Lidé z Volného Choru zpívali na demonstracích a veřejných místech běloruské písně. Vystupovali v barvách tradiční běloruské bílo-červené vlajky, kterou Lukašenko zakázal a její ukazování na veřejnosti je nyní trestné.
"Vytvořili jsme s Volným Chorem jedinečné politicko-hudební hnutí. Lidé chtěli zpívat, připojovali se k nám, dávalo jim to sílu a pocit sounáležitosti," popisuje Kazimirovská, která přijela do Prahy na mezinárodní konferenci Ruský imperialismus, pořádanou Ústavem pro studium totalitních režimů.
Ve svém proslovu mluvila o potlačování běloruské kultury a rusifikačním tlaku v časech Sovětského svazu. "Můj otec je Žid, moje máma Ruska. Ale já se cítím být Běloruskou, je to moje země," prohlásila.
Běloruské prezidentské volby se konaly 8. srpna 2020. Lidé vyrazili do ulic protestovat proti oficiálně ohlášeným výsledkům, protože nikdo nevěřil, že Lukašenko získal kolem osmdesáti procent hlasů. I když režim reagoval brutálním rozháněním demonstrací, v dalších dnech protestovaly statisíce lidí.
Volnyj Chor na shromážděních zpíval a na sociálních sítích se šířila videa z jeho pouličních koncertů. Známé jsou také díky maskám, které měli členové na tvářích, aby je ozbrojené složky Lukašenkova režimu nemohly tak snadno identifikovat.
"Původně jsme nezpívali s maskami, ale začali jsme je nosit, když nás policie začala zatýkat. Záměrně jsme pak měli zakryté hlavy a tváře v bílo-červeno-bílých běloruských barvách. Někteří z nás mají masky, i když pořádáme koncerty online, protože stále mají v Bělorusku příbuzné. A jsou případy, kdy zatkli člověka, který jen na sociálních sítích sdílel naše videa," vypráví Kazimirovská, která s rodinou nyní žije v polské Varšavě, kam mnoho Bělorusů kvůli represím odešlo.
"Zážitky ze zatýkání a výslechů mám příšerné. Lidé, kteří se na tom podílejí, jsou hrozní. Byli agresivní, nadávali. Vyhrožovali, že mi seberou děti, že někam zavřou mého manžela a už ho nikdy neuvidím. Zatkli mě celkem třikrát na několik hodin. Fyzicky mě nebili, ale například chtěli, abych se svlékla, aby zjistili, jestli u sebe nemám drogy. V mém výslechovém protokolu je skutečně napsáno, že mě zatkli, protože jsem zpívala písně. Opravdu to tam takto je," diví se žena.
Zůstat v Bělorusku poté, co Lukašenko opozici zlomil, nebylo podle ní možné hlavně kvůli dětem. "Máme dům za Minskem na venkově a policisté tam pořád obcházeli, pořád tam jezdili v nějakých autech. Dětem jsme dali instrukce, co mají dělat, kdyby mámu zatkli a odvezli. Nakonec to došlo tak daleko, že v noci pořádně nespaly," líčí Běloruska s tím, že právě tehdy si uvědomila, že takhle se dál žít nedá a že musí odjet.
"Na nějakou dobu jsme s dětmi jeli do Izraele, kde žije můj otec, a tam jsme dostávali zprávy, jak zatýkají v Bělorusku moje kolegy a spolupracovníky z Volného Choru. Advokátka mi psala, že jestli se vrátím, čeká mě soud za členství v teroristické organizaci. Je těžké vysvětlit lidem v Evropě, co znamená být v běloruské vazbě nebo vězení. Znamená to mučení, strašné podmínky, nulová hygiena. To opravdu není, jako když vás zavřou někde v Amsterdamu," dodává.
Galina Kazimirovská si dodnes myslí, že protesty nemusely skončit porážkou opozice. Vzpomíná na 16. srpna 2020, kdy vyšlo v Minsku do ulic půl milionu lidí a bylo vidět, že je Lukašenko zaskočený. "Nevěděl, co má dělat. Měli jsme ten den zůstat v ulicích a blokovat klíčové ulice a úřady. Tehdy jsme mohli režim přetlačit a donutit ho ke kapitulaci. Ale nevyužili jsme této šance. Roli v tom sehrála i běloruská mentalita: my prostě nemáme v sobě takovou agresivitu a takové násilí jako Rusové. Dneska jsem v takovém stavu, že bych už klidně šla proti režimu se zbraní v ruce," uvádí dirigentka a hudebnice.
V Praze ve své přednášce připomněla krutý a tragický konec běloruského politického vězně Alese Puškina. Sedmapadesátiletý výtvarník zemřel v červenci ve vězení za nejasných okolností. Odpykával si pětiletý trest za to, že kreslil karikatury Alexandra Lukašenka.
