Aktivistka Greta Thunbergová na zářijové zasedání klimatického summitu OSN v New Yorku doplula na plachetnici. Jak jste se dostal vy z Británie do Berlína na konferenci Falling Walls?
Letěl jsem.
Proč?
Je to časově nejúspornější. A upřímně, nemám kvůli tomu výčitky. V řadě věcí každodenního života máme na vybranou. V tom, co spotřebováváme, jak se přepravujeme nebo jaký vedeme životní styl. Ale předtím než se začneme rozhodovat s ohledem na klima, si musíme zajistit důstojný životní standard, který odpovídá rozumné míře spotřeby.
I ten pochopitelně vytváří nějaké emise oxidu uhličitého, protože každý, kdo na planetě žije, přírodu něco stojí. To samo o sobě není špatně a pro mě osobně to, jestli letět, není otázkou volby. Cokoliv nad rozumnou míru ale omezovat můžeme.
Může mít změna v chování jednotlivců skutečně pozitivní dopad na klima?
Ano.
Jak tedy definujete to, čemu říkáte "rozumná míra spotřeby"?
Neexistuje žádný přesný výpočet pro "základní spotřebu" nebo "důstojný život". A tomu se právě v poslední době věnujeme. Snažíme se vytvořit vzorec pro výpočet emisí vyprodukovaných člověkem, který má rozumnou míru spotřeby.
Co do něj zahrnujete?
Obsahuje čtyři základní lidské nutnosti: jídlo, oblečení, dopravu a místo k životu. Každá z nich se pak skládá z různých ukazatelů. Například jídlo zahrnuje denní příjem živin s ohledem na kulturní zvyklosti země, ve které daný člověk žije. Lidé nemusí nutně jíst jen rýži nebo chleba.
Co maso?
Mohou jíst i maso. Pro každou zemi to bude jiné. Němci budou mít větší emise z dopravy než lidé v Indii. Takže objem emisí vyprodukovaných při zachování důstojného života může být v Indii nižší a to je v pořádku. Jako jednotlivec systém změnit nemůžete.
Jak budete lidem vysvětlovat, že spotřebovávají příliš?
Zveřejníme doporučení, a pokud budeme mít dost financí, tak spustíme také on-line kalkulačku. V té si člověk bude moci vybrat třeba Berlín nebo Frankfurt a zadat, co jí, jak má velký byt a podobně. Na základě toho mu poradíme, jak může svou emisní stopu účinně snížit.
Dabo Guan
Působí jako profesor ekonomie klimatických změn na britské Univerzitě ve východní Anglii a jako výzkumník na St. Edmund's College při Cambridgeské univerzitě.
Jako expert se podílel na zprávě Mezivládního panelu pro změny klimatu při OSN. Jeden rok pracoval také pro Světový fond na ochranu přírody (WWF).
Specializuje se na ekologickou ekonomii, mezinárodní opatření na boj s klimatickými změnami a modelování scénářů dopadů globálního oteplování.
Kolik míst na světě hodláte pokrýt?
Začneme na úrovni jednotlivých zemí, pak budeme pokračovat stovkou globálních metropolí. Za pět let bychom měli pokrýt alespoň 200, 300 měst.
Tenhle čaj si už nedávejte
K dispozici jsou už důkazy o tom, že se planeta otepluje, vysušuje. Přesto se nám nedaří přijmout opatření, která by tyto procesy zpomalila nebo zastavila. Proč?
Základním problémem je, že mnoho vlád si myslí, že opatření na ochranu klimatu uškodí ekonomice. Takže nemají žádnou motivaci je prosazovat. Podívejme se do Indie nebo Číny, kde stále velká část lidí žije v chudobě: prioritou tam je elektrifikace a industrializace. Potřebují ekonomický růst. Zároveň se potýkají se znečištěním vzduchu a životního prostředí. A to je problém, protože na světě neexistuje model, který by mohli zkopírovat a díky němuž by bojovali se všemi třemi problémy najednou.
Často ale zaznívá argument, že dokud velké a lidnaté země jako Čína nezačnou bojovat účinněji s klimatickými změnami, tak naše vlastní opatření nebudou dávat smysl, protože jsme malí. Je tento postoj oprávněný?
Není. Ale souhlasím, že zpomalení změn klimatu je v rukou zemí takzvaného globálního jihu (termín používaný pro nízko- a středněpříjmové státy Asie, Afriky nebo Latinské Ameriky, pozn. red.). Záleží, co se stane v Číně, Indii, Indonésii a v budoucnu také v afrických zemích.
Třeba v Číně teď bohatne první generace, která vyrostla v globalizovaném světě. A chce spotřebovávat tolik jako Západ. Z hlediska dostupnosti zdrojů ale není reálné, aby 1,3 miliardy Číňanů a 1,2 miliardy Indů žily naším životním stylem. Zároveň je ale také neetické jim říct: "Podívejte, nemůžete spotřebovávat tolik. Tenhle šálek čaje už si nedávejte."
Co je tedy možné udělat?
Podle mě lze jedině jít vzorem. Začít v západních zemích žít udržitelně, mluvit o tom, šířit to dál. Říkat, že způsob, jakým jsme žili dřív, byl špatný.
Co podle vás bude důležitější? Rozhodnutí na národní nebo mezinárodní úrovni, anebo tu změnu mohou skutečně způsobit lidé svým chováním, které se přelije na trh?
Myslím, že vládní pravidla jako daně nemohou moc změnit. Lidé pak pro ty vlády přestanou hlasovat. Myslím, že lepší jsou různé pobídky. Třeba v některých supermarketech v Británii platí, že když nakoupíte za víc než 50 liber, dostanete žeton. Ten vhodíte za pokladnami do nádoby některé z charit, která za to pak dostane od obchodu peníze. A to se dá upravit: odměnu dostanete za to, když nakoupíte udržitelné produkty. Nebo když budete jezdit vlakem, dostanete jízdenky zadarmo.
To podle mě funguje lépe a mohou to dělat jednotlivé firmy. Takové chování pak ovlivní naše příbuzné, známé a hlavně potomky. Dnešní děti v Číně chtějí konzumovat jako na Západě. Do "módy" se musí dostat něco jiného.
Takže podle vás chování lidí v Evropské unii, například šetření vodou nebo omezování igelitek, má skutečně takový dopad?
Ano. Když si vezmeme Gretu Thunbergovou, tak jí se podařilo v Číně způsobit velký rozruch. Neříkám, že má ve všem pravdu, ale rezonuje to tam.
Kdybyste měl poradit některé z evropských vlád ohledně ekologie, jaké tři rady byste jí dal?
Jako ekonom bych jim doporučil, aby podporovaly investory k udržitelnému chování. Podporovaly technologický rozvoj. Zadruhé, aby motivovaly lidi pozitivními pobídkami k ekologičtějšímu chování. A konečně, aby vlády na celostátní, regionální i městské úrovni sbíraly data o emisích a současně zveřejňovaly metodologii, jak to dělat správně.
Přesná čísla nelze ověřit
Vy sbíráte podobná data pro vaši zmíněnou kalkulačku. Máte dostatečné informace o tom, co emise v daných městech vytváří?
Právě že ne. Naprostá většina měst na světě nemá žádný kompletní inventář emisí, které produkují. Je to také velmi těžké, protože lidé se pohybují, auta se pohybují…
Na národní úrovni se ale emise přece měří.
Víte, kolik jako stát spotřebujete fosilních paliv. Uhlí, ropy a tak dále. A ty buď spálíte, nebo uskladníte. Z toho se to dá spočítat. Anebo to lze i z druhé strany, tedy když jednotlivé elektrárny a průmyslové podniky nahlásí, kolik emisí vyprodukovaly. Nelze ale ověřit, jestli říkají přesná čísla.
Asi budete potřebovat, aby s vámi městské samosprávy spolupracovaly. Jak moc jsou ochotné?
Jsme akademici, takže spoléháme na veřejně dostupná data. Sbíráme je, zpracováváme a dáváme jim je zpátky k dispozici v použitelné podobě.
Jsou někde ochotni je dál používat?
Třeba v čínské Šanghaji používají naše data pro přesnější výpočty emisí.
A v Evropě?
Dánsko má dobrá národní data. Zdaleka nejlépe je na tom ale Japonsko, kde už údaje o emisích za jednotlivá města sbírají. Nejde však jen o dostupnost, ale také transparentnost dat. Třeba Mezinárodní energetická agentura srovnává 190 zemí. Jak ale data v jednotlivých zemích vznikají? To nikdo přesně neví. Takže se snažíme také apelovat na zveřejňování toho, jak se k datům přišlo.
