|
Sestoupit do samotného srdce islámské republiky znamená vydat se z Teheránu zhruba 150 kilometrů na jih. Pustou a vyprahlou krajinou, neboť dálnice prochází velkou íránskou pouští Dašte Kavír.
Lidé, kteří rozhodují o zásadních krocích Íránu, totiž prošli, procházejí a zřejmě ještě nějaký čas budou procházet ulicemi města Kóm. Z teologického centra šíitského islámu, kde studují všichni íránští muslimští duchovní.
Tady strávil většinu života vůdce islámské revoluce ajatolláh Chomejní i všichni další, kteří v íránském teokratickém systému mají poslední slovo.
Tak trochu jiný Írán
Kóm je jakýmsi íránským nebo šíitským Vatikánem. Jednou ze dvou nejdůležitějších sídel šíitského islámu a teologie, kterému konkuruje pouze irácký Nadžaf.
Ačkoliv z Teheránu sem cesta trvá jen dvě hodiny, je to jako přijet do jiného Íránu. Nikde značkové obchody, zmizely ženy v pestrém oblečení a s make-upem, žádné moderní kavárny, restaurace, galerie, kulečníkové herny, milenecké páry scházející se na lavičkách v parcích.
Kóm je i na íránské poměry konzervativním místem.
Ženy chodí téměř výhradně v černém čádoru, který je s výjimkou obličeje zakrývá od hlavy až k patě. Muži většinou s plnovousem, v ulicích zní modlitby a prodavači nabízejí náboženské knihy a suvenýry.
Nápadná je velká koncentrace šíitských kleriků. Všichni se sobě navzájem tak trochu podobají. Plnovous, turban, dlouhá košile až ke kotníkům a většinou černá vesta.
Tam, kde je islám vším
Kóm je zkrátka Íránem, jak si ho řada lidí představuje. Místem zanícené religiozity, kde je islám vším. V mnoha dalších částech země realita tomuto obrazu vůbec neodpovídá, ale tady je náboženství na prvním místě.
Netypické a netradiční ovšem je, že v hlavní kómské svatyni, která patří mezi nejdůležitější šíitská poutní místa, je uctívána žena.
Pod zlatou kopulí v rozsáhlém komplexu je pohřbena Fatima Masúmehová. Sestra jednoho z dvanácti šíitských imámů je zároveň přímým potomkem proroka Mohameda.
Zemřela v Kómu v devátém století a nad jejím hrobem postupně rostlo mauzoleum až do dnešní podoby. Denně k jejímu hrobu proudí tisíce šíitů z celého Íránu i ze zahraničí.
Přitom islámský systém, nastolený v roce 1979 ajatolláhem Chomejním a udržovaný jeho následovníky, je v Íránu i mimo něj často diskutovaný právě v souvislosti s postavením ženy.
Feministka Farnaz
Konzervativní část Íránců a většina muslimských kleriků dnes čelí výrazné opozici právě ze strany některých žen.
Patří mezi ně i mladá novinářka Farnaz Seifíová, která se neváhá označit za íránskou feministku.
Nesnáší prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda, jejím vzorem je naopak bojovnice za práva žen a nositelka Nobelovy ceny míru Širin Ebadíová.
Podle Farnaz se v posledních několika letech situace mění k lepšímu a ženy si vymohly některé ústupky v dříve rigidním systému.
"Na univerzitách tvoří téměř dvě třetiny studentů dívky. Ženy jsou sice stále znevýhodněny v rámci islámského práva šaríja tím, že mohou dědit méně než muži, jejich svědectví před soudem má poloviční hodnotu a jsou znevýhodněny při rozvodech. Ale nyní je velký tlak na změny. Aktivisté shánějí milion podpisů pro petici určenou parlamentu. Současná generace mladých íránských mužů je hodně pro rovnost žen, to je důležité. Že ten tlak vychází zezdola," říká žena, která pracuje v ženské příloze teheránského deníku Samayeh.
Farnaz je rebelkou po rodičích. Oba byli v osmdesátých letech zavřeni z politických důvodů, sama Farnaz se dokonce narodila ve vězení.
Podle ní ale bude zápas za rovnost ještě dlouhý. I některé ženy jsou totiž velmi konzervativní, například část poslankyň parlamentu hájí polygamii.
"Přitom mnohoženství je v Íránu minimální a drtivá většina Íránců muži, kteří mají více než jednu ženu, spíš pohrdá," tvrdí novinářka.
Krok vpřed, s Ahmadínežádem zas vzad
Zvolení Mahmúda Ahmadínežáda, známého v zahraničí hlavně prosazováním íránského jaderného programu a zpochybňováním holocaustu, je podle ní krokem vzad.
"Má velmi zpátečnické názory. Tvrdí, že žena se má starat jen o domov a děti," říká íránská feministka.
Hodně se v porovnání s porevolučními roky změnila kdysi přísná segregace mužů a žen. Oddělená místa mají jen v městských autobusech, na dálkových spojích ne.
V metru mají ženy k dispozici první a poslední vůz, ale stejně cestují ve vagonech společně s muži.
Ženy běžně pracují i jako prodavačky v obchodech nebo dokonce servírky v restauracích rychlého občerstvení, což je ve většině islámských zemí věc nevídaná.
Krátce po revoluci byl minimální věk pro dívky vstupující manželství stanoven na pouhých devět let. Později byl zvýšen na třináct, nicméně průměrný věk vdávajících se Íránek je třiadvacet let.
V Evropě kritizovaný trest kamenování íránská justice pozastavila v roce 2002. Íránští aktivisté zabývající se lidskými právy ale tvrdí, že v některých odlehlých oblastech místní soudy tyto tresty i přes zákaz vynesly a provedly.
Selektivní je přístup islámských duchovních k povolování produktů "západní kultury". Dříve odmítali téměř vše, teď se situace přece jen změnila.
Rock a pop pro mládež stále vadí a v oficiálních obchodech lze o něj zavadit jen výjimečně.
Zato hudba pro ty dříve narozené zřejmě není považována za natolik nakažlivou. Elvis Presley, Edith Piaf nebo Julio Iglesias jsou běžně k dostání.
Knihkupectví jsou plná západních titulů o umění nebo architektuře i kuchařek. Naopak - knih o historii a politice je málo.
Přitom však sehnat například nejnovější vydání amerických časopisů Newsweek nebo Time lze, i když do Íránu přicházejí jen v malém počtu výtisků.
Výraznějším omezení čelí domácí spisovatelé. Po určitém uvolnění v druhé polovině devadesátých let se znovu zpřísnila cenzura s nástupem prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda.
Mnozí čekají roky na schválení své knihy a na dobrozdání, zda jejich dílo není v rozporu s islámem. Podobné problémy mají i filmaři.
Současný systém, jehož legitimita vychází z názorů duchovních a teologických expertů soustředěných v posvátném Kómu uprostřed pouště, zkrátka vyhovuje těm nábožensky a tradicionalisticky založeným Íráncům.
Pro ty ostatní představuje Kóm a jeho vliv problém.
