Charkov (od našeho zpravodaje) - Běžný chodec si mezi vývěskou notáře a reklamou proktologa nejspíš ani nevšimne nápisu "Charkovské muzeum holokaustu". Jedna místnost v domě, který dlouhá léta nikdo neopravil, přitom připomíná tragický osud desítek tisíc židovských obyvatel tohoto města na východě Ukrajiny.
"Na konci 80. let jsme si uvědomili, že nevíme skoro nic o tom, co se během nacistické okupace stalo s židovským obyvatelstvem Charkova. Respektive že nevíme, kdo ti lidé byli," říká pracovnice muzea Julana Volšonoková.
A právě od dob tzv. perestrojky v 80. letech minulého století muzeum sídlí v prvním patře budovy, jejíž dřevěné schody napovídají, že nejspíš zažila i rozkvět místní židovské komunity.
Podle sčítání lidu žilo v roce 1939 v Charkově 137 tisíc Židů. "My vlastně pořádně nevíme, kolik jich zahynulo. Většina stačila před postupujícími nacistickými vojsky utéct nebo byli organizovaně evakuováni spolu se závody, ve kterých pracovali," vysvětluje Volšonoková.
V prosinci 1941, pár týdnů po obsazení Charkova nacisty, bylo zbývajícím Židům nařízeno, aby se přestěhovali za město do prázdných ubytoven traktorového závodu.
"Tábor jenom obehnali ostnatým drátem a hlídali je. Jídlo jim nedávali. Každý den přijely náklaďáky, které několik lidí naložily a odvezly je o pár kilometrů dál na místo jménem Drobickij Jar. Tam byly vyhloubené jámy, u kterých je postupně popravovali. Za dva týdny nebyl nikdo naživu," říká Volšonoková.
Chudý památník
Po osvobození města sovětskou armádou vznikla komise, která dospěla k číslu 16 tisíc popravených. "Jenže oni vykopali jen dvě jámy, celkem jich je šest. Odhadujeme, že je tam pohřbeno asi 30 tisíc lidí," doplňuje pracovnice muzea holokaustu.
Komise se také moc nezabývala tím, kdo byl vůbec u Charkova zavražděn. Po celou dobu tu stál jen skromný památník s nápisem "Obětem fašismu". Chyběla byť jen zmínka o tom, že šlo o Židy, nemluvě o individuálních osudech.
Dochovala se sotva čtvrtina archivních záznamů. Zakladatelé muzea, Leonid Leonidov a Larisa Voloviková, proto začali sbírat svědectví a fotografie.
"Zachovalo se toho hrozně málo, často jen nějaký kolektivní snímek, třeba k zahájení školního roku. Takže každý předmět má pro nás cenu zlata," vysvětluje Volšonoková. Jedním z nejcennějších je obyčejný hnědý šátek. Nyní více než osmdesátiletá Nina Kriničevská jej nikdy nenosila, je však jediným předmětem, který jí zůstal po matce.
Nina pochází ze smíšené rodiny, její otec byl Ukrajinec. Ten zůstal po okupaci v Charkově, kde se zapojil do ilegálního hnutí. Ženu s tehdy pětiletou Ninou poslal ke své matce na venkov. Jenže už po několika týdnech je udal jeden ze sousedů. Matka byla popravena, ostatní charkovské Židy přežila jen o několik týdnů.
Malou Ninu dala její babička do dětského domova. "Tak jí vlastně zachránila život. Zmizela z očí souseda, a navíc sama babička v tom dětském domově pracovala, takže se o ni dál starala," vysvětluje Volšonoková.
Chodí sem i kadeti
Nina i dnes chodí na přednášky, které Volšonoková pořádá o židovské víře a dějinách. "Patří k těm zcela asimilovaným sovětským Židům, kteří neměli k náboženství nebo židovství jako takovému žádný vztah. Pro ně bylo velmi těžké pochopit, že někdo se vás může snažit vyvraždit jen kvůli 'rase'," říká dcera Larisy Volovikové, zakladatelky charkovského muzea.
Muzeum má jen jeden sál, zbytek exponátů leží v depozitáři. Pracuje se ale na otevření ještě jedné místnosti. Na nedostatek zájmu si muzeum rozhodně nestěžuje.
"Navštěvují nás školy, přijíždějí dokonce i z vesnic. Pravidelně sem chodí také kadeti z vojenské univerzity," vypočítává Volšonoková. Podle svých slov necítí žádný nárůst antisemitismu, o kterém často hovoří ruská média. "Někdo několikrát poškodil pamětní desky, které jsme umisťovali po Charkově. Ale poslední incident byl už před více než osmi lety, teď je klid," říká Volšonoková.
Video: Největší evropská koksovna na frontové linii. Mohla by vyletět do vzduchu
