Od okupace Československa brzy uplyne 50 let. Plány operace Dunaj začaly vznikat v dubnu 1968, o invazi se uvažovalo už tehdy. Vědělo se o tom v armádě? Prosakovaly informace před osudovým srpnem?
Operace Dunaj byla jen vyvrcholením. Informace, které pronikaly do armády, ale byly téměř nulové. Setkával jsem se s lidmi, mezi nimiž občas proběhla kusá poznámka, že se hýbají u hranic vojska. Tehdy nebyla uzavřena dohoda, že sovětská vojska mohou projíždět přes naše území, a tak jsem to vnímal jako znamení, že se něco děje.
Informace o pohybu vojsk měla ovšem vláda. Členové kabinetu si je ale nemuseli předávat nebo je vědomě zamlčovali. Zpravodajská data končila na úrovni politických představitelů, kteří je buď nedokázali docenit, nebo je z nějakých důvodů nepředávali dál.
V každém případě prezident Ludvík Svoboda, premiér Oldřich Černík i ministr obrany Martin Dzúr věděli, co se děje. Alexander Dubček (první tajemník ÚV KSČ - pozn. red.) tomu ale nevěřil.
Nepřipouštěl si, že by mohlo k invazi dojít?
Dubček byl spojený mateřským mlékem se Sovětským svazem. Ano, řekl bych, že si to nepřipouštěl.
V armádě se tedy o možném vojenském potlačení pražského jara nemluvilo?
Nepadla o tom ani zmínka. První konfrontace tohoto typu jsem vyvolal až v Bratislavě, kde museli Černík s Dzúrem vyložit karty na stůl (Jiří Stuchlík v červenci 1968 na celoarmádní konferenci KSČ v Bratislavě vystoupil s výbušným projevem - pozn. red.).
Ve své řeči jsem tehdy žádal, aby byla prováděna samostatná zahraniční politika v rámci koalice socialistických států. Černíka jsem jmenovitě žádal, aby donutil sovětská vojska, která se vracela ze cvičení Šumava, k odchodu ze země.
Kdo je Jiří Stuchlík?
Sedmaosmdesátiletý Jiří Stuchlík působil v době Pražského jara jako odborný asistent katedry letectva a operačního umění Vojenské technické akademie v Brně. Zabýval se hlavně mezinárodním právem válečným.
Po podepsání Vojenského memoranda a přednesení projevu na celoarmádní konferenci v Bratislavě v roce 1968 byl jako podplukovník vyhozen z armády. Dva roky nemohl sehnat práci. Jeho dětem režim zakázal studovat. V rámci rehabilitace byl povýšen do hodnosti plukovníka.
V roce 2014 získal Vyznamenání Zlaté lípy ministra obrany. Jiří Stuchlík je jedním z posledních žijících signatářů Vojenského memoranda.
Vojska Varšavské smlouvy přijela na cvičení, ale už nedostala rozkaz, aby se vrátila zpět…
Rumuni ano, ostatní ne. Chtěl jsem od Černíka, aby jednoznačně řekl, že vojska přiměje k odchodu. On prohlásil, že to není jeho záležitost, že je to věc ministra obrany Dzúra. Ten se pak ohradil, abych se do toho nepletl, protože tomu nerozumím. Odpověděl jsem mu: "Jste sice ministr, ale u mě byste nemohl dělat ani výkonného rotmistra."
Abych to shrnul, Černík i Dzúr měli informace, že tu vojska jsou a budou. Dzúr například rozhodoval, kdy cvičení Šumava začne. Ministr obrany podle mě o tom, že nás obsadí, věděl už v dubnu nebo květnu 1968.
Podle různých publikací ale československé vedení věřilo, že se situaci podaří urovnat. Čím si to vysvětlujete?
Jediný, kdo mohl věřit, že se to vyjedná, byl Dubček. Řadu informací před ním mohli zatajit nebo trochu pozměnit. Nikdo za ním tehdy nepřišel a neřekl mu: "Hele, Sašo, je to natvrdo."
Všechno věděli
Lidé se o okupaci Československa dozvěděli ze slavného rozhlasového projevu, ve kterém ale padlo, že invaze se uskutečnila bez vědomí představitelů státu. To podle vás nebyla pravda?
Ne. Nejvyšší političtí představitelé s výjimkou Dubčeka, který věřil ve spojenectví, informace měli a pracovali s nimi. Věděli, že cvičení Šumava je začátek okupace - vždyť nebyli padlí na hlavu! Vojáci a obyvatelstvo to ale nevěděli.
Proč myslíte, že ty informace nepředali dál?
Nad tím jsem už mockrát přemýšlel. Dospěl jsem ke dvěma závěrům. Zaprvé stále doufali, že k invazi nedojde. A zadruhé, co by se stalo, kdyby armáda tyto informace měla a pronikly k obyvatelstvu? Pak by byl vstup sovětských vojsk masakr. Armáda byla připravená i ochotná bojovat. Například naše letectvo by první vlnu výsadkářů smetlo jako pavouka. Naši kluci neměli z hlediska výcviku konkurenci. V důsledku by ale druhá vlna masakrovala města.
Československá armáda nakonec dostala rozkaz neklást odpor. Panovala před invazí důvěra v Sověty?
Že naši vojáci nebojovali, bylo nedůstojné, ale zároveň nezbytné řešení. Vnitřní pnutí a nedůvěra k sovětským poradcům byla v armádě od prvopočátku. Jejich způsob chování a přístupu k našim lidem spočíval v ponižování. Nová generace československých důstojníků byla odborně i intelektuálně na vyšším stupni než sovětští poradci. Navíc, kdo se dostal k materiálům z druhé světové války a masakrům, které Sovětský svaz spáchal, musel dojít k názoru "Pane Bože, ochraňuj nás".
Potlačená averze k Sovětům tedy existovala, ale nelze říct, že by překračovala míru averze vůči komukoliv jinému, se kým jsme se dostávali do sporu o cokoliv.
Vstávej, obsazují vás!
Invaze v srpnu 1968 vás zastihla na dovolené v Jugoslávii. Poté jste se rozhodl vrátit zpátky do Československa. Byl jste překvapený, co se stalo?
Spíš zaskočený. Vzbudili mě ráno a říkali: "Čechu, vstávej, obsazují vás!" Okamžitě jsem se v Jugoslávii hlásil vojenskému atašé. S manželkou jsme se přes Rakousko vraceli domů a na hranicích jsme přemýšleli, jestli není lepší zůstat v cizině a emigrovat. Nakonec jsme hranici překročili a tím de facto skončila moje služba v armádě. Byl jsem nepohodlný.
Co bylo Vojenské memorandum?
Čtrnáctistránkové Vojenské memorandum z dílny Československých armádních stratégů, diplomatů, sociologů, ekonomů či politologů je historiky považované za jeden z hlavních důvodů okupace v roce 1968.
Jeho na tehdejší dobu neslýchaný obsah rozlítil sovětskou generalitu. Autoři v dokumentu navrhují proměnu armády a také, aby si republika vytyčila vlastní národní zájmy. Pro Československo žádali větší suverenitu - rovnoprávné postavení v rámci Varšavské smlouvy.
Memorandum podepsalo 30 předních expertů. Podle historiků si zaslouží velký respekt a uznání. Toho se jim však nikdy nedostalo.
Na konci srpna 1968 jste se hlásil svému veliteli na Vojenské akademii v Brně. Jaká byla atmosféra v armádě? Musel tam být po obsazení země zmatek.
Je to fráze, ale rozjitřená. Lidé byli rozladění, většiny se invaze nějakým způsobem bezprostředně dotkla - například nejistotou. Věděli, jak v roce 1956 dopadli Maďaři. Tam zůstali sloužit jen majoři a vyšší hodnosti musely hned pryč. Vědělo se, že přijde okamžik, kdy začnou vyhazovy.
Jak dlouho trvala v armádě mezifáze, kdy vedení postupně vyhazovalo nepohodlné důstojníky?
Do roku 1970 a částečně 1973. V dubnu 1969 vyšel pokyn od ministerstva obrany, na základě kterého se měly hodnotit politické postoje daných zaměstnanců. Často se objevovalo hodnocení, že dotyční jsou po odborné stránce perfektní, ale dopustili se politických chyb. Později se už začalo upřednostňovat jen politické kritérium. V ten moment - na podzim 1970 - komise začínají vyhazovat z armády. Masové propouštění začalo ale až v roce 1971. Vojáci tušili, že je vyhodí, každý ale doufal, že se to nestane a najdou se lidé, kteří se jich zastanou.
Já jsem oficiálně odešel podle rozkazu k 30. dubnu 1970. Byla to ale formalita, stejně mě po invazi už ani nepustili do kasáren.
Jací lidé přišli do vedoucích pozic v armádě s nastupující normalizací?
Většinu špiček generality jsem znal. O mnohých mohu říct, že to byli perfektní řemeslníci. Ale řada z nich pochopila, že chce-li zůstat sloužit, musí akceptovat stav, který vznikl. Tito lidé pak vyhazovali své podřízené a kamarády. Řada z nich, například u letectva, otevřeně říkala: Mám tady rozkaz tě vyhodit. Pokud tě nevyhodím, vyhodí mě.
Uvolňovaly se funkce na nejrůznějších stupních velení. Dostali se tam lidé, kteří by se tam za normálních okolností nedostali. Vynesla je vlna potřeby obsadit posty. Letci, kteří měli jen na to, sedět za kniplem, najednou veleli. Z větší části morálně selhali a dodnes si to nedokázali uvědomit. Například člověk, kterého jsem donutil udělat si maturitu, se v roce 1970 stal plukovníkem.
Z generálů se stali kopáči
Jak dopadla po vyhození z práce generalita?
Generál Štika například jeden čas pracoval jako kopáč v Praze, další v dělnických profesích. Jeden z čelných představitelů armády, můj známý, se uchlastal.
Normalizace se s vámi i rodinou vypořádala podobně - dlouho jste nemohl sehnat jakoukoliv práci, vaše děti nemohly studovat. Vnímal jste to jako zradu?
Ne. Pojem zrada mohu spojovat se zemí, které jsem přísahal. Ale ne se zaměstnavatelem. Z hlediska státní politiky to byl hazard s budoucností země. Zbavovala se nejlepších mozků, lidí pracovitých. Věděli, že sovětská doktrína je naše smrt. Myslím, že ti dotyční to nebrali jako zradu, ale spíš jako zmíněný hazard.
Cítili křivdu?
Většinou ano. Vezměte si, že velitel měl společenské postavení, vážnost. A oni ho rázem potopili do s*aček.
Vraťme se ještě k noci ze 20. na 21. srpna 1968. Jak hodnotíte činy tehdejších politických špiček? Zachovaly potřebný klid a obstály?
Když došlo k okupaci, velení armády i politická reprezentace zůstaly, jak se říká, na ocase společenského dění. Obyvatelstvo prostě vnímalo potřebu svébytnosti a samostatnosti daleko víc než političtí předáci. Jim často šlo jen o zachování funkcí. Hlavně úloha Martina Dzúra byla z mého pohledu divná, tragikomická. Neměl bednu na to, aby fungoval jako ministr. Kdyby se ale zachovalo politické vedení jinak, těžko říct, jaké by to mělo důsledky.
Měli vůbec na výběr zachovat se jinak?
V každém případě ano. Ale ten výběr propásli.
