních dnech jim lékaři dokonce povolili i čtyřicítku cigaret denně - pro celou skupinu.
Chilská státní společnost Codelco nešetřila peníze, aby pro "los 33" našla nejlepší experty z branže. Ke hloubení záchranné šachtice přizvala firmu Center Rock Inc. z pensylvánského Berlinu a o radu se obrátila i na Národní úřad pro letectví a kosmonautiku (NASA).
Odhaduje se, že celkové náklady na záchranu zasypaných mužů se vyšplhají na 22 milionů dolarů. Codelco si to může dovolit. Ceny mědi během loňského roku vzrostly o 49 a letos o dalších 32 procent.
Těžební průmysl v Chile zajišťuje čtyřicet procent hrubého domácího produktu země.
Neštěstí v černouhelných dolech
Velká důlní neštěstí s mnoha obětmi jsou tradičně spojena s těžbou černého uhlí. Při explozi na dole u sibiřského Meždurečenska zahynulo letos v květnu devadesát horníků. Devětadvacet mrtvých si vyžádal dubnový výbuch metanu u západovirginského Comfortu.
U čínského Liao-ningu zemřelo v roce 1942 v tamním černouhelném dole dokonce 1549 horníků. Bilance největšího důlního neštěstí v Evropě, k němuž došlo v roce 1906 u severofrancouzského Courrieres, činí 1099 obětí na životech.
Práce v podzemí ale především probíhá ještě dnes ve velmi náročných podmínkách. Těžaři jdou do čím dál větších hloubek, a bezpečnostní předpisy se v řadě zemí dodržují stejně málo jako dříve.
Důl u Copiapá neměl vybudované náležité únikové cesty, a když se zhroutil strop svážné chodby v hloubce 400 metrů, horníci zůstali uvězněni v podzemí.
Poměry jako v 19. století panují u bolívijského Potosí, kde malé hornické syndikáty dobývají zbytky stříbra a dalších kovů z hory prošpikované důlními chodbami jako ementálský sýr.
Hornická elita?
Vtažná jáma dolu ČSM na Karvinsku má hloubku 1100 metrů, a i když se bezpečnostní podmínky na šachtě ve srovnání s obdobím před rokem 1989 nepoměrně zlepšily, sami horníci o své práci moc hovořit nechtějí.
A již vůbec si nemohou připadat jako elita, kterou z nich kdysi nadělal komunistický režim. Platy v hornictví na Ostravsku dnes odpovídají přibližně průměrnému platu v Praze.
Před rokem 1989 vydělávali horníci i pětkrát více než byla mzda průměrného občana. Nikdo ale netušil, v jakých podmínkách pracují.
Každým rokem zahynuly na dolech v komunistickém Československu desítky horníků, vesměs v rámci smrtelných úrazů zahrnujících jednu či dvě osoby. Důchodu se ale dožil jen málokterý z nich. A díky plicím rozežraným silikózou musel být leckterý přeřazen na práci na povrchu již v pětačtyřiceti letech.
Skutečně špičkové platy měly jen vybrané osádky účastnící se "rekordů" organizovaných stranickým vedením šachet.
Představa stachanovců topících se v penězích je jenom prázdným mýtem přežívajícím dodnes.
