Milí čtenáři!

Jmenuji se Livvy Samaria a desátého ledna 2007 mi bude jedenadvacet let. Žiji ve Windhoeku, hlavním městě Namibie. Vyrostla jsem na farmě se svou babičkou, v malé vesničce s názvem Witvlei, ale v roce 2004 jsem se odstěhovala do hlavního města.

Když mi bylo teprve 17 let, zjistila jsem, že jsem otěhotněla a zároveň jsem se nakazila virem HIV. Musela jsem odejít ze střední školy, a i když jsem byla v té době už ve druhém ročníku, k závěrečným zkouškám jsem se už nedostala.

Když má rodina a přátelé zjistili, že jsem se nakazila virem HIV, nechtěli se mnou ani mým novorozeným synem Remi-Joe mít nic společného. Řekli mi, abych odešla. Pouze má babička se mě tenkrát zastala a pomohla mi. Tehdy jsem jen čekala na to, až zemřu. Žít v naší vesnici jako HIV pozitivní pro mě bylo velice obtížné.

V únoru roku 2004 jsem se ve městě Gobabis při slavnostním otevření organizace Lironga Eparu stala její členkou. Lironga Eparu podporuje HIV pozitivní osoby, bojuje za jejich práva a snaží se získávat finance na léčbu i jinou pomoc.

Díky lidem z Lironga Eparu, která je národní asociací pro lidi infikované virem HIV, jsem zjistila, že virus sám o sobě mě zabít nemůže a umírání může trvat i několik let. Rozhodla jsem se, že se pokusím žít jako HIV pozitivní a hlavně se pokusím fakt, že jsem nakažená, vůbec akceptovat.

Během slavnostního otevření jsem se také seznámila s mužem, který hájí zájmy nakažených lidí - mým budoucím manželem. Brzy jsme se do sebe zamilovali. On je také HIV pozitivní a slíbil mi, že se o mě a mé dítě postará. A tak když mě v dubnu požádal o ruku, řekla jsem Ano!

Odstěhovala jsem se za ním do hlavního města Windhoeku. Život ve městě byl těžký a já neměla žádnou práci. Začala jsem tedy v červnu 2004 pracovat jako dobrovolnice v Lironga Eparu. Během této doby mě rovněž oslovila Africa Groups of Sweden s nápadem, že bych mohla začít psát webový blog na jejich stránkách o tom, jaké to je být HIV pozitivní.

Hlavním cílem bylo zvýšit povědomí o této problematice ve Švédsku. S nápadem jsem souhlasila a v lednu 2005 jsem začala deník psát. Kromě toho jsem byla také ve Švédsku na stáži u neziskové organizace Africa Groups of Sweden (AGS) a dokonce navštívila New York, kde jsem se zúčastnila konference ohledně HIV/AIDS, pořádané UNICEFem.

Bolestivé chvíle při psaní deníku

Psaní deníku nebylo vždy jednoduché. Naopak, často jsem sepisování událostí pociťovala jako velice obtížné a bolestivé. Bolestivá byla také sezení s mou editorkou, která nepochází z Namibie. Nad příspěvky jsme dlouho diskutovaly. Snažila jsem se jí své příhody vysvětlit z mého pohledu.

Často jsem měla chuť to vzdát a prostě zmizet. Ale vždycky jsem se vrátila. Proč? Protože mi připadalo důležité, abych to všechno vypověděla. Ale také díky podpoře, kterou jsem od svých kolegů z AGS dostávala.

Doufám, že můj příběh pomůže ostatním a připomene mladým lidem, aby nezapomněli snít a nikdy se nevzdávali. Protože i přes virus, který si v sobě nosím, mám stále mnoho snů do budoucnosti. Jeden z nich je stát se učitelkou a nebo novinářkou. A ráda bych to stihla předtím, než mi bude 26 let. Ale to vše se mi podaří pouze tehdy, když se dostanu zpátky do školy.

Takže jedním z dalších snů je dokončit střední školu. Musím si najít pořádnou práci, abych mohla zaplatit poplatky za školu a zkoušky. Vím, že to bude obtížné, ale nějak už to udělám! A když mohu já, zvládnou to i ostatní.

Také se velmi ráda zabývám učením božího slova a svou sílu a naději nalézám ve studování textů bible a navštěvování kostela.

Za všechno, co se mi podařilo, chci nakonec poděkovat své babičce. Zůstaňte silní!

Livvy Samaria

Windhoek, Namibie, Leden 2006