O osvobození vypráví Alžběta Zdražilová
"Ale ke konci už nás bylo jestli 200, jestli, nevím přesně, ale to podle té řady, jak se krátila. A tam potom jednou v noci, už ale byla slyšet střelba, tak ti Rusové už se blížili, a jednou v noci, když už jsme toho všichni měli dost, já už jsem měla vysokou horečku a holky už nevěděly, co se mnou, tak sestra s tou Růženkou, s tou kamarádkou, se kterou jsme jako vždycky tak držely celou tu dobu spolu, se domluvily, že něco udělají. Tak šly, nechaly mě tam, šly a jednu tu, nevím, jak se jim to podařilo, ale jednu tu desku z toho plotu vytlačily a ony udělaly díru, že jsme mohly se protáhnout. To nikdo nesměl vědět, to bylo někde úplně bokem, kde jako my jsme seděly, tak to ony šly někam bokem. Přišly pro mě, vzaly mě pod paží a jde se… Tak jsme prolezly tou škvírou, to bylo kolem půlnoci, to vím, protože byla hrozná tma jenom měsíc, ten svítil teda hodně silně a mrazivo bylo. A oni ty dvě holky mě táhly a táhly a furt jsme šly a já už jsem vůbec nestála na nohou, jenom mě táhly. A dotáhly mě, našly, štěstí nám přálo, našly jsme seník. Seník, který byl zamčený, ale teď ony už věděly, jak odtáhnout jednu tu příčku takovou, vlezly jsme dovnitř a zahrabaly se do sena. Zakryly mě tím senem a usnuly jsme, v ten moment jsme spaly. K ránu, to je taková perlička, taková zvláštní, že k ránu si pamatuju, že holky byly vylekaný, protože někdo bránu začal otevírat, tam byla klapka, takový ten visací zámek. Někdo otvíral. No honem sebe zakrýt, mě zakrýt… A teď vešel asi majitel toho seníku, přišel si pro seno a okamžitě viděl, že tam jsme, to je zajímavý, že okamžitě viděl, že tam jsme. Přišel až k nám, podíval se na nás a odešel. My jsme věděly, že je konec, protože mezitím ráno, nebyly jsme samy, tím otvorem prošlo téměř polovina holek. A oni k ránu už dělali strašné obhlídky, ty psy pustili a hledali nás všude. To už sháněli dohromady tu kupu, protože se jim to rozběhlo. A tak jsme si řekly, tak jsme … teda já ne, mně to bylo úplně jedno, to už jsem měla silný tyfus. A ony se dohodly, že je zle, ale nic dělat nemůžeme, protože co se mnou, když utečou, nechají mě. Ale on se asi za půl hodiny vrátil sám a v životě jsem nic tak dobrýho nejedla: donesl bílou kávu v takovém velkém džbánu a chleba. Když si dneska vzpomenu, tak mi ještě dneska je blbě. Protože jsem nikdy nic lepšího nejedla. A tak nic, ani bez jediného slova přišel, položil ten velký džbán, tašku s chlebem, vzal seno a odjel. Tak holky se na to vrhly a teď to je jasný, pily jsme kávu teplou, horkou bílou kávu. Ten chleba jsem nejedla, ale ony jedly, prostě jsme se najedly a počkaly jsme, až se to, protože pořád ti esesáci tam lítali a hledali ty holky dohromady. To taky utichlo kolem poledne. Já jsem pak spala, to už jsem byla v takové té agonii horečkové a pořád vyhlížely mezi škvírami, co se děje. A najednou některá z nich vykřikla: ‚Vojáci jdou!‘“