Paříž - Francouzský prezident Francois Hollande ocenil řádem rytíře Čestné legie, tedy nejvyšším možným vyznamenáním, odvahu trojice Američanů a jednoho Brita, kteří v pátek zneškodnili útočníka v přeplněném rychlíku z Amsterodamu do Paříže a zachránili tak zřejmě desítky životů.
Podobně jako ve většině obdobných případů, i tentokrát považuje čtveřice hrdinů, kteří holýma rukama zpacifikovali Maročana vyzbrojeného nožem a samopalem, svůj čin za samozřejmost, k níž by se měl odhodlat každý.
Skutečnost je však jiná. Většina lidí dostane v krizovém okamžiku strach a dění jen pasivně přihlíží.
Deník The Washington Post si pokládá otázku, co rozhoduje o tom, zda se někdo rozhodne riskovat zdraví, potažmo vlastní život, aby zachránil ostatní.
Extrémní altruismus - je to porucha?
Vysvětlení nabízí David Rand z Yaleovy univerzity, který se tím - co sám nazývá "extrémním altruismem" - dlouhodobě zabývá. Tvrdí, že se popisovaných hrdinských činů dopouštějí lidé, kteří se nerozhodují, ale jednají spontánně, tedy bez přemýšlení.
Rand ve spolupráci s kolegou Zevem G. Epsteinem vyslechl desítky těch, jež někomu zachránili život. Tady jsou nejčastější odpovědi, které se při práci na studii Riskování života bez druhotné myšlenky: Intuitivní rozhodování a extrémní altruismus, v parafrázovaných formách nejčastěji opakovaly.
"Upřímně, v takové situaci nepřemýšlíte. Nepřemýšlel jsem, prostě jsem reagoval. Někdo ho musel zastavit".
"Byl to instinkt, myslím, že mě hnal kupředu adrenalin."
A "myslím, že když je někdo zatažen do takového situace, stává se z něj někdo jiný".
Instinktivní pomoc bližním
V lidech, kteří se odhodlají pomoci, se tedy mísí instinkt pro spolupráci a schopnost v nouzové situaci jednat bez zbytečného odkladu, píší Rand a Epstein.
Naopak ti, kdo se od přírody řídí poučkou "dvakrát měř, jednou řež", si většinou začnou racionalizovat důvody, proč nemohou pomoci. V konečném důsledku pak neudělají nic.
Lenny Skutnick, který se v roce 1982 jal zachraňovat z ledové řeky pasažéry ze zříceného letadla, v tom ale vidí ještě něco jiného. "Byla to lidská reakce. Stejně jako chůze nebo dýchání patří i tohle k lidské přirozenosti," popisuje.
Další ilustraci toho, jaký je rozdíl mezi hrdiny a "obyčejnými" lidmi, nabízí případ, k němuž došlo v dubnu letošního roku v Bethesdě ve státě Maryland.
Pět opilých mužů tam začalo mlátit náhodného kolemjdoucího. Na ulici tehdy zdaleka nebyli sami, brutálnímu incidentu přihlíželo několik lidí, kteří vše namísto pomoci natáčeli na mobilní telefony.
Naštěstí šel kolem i jeden z hrdinů mezi námi - Dylan Rawls. Přestože byl sám, přispěchal muži, jenž už by v té době v bezvědomí, na pomoc. A podle znaleckého posudku mu zachránil život.
