Pracujete s veterány, kteří prošli válečnými konflikty, a trpí proto někdy posttraumatickými psychickými potížemi v důsledku prožitých hrůz. Jaké jsou charaktery lidí, kteří se hlásí dobrovolně do války, třebaže mohou zůstat v bezpečí doma?
Je to velmi různorodé. A vždy je nutné rozlišovat, zda ti lidé pocházejí ze země, která není ve válce a má profesionální armádu - jako například Česko -, anebo jde o stát, v němž se bojuje. Významnou skupinu válečných veteránů, s nimiž jsem hovořil, tvořili například Chorvaté, kteří do armády a tudíž i do války museli podle zákona narukovat, jiní se do ní naopak hlásili dobrovolně, třebaže by je jinak možná ani neodvedli. Lidé z této druhé skupiny cítili zkrátka potřebu jít bojovat za svou zem, bránit ji.
Dost podobné to může být u zmíněných sto tří Čechů. Mohou to být bývalí vojenští profesionálové, kteří tohle řemeslo stále dobře ovládají a většinou je i baví. Umí velet, zvládají s přehledem bojové situace a chtějí v tom na Ukrajině pokračovat. Podle mých informací jde rovněž o Čechy - někdejší vojáky Francouzské cizinecké legie. Troufám si tvrdit, že zrovna tihle vysloužilci mají vojenské řemeslo v krvi.
A konkrétní motivy těchto českých dobrovolníků?
Zpravidla jde o celou škálu pohnutek: vlastenectvím počínaje a profesionalitou či soucítěním s ukrajinským národem konče… a někdy je v tom možná i touha po dobrodružství.
Můžete poválečné psychické strázně veteránů popsat konkrétněji?
Vybavuji si například snajpra, který trpěl výčitkami, protože v Afghánistánu zlikvidoval nebezpečného nezletilce. Jiný ze stejného důvodu zastřelil ženu… ani on se s tím nevyrovnával snadno.
Jiní vojáci s válečnou zkušeností nejsou traumatizování ani tak tím, co viděli či zažili, zato se ale jen s obtížemi adaptují na mírový život. Těžko například zvládají běžné mezilidské situace. Dozvíte se od nich, že válka je sice nebezpečná, ale zároveň velmi jednoduchá. Platí v ní totiž prostá pravidla: víme kdo je kdo; kdo je dobrý a kdo naopak špatný. Zatímco mírový život takhle jednoduchý ani zdaleka není. Takže se v něm leckterým veteránům těžko žije.
Jak složitý může být tedy pro české dobrovolníky návrat domů?
Může to znamenat problém. Žádné lepší či horší péče - stejně jako bývalým vojákům české armády - se jim nedostane. Ani jim není a nebude nabízena žádná extra pomoc psychologické služby při vyrovnávání se s posttraumaty. Civilista, který prošel jako voják pěti misemi v Afghánistánu, žádnou takovou péči nemá, protože jednoduše neexistuje. No a vojenští psychologové, kteří mají práce až nad hlavu, jsou určení pro vojáky v aktivní službě.
A není to ale vina armády, protože ta se má primárně starat o vojáky. O ty bývalé se má postarat společnost, protože ta je také do války vyslala. Dobrovolníci, kteří odcházejí na Ukrajinu, se tedy po svém návratu domů ocitnou v jakémsi vzduchoprázdnu.
Určitě by pomohlo, pokud by se mohli ke své službě na Ukrajině hrdě hlásit a měli by podporu představitelů veřejné správy. Něco v duchu: "Jsme na vás hrdi, že jste Česko reprezentovali, když česká armáda nemohla svými jednotkami z objektivních důvodů Ukrajině při její obraně pomoci. Bránili jste i české zájmy."
Takový dobrovolník by pak nemusel nic skrývat a mohl by o sobě bez studu říci: "Já jsem tam byl."
Pro zvládání jakéhokoliv traumatu je totiž doslova devastující tabuizování. Je to podobné, jako když znásilněná žena o svém traumatu - z obav, že bude terčem odsudků, urážek a tím i dalšího ponížení - nemluví. Celé to ticho kolem vždy enormně zhoršuje trauma, jímž člověk trpí.
Válka na Ukrajině svou brutalitou šokuje - i kvůli utrpení žen, dětí a starých lidí. Mohou být i na tohle čeští dobrovolníci připraveni?
Emočně se na podobné situace připravit nedá. Pokud budou mít ale vojáci či v tomto případě dobrovolníci opravdu solidní vojenskou průpravu, mohou válečným hrůzám přizpůsobit své chování. Mohou být tedy zhrozeni tím, co vidí, budou ale vědět, co mají v takových situacích dělat. A když vím, co mám dělat, tak mě to válečnými riziky provede.
A když voják neví, co má dělat?
To je podle mě i případ ruských vojáků, kteří masakrovali civilisty v Buči. Jednalo se zřejmě o odvedence, kteří v životě neviděli boj, nebyli na něj cvičeni a neměli tudíž ani vžité bojové postupy. Jsou v té válce ztraceni, vyděšení k smrti… a pak se dopouštějí naprostých šíleností.
Voják či dobrovolník nemusí tedy válku zažít, ale musí mít doslova nadrilované postupy, jimiž se pak řídí děj se co děj. Ukrajinci proto o zelenáče bez výcviku či s minimálními vojenskými zkušenostmi ani nestojí a vrací je.
České úřady nekomentují, zda se do bojů na Ukrajině hlásí vojáci v aktivní službě, záložníci, bývalí vojáci anebo možná ti, co prošli zmíněnou Francouzskou cizineckou legií. Máte nějaké informace, o jaké lidi jde a jakým výcvikem prošli?
Nic oficiálního. Na sociálních sítích se nicméně dají dohledat některé informace, třebaže na nich lidé vystupují pod přezdívkami. Takže alespoň ti, na které jsem narazil, mají zkušenosti z cizinecké legie a podle mě i z armádních aktivních záloh. Narazil jsem také na jedince se vztahem k ozbrojeným silám, kteří umějí pracovat se zbraněmi.
Jde tedy o lidí s nějakou vojenskou průpravou a s alespoň elementárními znalostmi o struktuře a poslání armády. Všichni také poukazují na to, že Ukrajina odmítá a vrací zpět úplné zelenáče. O tyhle lidi Ukrajina zkrátka a dobře nestojí - ohrožují totiž sebe i své okolí.
Ministerstva vnitra, zahraničí či obrany shromáždila o dobrovolnících ještě před prezidentovým schválením nezbytné informace. Je ale důležité vědět, jak psychicky silní jsou?
Míček odpovědnosti bych přehodil na Ukrajince. Především pro ně je důležité, jaké cizince chtějí zařadit do své armády. Přinejmenším si prověřují, zda tihle Češi umějí zacházet se zbraněmi. Stává se ovšem, že dobrovolník to na Ukrajině psychicky či jinak nezvládne a vrátí se domů. A Ukrajinci ho pouštějí, neberou ho jako dezertéra.
Mají mít i tito dobrovolníci - tak jako třeba vojáci, které český stát vysílá do riskantních zahraničních misí - respekt společnosti? A měli by být třeba i oni státem vyznamenáváni za odvahu?
Přál bych si to. Tito Češi mi připomínají Čechoslováky ve španělské občanské válce - interbrigadisty. Společnost na ně i pod vlivem války zapomněla. Interbrigadisté tehdy bojovali na správné straně proti fašismu diktátora Franca i německému nacismu. A stejně tak tito čeští dobrovolníci už bojují anebo budou bojovat na správné straně a vlastně i za české zájmy.
Mělo by se jim tedy dostat od českých autorit i společnosti uznání. A já si dokonce myslím, že počet Čechů - a nejenom jich -, kteří se hlásí do ukrajinské armády bude narůstat. Neskončí to u zmíněné sto trojky. Svědčí o tom i narůstající respekt a obdiv k Ukrajině. Její armáda je jiná než v roce 2014 a pro bývalé vojáky může být čest bojovat v jejích řadách. Zvláště poté, co vešla ve známost zvěrstva, jichž se ruští vojáci dopouštějí.
Češi odcházeli bojovat na straně Ukrajiny už dávno před povolením od prezidenta Zemana, třebaže se tím dopouštěli trestného činu služby v cizím vojsku. Měl by jim tedy prezident toto povolení dodatečně udělit?
Bylo by to namístě. Jak už jsem řekl: lidé, kteří bojují na straně Ukrajiny, bojují za české národní, ale i evropské civilizační zájmy - ať už z jakéhokoliv důvodu. I kdyby jen kvůli dobrodružství.
Lze alespoň takhle na dálku dát dobrovolníkům odcházejícím na Ukrajinu nějakou důležitou radu?
Už to, že tito lidé odjíždějí pomoci bojovat Ukrajincům, je hodné obdivu. A pokud by se třeba po měsíci stalo, že už by v tom z nějakého důvodu nemohli pokračovat, že se musí vrátit, ať to klidně udělají. Nikdo jim to nebude vyčítat. Nebude to hanba, protože to alespoň zkusili… na rozdíl od těch, kteří si v míru vydělávají peníze a šetří na dovolenou.
Neměli by zkrátka přeceňovat síly, protože pokud tam padnou anebo nezkušeností či zmatkem ohrozí spolubojovníky, nikomu tím nepomohou.
Jak mohou Rusové s českými dobrovolníky, pokud padnou do zajetí, nakládat? Nehrozí, že je budou brát za někoho, na koho se nevztahují mezinárodní konvence o zacházení se zajatci?
Právníci, respektive znalci válečného práva, by vám odpověděli určitě lépe. Pokud jsou ale čeští dobrovolníci příslušníky regulérní ukrajinské armády, a ne nějaké paramilitární jednotky, která nespadá pod velení ukrajinské armády, tak by s nimi mělo být zacházeno podle ženevských dohod.
A jaké mohou být naopak motivy Čechů, kteří bojují na ruské straně?
Jejich pohnutky mohou být hodně barevné. Tím hlavním motivem je nicméně předchozí společenské selhání. Jsme v NATO, Evropské unii, jsme demokratickou zemí - tedy zemí s tržním hospodářstvím. Tohle vše jsou rysy Česka, které nemusí každému konvenovat. Takže ne každý život v podobném zřízení zvládne, protože postrádá sociální strukturu, jež by mu vyhovovala.
Tito lidé, kteří více či méně inklinují k diktátorským režimům - ať již jde o ten ruský anebo čínský -, pak viní naši společnost ze svého selhání. Z toho, že se jim nedaří. Neumím si totiž představit člověka, jemuž se bude v Česku dařit, bude mít šťastnou rodinu i dobré přátele a půjde najednou bojovat za Rusko, které se deklarativně staví do role našeho nepřítele. V tomto případě tedy jde o dobrovolníky, kteří selhali a jsou plni hněvu na naši společnost, takže si v řadách ruských separatistů mohou od roku 2014 připadat jako bojovníci proti této, vůči nim nespravedlivé, společnosti. Tohle bývá nejčastějším motivem Čechů, kteří bojují na straně Ruska.
Oni vlastně necítí ani tak lásku k Putinovu Rusku, ale spíše ke své představě o Putinově Rusku. Lidé, kteří totiž v Rusku byli, viděli ruský venkov, ruská maloměsta a poznali ruský styl života… Musejí si být vědomi, že takový život není nic pro našince, něco, co by mohli obdivovat.
Něco jiného je ale image, které Kreml o Rusku dlouhodobě vytváří: jako o stabilizované společnosti dodržující tradiční hodnoty, v níž je rodina základem státu, kde se vláda o své občany vzorně stará a v jejímž čele stojí moudrý vládce, který bdí nad spokojeností všech. Pro mnoho lidí je tato představa natolik atraktivní, že jí podlehnou, takže mohou žít v této iluzi roky a třeba za ni i bojovat.
