Praha/Berlín - Dokáže překvapit - nejen tím, co říká. A lidé mu věří, že si to, co říká, také opravdu myslí.
Chválí ho dokonce ostře protiněmecky zaměřená média, jako je polský ultrakonzervativní Nasz Dziennik nebo izraelské noviny. A to přes to, že je německým prezidentem. Tedy hlavou státu, který právě Židům a Polákům způsobil v minulosti bezpříkladné utrpení.
A nejen jim.
Joachim Gauck, který je ve funkci teprve od letošního března, už stihl ukázat, jakou hodlá z berlínského zámku Bellevue dělat politiku. Že vsadí na malá i větší gesta, která často mají překvapivě velký účinek.
Jeho první úřední zahraniční cesta vedla do Polska, první mimoevropská do Izraele. V Nizozemsku měl jako první německý prezident vůbec projev v den výročí osvobození země od nacismu.
V červnu poslal osobní a velmi emotivní dopis českému prezidentu Václavu Klausovi, když uplynulo 70 let od vypálení Lidic německými nacisty. Ve středu přijíždí uctít památku obětí z Lidic osobně, opět jako první německá hlava státu v historii.
Kdo jiný, když ne on?
Dvaasedmdesátiletý Gauck má coby někdejší pastor z bývalé NDR ideální předpoklady stát se "usmiřovatelem".
Narodil se v roce 1940, jako "válečnému dítěti" mu tedy nelze připisovat vinu za zvěrstva nacistů. Většinu života prožil v diktatuře, byť komunistické. Zasazoval se o svobodu, ve své zemi platí za morální autoritu.
Jako kněz se navíc umí vcítit do pocitů těch druhých.
V jeruzalémském památníku Jad Vašem, největším archivu dokumentů o holocaustu na světě, překvapil doprovod, když dlouhé minuty přemýšlel, co uvést do Knihy hostů. Nakonec napsal, co - slovy Gaucka - "říkaly (jeho) pocity, rozum i svědomí": "Nezapomeň! Nikdy. A stůj po boku země, která tu vzpomíná na ty, kteří nesměli žít."
"Je to člověk," říkali pak v Izraeli lidé, kteří návštěvu německého prezidenta pečlivě sledovali. "Každým krokem Gauck dokazoval, že mu tahle cesta skutečně leží na srdci," napsaly berlínské židovské noviny Jüdische Allgemeine.
70 let od vyhlazení Lidic:
Uznání viny bez "ale"
Izraelce nadchlo, že německý prezident mluvil o vině a odpovědnosti Němců, aniž by se ji snažil relativizovat. A to v atmosféře, která německo-izraelskému přátelství dvakrát nepřála.
Spisovatel Günter Grass právě v Evropě vydal svou protiizraelskou báseň Co je zapotřebí říci. A krátce nato vyšel v Německu průzkum, podle nějž dvě třetiny Němců považují Izrael za "agresivní stát".
Prezident ale obstál, stejně tak jako předtím v Polsku. I tam mluvil o zločinech německých nacistů, emotivně a s účastí, bez toho, aby stavil na roveň činy nacistů a poválečné vyhnání Němců. A když pak řekl větu "Pro mě je Polsko evropskou zemí svobody", měl Poláky na své straně definitivně.
Stejně promluvil i ve středu na Pražském hradě: Přijel vyjádřit respekt vůči obětem tragédie v Lidicích, jiná témata (novináři dotazovaný poválečný odsun, pozn. redakce) přijdou ke slovu někdy později, řekl na společné tiskové konferenci s Václavem Klausem.
Za totéž - slova o terorismu v Lidicích a Ležákách, bez zmínky o odsunu - ho ostatně Češi pochválili už jednou. Dokonce ti, kteří jinak německé politiky moc v lásce nemají. Po zaslání "lidického dopisu" českému prezidentu mu respekt na Twitteru vyjádřil třeba europoslanec Jan Zahradil.
"Tohle je jedno z nejlidštějších vyjádření německé strany po dlouhých sedmdesáti letech," citoval německý list Die Welt historika Pavla Suka.
Politika pro učebnice
Dopis, v němž Gauck napsal, že ho "opovrženíhodné teroristické činy z Lidic a Ležáků naplňují hlubokým zármutkem a studem", mohlo přebít jediné: osobní návštěva na místě největšího nacistického masakru českého obyvatelstva.
Až dnes dorazí německý prezident do Lidic, položí květiny k hrobu lidických mužů i k pomníku dětských obětí. Osobně se pak setká i s těmi, kteří nacistický teror přežili.
Návštěva vyhlazených Lidic bude dalším z pozitivních gest vůči sousedním i vzdálenějším státům (které Berlínu kvůli válce dodnes nedůvěřují), na nichž Joachim Gauck postavil svoji politiku. Politiku, za niž se německý státník možná jednou ocitne v učebnicích vedle takových jmen a událostí, jakým bylo v roce 1970 spontánní pokleknutí Willyho Brandta před památníkem hrdinů varšavského ghetta či projev Richarda von Weizsäckera z 8. května 1985, 40 let po kapitulaci nacistického Německa.
Střídání stráží v zámku Bellevue:
Usmiřovací gesto mu zatím nevyšlo pouze jednou. Když přijel letos v květnu do nizozemské Bredy, aby tu přednesl historický projev v den výročí osvobození Nizozemska od nacismu, vítal ho tu jen málokdo. Německo totiž Nizozemcům odmítá vydat válečného zločince Klaase Carela Fabera.
Dnes devadesátiletý příslušník Waffen-SS byl přitom za prokázanou vraždu 22 lidí v Nizozemsku odsouzen nejprve k trestu smrti, později na doživotí. Z věznice v Bredě ale prchnul v roce 1952 do Bavorska.
Ti, kdo v Nizozemsku přežili holocaust, proto tvrdí: Německého prezidenta si u nás poslechneme až tehdy, přiveze-li s sebou Fabera. Do té doby prý na pietních místech v Nizozemsku nemá co dělat.
