Analýza - Hugo Chávez je fenoménem Latinské Ameriky dneška. Fenoménem, který nenechává nikoho lhostejným; lidé ho buď proklínají, nebo milují.
I jeho politická kariéra byla neobvyklá. Nejprve se neúspěšně pokusil o puč (1992), pak stanul v čele země demokratickou cestou (1999) a v průběhu dalších let byla jeho vláda stále populárnější - důvěru mu dávalo více a více voličů.
Poprvé u volebních uren prohrál až teď.
Druhého prosince Venezuelci v referendu odmítli Chávezem navrženou reformu ústavy, která měla jednak posílit přímou demokracii na úkor zastupitelské, a jednak zvětšit pravomoc prezidenta.
Káže víno, pije vodu
K přijetí ústavy nepomohla ani tradičně ostrá Chávezova rétorika, kterou před volbami častoval nejen opozici, ale také CNN, Spojené státy, Kolumbii či Španělsko.
Venezuelský prezident je svými kontroverzními a "zajímavými" výroky známý, a tak jeho ostrá prohlášení učiněná navíc v průběhu předvolební kampaně pravděpodobně nikoho nepřekvapila.
Rozdíl mezi rétorikou a činy se však ukázal, jakmile byly oznámeny výsledky. Uznáním své velmi těsné prohry (49 procent ku 51) Chávez svým kritikům vzkázal, že není diktátorem, za kterého jej často označují, nýbrž že je schopen akceptovat i volební porážku.
Dopad výsledku referenda na Chávezovu politiku však bude pravděpodobně mizivý.
Pět let se slabou opozicí
Některé z navrhovaných ústavních reforem jako například bezplatné univerzitní vzdělání či zákaz diskriminace totiž půjde dosáhnout i běžnými zákony. A venezuelský prezident má na to, aby se je pokusil prosadit, ještě dalších pět let.
O něco výraznější může být vliv výsledku referenda na opozici, která zjistila, že lze Cháveze porazit i demokratickou cestou a že nemusí zkoušet různé "okliky" jako vojenský puč (2002), stávku ropného průmyslu (přelom let 2002 a 2003), neochotu uznat výsledky referenda (2004) nebo bojkot parlamentních voleb (2005).
Hugo Chávez na Aktuálně
Venezuelská opozice je však velmi roztříštěná a nespojuje ji nic než odpor vůči prezidentovi.
Tradiční systém politických stran je v zemi zdiskreditovaný a protichávezovským silám se již deset let nedaří nalézt jednotící charismatickou osobnost, která by voliče zaujala.
Nebyly to navíc politické strany, které dokázaly odpůrce Huga Cháveze před volbami zmobilizovat, nýbrž studentské hnutí. Akce studentů sice dokázaly, že občanská společnost v zemi existuje, v dlouhodobém horizontu však univerzity živou politickou scénu nenahradí.
Chávez je populární. Ale proč?
Venezuela se potýká s mnoha problémy - s nadhodnocenou měnou, velkou inflací, cenovým stropem pro výrobce základních potravin, neprůhledným systémem distribuce státních peněz a obrovskou zločinností a korupcí. Chávez však mezi Venezuelci zůstává populární.
Nabízí jim totiž změnu oproti politice, která jim po dvaceti letech "reforem" přes raketový růst cen ropy v sedmdesátých letech odkázala propad HDP na hlavu o 35 procent.
Během prvních čtyř let Chávezovy vlády se ekonomika potýkala s nestabilní politickou situací. Od konce tříměsíční stávky ropného průmyslu v únoru 2003, která ochromila celou zemi, však vzrostla o 76 procent a reálné sociální výdaje na jednoho občana během Chávezovy vlády vyletěly o 314 procent.
Kolaps nehrozí
Chávez se navíc snaží, aby ropné peníze byly distribuovány spravedlivě, ale nikoli ztřeštěně.
Současná administrativa utrácí 30 procent HDP, což je podle washingtonského ekonoma Marka Weisbrota, který se situaci ve Venezuele věnuje dlouhodobě, méně než třeba Francie nebo Švédsko.
Velké rezervy zahraniční měny také Venezuelu chrání před nepravděpodobným ale možným propadem cen ropy.
Navzdory obvyklému názoru tak podle Weisbrota nic nenasvědčuje tomu, že by díky prezidentově politice hrozil tomuto státu v nejbližší době ekonomický kolaps.
