Ještě v dobách Sovětského svazu Michailem Gorbačovem vytvořený Sjezd lidových poslanců Ruska zvolil Jelcina svým předsedou. Začalo jeho deset let v čele Ruska, na jejichž konci stála nečekaná demise v televizním projevu na silvestra roku 1999 a předání moci Vladimiru Putinovi.
První ruský prezident líčil sám svůj život jako nekončící bitvu. Při křtu jej kněz málem utopil v křtitelnici. Při výbuchu v muničním skladu přišel jako velmi mladý o dva prsty na ruce, na železničním přejezdu později narazil vlak do nákladního auta, ve kterém Jelcin seděl, a jako zázrakem se mu nic nestalo. Ve škole měl vážný konflikt s učitelem a hrozilo mu vyloučení.
Vystudovaný stavební inženýr byl vedoucím tajemníkem komunistické strany v Jekatěrinburgu, tehdy nazývaném Sverdlovsk. Do Moskvy jej povolal Gorbačov na pozici šéfa místní stranické organizace. Jelcin od roku 1987 vsadil na to, že bude radikálnější než Gorbačov, a volal po ještě větších změnách. Kritizoval stranickou byrokracii, volal po omezení privilegií stranických funkcionářů a tvrdil, že někteří z nich podporují Gorbačovovy reformy jen naoko. "Věděl jsem, co se stane. Budu likvidován postupně a systematicky. Byli jako smečka psů připravená roztrhat mě na kusy," napsal ve svých pamětech.
V červnu 1991 Rusové Jelcina poprvé zvolili svým prezidentem, hlasovalo pro něj 58 procent voličů. "V té době přestal být Jelcin členem komunistické strany. Jeho zvolení prezidentem potvrdilo, že Ruská komunistická strana pro průměrného ruského občana není přitažlivá," uvádí historik Robert Service v knize o historii Ruska.
Dva měsíce nato se Jelcin postavil na tancích před budovou ruského parlamentu pučistům, kteří se pokusili 19. srpna 1991 svrhnout Gorbačova a obnovit komunistický systém ve staré podobě. Neúspěšný převrat smetl nejen pučisty, ale i Gorbačova a nakonec celý Sovětský svaz. Ze stožáru v Kremlu spustili sovětskou vlajku a nahradila ji ruská trikolora, Jelcin se jako prezident samostatného Ruska stěhoval místo Gorbačova do Kremlu.
Velkou radost z toho měli v Pobaltí. Jelcin na rozdíl od Gorbačova odmítal ještě před srpnem 1991 držet Litvu, Lotyšsko a Estonsko ve společném státě násilím a byl proti nasazení armády, kterou Gorbačov poslal do litevského Vilniusu. S Jelcinem u moci v Kremlu byly všechny všechny tři pobaltské republiky svobodné, mohly jít…
Šoková terapie
V Rusku tím nastal čas ekonomických změn a reforem, které jsou dnes známé jako šoková terapie, kioskový kapitalismus nebo "jelcinomika". Přechod od státního plánovaného hospodářství k trhu řídil tým mladých reformátorů v čele s vicepremiérem Jegorem Gajdarem - vnukem spisovatele Arkadije Gajdara, autora komunistického kultovního románu o pionýrech Timur a jeho parta. Na začátku ledna 1992 ruská vláda liberalizovala ceny.
Zatímco v posledních letech vlády Gorbačova stáli lidé po celé zemi v dlouhých frontách před skoro prázdnými obchody a neměli si co koupit, teď se situace změnila. Zboží se na pulty prodejen vrátilo, ale vše výrazně zdražilo. Inflace vyrazila vzhůru o stovky procent. Rubl ztrácel hodnotu a lidé tak přicházeli o své úspory, hodnota vkladů ve spořitelnách klesala. Přitom vláda ale udržovala nízké poplatky za elektřinu, plyn a dopravu, dotovala ceny zemědělských výrobků.
Rusko, podobně jako Československo spustilo kuponovou privatizaci. Každý dospělý Rus měl dostat voucher v hodnotě 10 tisíc rublů a mohl si koupit podíl v podniku, ve kterém pracoval. Dopadlo to tak, že většinu skupovalo od zaměstnanců vedení těchto podniků. Velké firmy hlavně v energetickém sektoru zprivatizovalo několik podnikatelů, pro které se vžil název oligarchové. Výměnou za to podporovali politicky Jelcina a přispívali na jeho volební kampaně. Mezi nimi například Boris Berezovskij nebo Michail Chodorkovskij, kterých se od roku 2000 různými způsoby zbavoval nový prezident Vladimir Putin.
Korupce a skandály
Jelcinův osobní tajemník Jurij Baturin s odstupem let napsal, že privatizace a přechod na tržní hospodářství byly kromě mnoha vážných chyb a korupce také špatně komunikovány ruské veřejnosti. "Privatizace vyvolala strmé rozvrstvení společnosti podle majetku. Byla provázena nekonečnými skandály a korupčními aférami. Přípravná kampaň některým Rusům připadala nesrozumitelná a u jiných zase vzbudila přehnaná očekávání," uvedl Baturin. Jeden z autorů privatizace Anatolij Čubajs Rusům například sliboval, že "kupon bude mít za několik let hodnotu automobilu Volha".
Doba ekonomických těžkostí vyvrcholila hospodářským krachem neboli černým 17. srpnem 1998. Rusko zasáhly dozvuky asijské finanční krize z předchozího roku. Země nebyla schopna splácet své dluhy a vyhlásila tříměsíční moratorium na splácení úvěrů zahraničním věřitelům. Rubl prudce devalvoval, za tři týdny centrální banka vydala na jeho obranu a udržení kurzu v přepočtu pět miliard dolarů. Lidé se znovu strachovali o své peníze v bankách, před přepážkami se tvořily dlouhé fronty těch, kteří se dožadovali vybrání svých vkladů.
Devalvace rublu o osmdesát procent ale zároveň pomohla ruským exportérům a oživila domácí výrobu. Dalšímu vývoji nahrály vysoké ceny ropy na světovém trhu, z čehož těžil Putin ve svých prvních letech v prezidentském úřadě. Pokles Ruska na ekonomické dno a odražení se od něj vzhůru se časově trefuje právě do střídání Jelcina a Putina v Kremlu.
V té době ale Jelcinova popularita už klesala. V prezidentských volbách v roce 1996 porazil těsně komunistu Gennadije Zjuganova, přičemž zpravodajství všech hlavních a důležitých médií bylo Jelcinovi nakloněné. K jeho neoblíbenosti přispěla i válka v Čečensku, jejíž první dějství skončilo ve stejném roce příměřím, ale nikoliv porážkou čečenských rebelů a ruská armáda se z území této republiky stáhla. V zahraniční politice charakterizoval Jelcinovu dekádu ústup Moskvy z pozice velmoci, protože se soustředila hlavně na domácí problémy a těžkosti. Rusko nemělo velký vliv na válku v bývalé Jugoslávii a nezabránilo rozšíření NATO o země střední a východní Evropy.
S Jelcinem se pojí řada zábavných a bizarních historek. Zejména s jeho náklonností k vodce a vůbec dobrému pití, ačkoliv někdy je těžké rozlišit, nakolik se zakládají na pravdě. Například zpráva o tom, že se jednou během návštěvy Washingtonu nepozorovaně dostal z hotelu na ulici ve slipech a stopl si taxíka, není spolehlivě ověřena. Svého času také kolovalo vyprávění, jak se měl setkat při mezipřistání v Dublinu s irským prezidentem, ale nebyl schopen vystoupit z letadla. Potvrzen je však jeho bizarní odpor k tomu, aby se v televizi nebo na fotografiích objevoval v brýlích. V soukromí je nosil, na veřejnosti to nesnášel. Projevy mu jeho tým tiskl na papír velkými písmeny, aby si brýle nemusel nasadit.
Boris Jelcin zemřel v dubnu 2007, sedm let poté, co odešel z Kremlu.
