Aktuálně.cz: Čeho přesně jste byl v norském Vollenu, asi třicet kilometrů od hlavního města Osla, v srpnu svědkem?
Petr Horký: Maud se vrátila domů do Norska. Do země, odkud vyplula, a do loděnic, kde byla postavená. Já jsem polárník, byl jsem na severním pólu, přešel jsem Grónsko, byl jsem na Sibiři. Bylo to pro mě jako uzavření jednoho z největších dobrodružství polárního světa - popisování mapy planety Země.
Čím je zrovna Maud speciální, že stálo za to ji po takové době přepravit přes půlku světa?
Provází ji krásný příběh. Je to jedna ze tří velkých polárních lodí, na kterých se Roald Amundsen plavil. Nechal si ji postavit už jako zkušený polárník. Zkonstruovaná byla velmi moderním způsobem, aby odolala tlaku ledu. Roald s ní vyrazil takzvanou Severovýchodní pasáží (podél severního pobřeží Ruska, pozn. red.), kde ji nechal zamrznout.
Doufal, že ho posuny ledu odnesou na severní pól, což byla teorie jiného norského objevitele, Nansena. Amundsen se s ním znal a slíbil mu, že se o to pokusí.
Povedlo se?
Ne. Amundsen, který s touhle expedicí vsadil všechno na jedinou kartu, zkrachoval a musel Maud prodat kanadské Hudson Bay Company, aby splatil aspoň některé pohledávky. Loď ještě nějakou dobu sloužila a v roce 1930 se potopila.
Co se s ní dělo následujících 90 let?
Zůstala na mělčině v Cambridge Bay, zapomenutá. Místní, když si chtěli opéct buřty, tak klidně šli, nalámali si z ní kusy dřeva, rozdělali oheň… Tak to bylo až do roku 2011, kdy se takovým krásným způsobem zbláznil norský umělec Jan Wanggaard a rozhodl se, že napne všechny síly, aby Maud dostal domů.
Petr Horký (45)
Český dokumentarista, režisér a polárník. Natočil několik filmů o slavných cestovatelích, v roce 2008 došel na severní pól, o dva roky později přešel Grónsko z východu na západ. Předtím působil jako novinář a moderátor. Sám či jako spoluautor napsal několik cestopisných knih, mimo jiné Neznámá Země: proměny světa očima největších dobrodruhů dneška, Albánie: kráska se špatnou pověstí nebo Století Miroslava Zikmunda.
V jakém stavu byla loď po takové době?
Zbyl v podstatě trup. Ale na to, že byla tak dlouho pod vodou, která navíc na deset měsíců v roce zamrzá, je naprosto obdivuhodně zachovalá. Ve Vollenu bylo na oslavě, kam mě pozvali, asi 150 lidí. Jeden ze členů záchranné expedice žertoval, že kdybychom chtěli, tak všichni můžeme slavit přímo na palubě. Že by nás Maud unesla.
Z jakého materiálu je loď postavená?
Je dvojitě pobitá dubovými prkny. Z toho materiálu by se v podstatě daly postavit dvě normální lodě. Musela být nesmírně pevná, aby odolala ledové drti. Taky má neobvyklý tvar trupu, hodně kulatý, takže se hodně kolíbala. Kolují strašlivé příběhy o tom, jak na ní bylo polárníkům špatně. Ale když kolem ní zamrzla voda, nerozmačkala ji.
Jak se přepravuje takový kolos z Kanady do Evropy?
Cambridge Bay je hodně zapadlá oblast, takže vyzvedávat tady potopenou loď je úplně něco jiného než někde v Hamburku. Muselo se vymyslet, jak tam vůbec dopravit techniku. Dostali tam takové dva velké plováky a k tomu sadu předpřipravených ocelových profilů. Ty se smontovaly a vznikl kovový nosník s plováky po stranách. Na tom pak byly černé vzduchové měchy, které loď vyzvedly a nadnášely ji.
Kudy Maud plula?
Zpátky přes Severozápadní průjezd, přes oceán až do Grónska, kolem Grónska a pak podél západního norského pobřeží až do Vollenu, kde v roce 1918 začala Amundsenova expedice. O sto let později vlastně Maud takřka dokončila cestu kolem zeměkoule po jejím nejsevernějším obvodu.
Zní to jako docela náročný úkol, kdo celou cestu financoval?
Do projektu se zapojila jedna velká norská firma. Patří třem bratrům, kteří mají rádi - jak sami říkají - staré věci. Obzvlášť, jsou-li ve vztahu k Norsku. Loď koupili od Kanaďanů za jeden dolar. Tak levná byla samozřejmě proto, že jakákoliv manipulace je hrozně drahá. Podle některých informací investovali asi 43 milionů dolarů (více než 952 milionů korun, pozn. red.). To je ta krásná norská srdcařina, kdy si prostě řekli: Ta loď patří domů. Nedovedu si představit jinou zemi na světě, která by se do takhle krásně pošetilé akce pustila.
Jan Wanggaard (60)
Norský umělec, žije v Oslu a na arktickém souostroví Lofoty. V mládí se stal mistrem světa ve windsurfingu a už tehdy si sám navrhoval stroje, na kterých se plavil. Později vystudoval průmyslový design ve Velké Británii a začal se věnovat především sochařství. Kromě zorganizování expedice Maud je jeho slavným dílem kamenný model sluneční soustavy na ostrově Værøy, pojmenovaný Planet Lofoten. Rozkládá se na území několika desítek kilometrů.
Co bude s Maud teď?
Vznikne kolem ní muzeum. Návštěvníci tak budou moct kromě lodí Gjøa a Fram obdivovat i poslední Amundsenovo plavidlo, a to přímo tady ve Vollenu, třicet kilometrů jižně od Osla. Stáli jsme tam v půlce srpna spolu s Janem Wanggaardem, dívali se dolů do přístavu na vrak Maud a Jan mi říkal, že pro něj je Maud jako socha. Vytvarovaná staletým příběhem lidí, kteří s ní byli od začátku v kontaktu.
A pro vás?
Ještě mi to všechno dozrává v hlavě, ale že člověk může něco takového zažít ještě v dnešní superpragmatické a spočítané době, že někdo utratí peníze za takový projekt, to je neopakovatelná věc.
