Je nad ránem 20. února 1938, teploty se venku pohybují okolo dvaceti stupňů pod nulou a v zapadlé sibiřské osadě stovky kilometrů od městské civilizace vojáci vyvádějí všechny místní muže na mráz. Klára Kučerová, dnes Klarina Masulis, je ještě batole a choulí se matce v náručí. Otec jen stačí říct: "Nikomu nevěř, nic jsem neprovedl, jsem nevinný. Oni to vyšetří a potrestají toho, kdo je vinen. Čekej na mě."
Poslední tři slova budou Klářině matce Marii znít v uších po celý zbytek života: "Čekej na mě."
Jenže otec Adolf Kučera se domů už nikdy nevrátí. V říjnu 1938 je popraven ve věznici NKVD v Kolpaševu. Spolu s ním i Klářin strýc Josef Kučera, dědeček Antonín Suk a dalších sedm sousedů ze vsi.
Jen proto, že byli cizinci - Češi.
Adolf Kučera se narodil v roce 1908 ve vesnici Tekos na severním předhůří Kavkazu, jen dvanáct kilometrů od břehů Černého moře. V té době už bylo ve vsi čtrnáct českých statků a Adolf patřil ke třetí generaci místních Čechů.
Ti sem přišli koncem 60. let 19. století, krátce po skončení Kavkazské války, během níž vítězný carský režim zlikvidoval vzpurné horské národy v čele s Čerkesy. Většina jich byla pobita a ti, co přežili, prchli, většinou do Osmanské říše. Jejich místo na Kavkaze pak zabrali nově příchozí - Řekové, Arméni, Estonci, Němci a také Češi.
Češi vybudovali Sokol i pivovary
"Po Kavkazské válce začala carská vláda zvát do liduprázdné oblasti cizince křesťanského vyznání. Nabízela jim zemědělskou půdu a řadu úlev, například osvobození od daní a vojenské povinnosti," vysvětluje Irina Treťjaková, vedoucí spolku české diaspory Mateřídouška v Novorossijsku. Češi podle ní do Ruska odcházeli hlavně z ekonomických důvodů.
"Příčinou byla agrární krize druhé poloviny 19. století a neuspokojivé postavení českého národa v rámci Rakouska-Uherska. Na Kavkaze dostali pozemky, ale čekalo je velké zklamání. Byla to pustá, neosídlená krajina porostlá hustým lesem, který museli nejprve pracně mýtit, aby připravili půdu vhodnou k obdělávání. Rusové o tyto pozemky neměli moc zájem kvůli malárii a nezvyklému klimatu u pobřeží," dodává Treťjaková.
Mnozí z těch, kterým ještě zbyly peníze, se proto vraceli domů. Osadníci, kteří zůstali a překonali počáteční obtíže, si však brzy získali respekt ostatních obyvatel kraje. Pěstovali pšenici, ječmen, jáhly, oves, kukuřici, ale také třeba brambory, řepu a rajčata. Postupně si budovali obydlí z materiálů, které posbírali v horách.
Na severním Kavkaze vzniklo několik osad vybudovaných českými přistěhovalci. Do bolševické revoluce v roce 1917 se tak mnoha českým rodinám podařilo zbohatnout. Založili Sokol, několik českých škol a kostelů. V Novorossijsku byly české obchody, pivovary a také hostince. "Česká kultura byla velmi živá," připomíná Irina Treťjaková.
Ruské úřady pojmenovávaly nově vznikající české vesnice podle svatých, které ctí jak pravoslavní, tak katolíci: například Vladimirovka nebo Kirillovka (pro Čechy Vladimirka a Cyrilka). Mnoho Čechů se usadilo také v Novorossijsku a jižně od něj, ve vsích pojmenovaných podle místních říček: Tekos a Tešebs.
Příběh trojí represe rodiny Kučerových:
Právě tam se narodil Adolf Kučera i jeho pozdější žena Marie Suková. Jejich příběh je znám díky vyprávění zmíněné dcery Kláry a také vnučky Margarity Šnitkové. Obě dnes žijí v Tomsku a jejich vzpomínky zaznamenal předseda místní pobočky družení Memorial Vasilij Chaněvič.
Z Údolí krásy ke kolektivizaci
"Moje babička Marie Suková byla čistokrevná Češka, rusky se nikdy pořádně nenaučila," říká Margarita Šnitková. "Když jsem byla malá, pořád na mě mluvila česky. Dnes celkem rozumím, ale sama nemluvím."
Vzpomíná, jak jí babička vyprávěla, že se kavkazské dolině s českými vesnicemi Tekos a Tešebs říkalo Údolí krásy. "Češi pěstovali ovoce a zeleninu. Babička vyprávěla, že měli velké rodiny a pracovali od rána do večera. Jezdili k nim kupci a oni jim připravovali pytle s lískovými a vlašskými ořechy a také sušené ovoce."
V prvních deseti letech existence praktikoval sovětský stát takzvanou "korenizaci", národnostní politiku podporující sebeidentifikaci neruských menšin. Do roku 1932 tak na severním Kavkaze existovaly české spolky, školy, kluby. Vznikly národnostní okresy, úřady, dokonce na úrovni obce.
Sovětský svaz se také ve 20. letech minulého století řídil takzvanou Novou ekonomickou politikou (NEP), která do jisté míry připouštěla tržní mechanismy, takže šikovní obchodníci či řemeslníci si dokázali zajistit důstojnou existenci.
Pak ale idyla skončila. V roce 1932 první fáze "korenizace" skončila. Sovětské úřady Čechům přerušily spojení s historickou vlastí a byly zakázány krajanské spolky a zrušeny katolické kostely a české školy.
Skončil také NEP, který naopak vystřídala brutální kolektivizace a rozkulačování. Rolníci tehdy přišli o veškerý majetek a byli deportováni tisíce kilometrů od domova, na odlehlá místa na Sibiři či ruském severu, kde měli kolonizovat nehostinné a opuštěné oblasti. Celkem tam byly v letech 1930 až 1933 deportovány více než dva miliony lidí. Kolektivizaci provázela obrovská úmrtnost: zahynula až desetina rozkulačených lidí a až třicet procent jejich dětí.
Kulacké deportace se nevyhnuly ani kavkazským Čechům. "Jednou byli u mého pradědečka Antonína Suka zase ti kupci. Seděli do rána nad domácím vínem a říkali: 'Antoníne Josefoviči, přicházejí hrozné časy, všechno tu nech, vezmi rodinu a odjeďte co nejdál'," vypráví Margarita Šnitková. "Ale pradědeček říkal: 'To se nikdy nestane, to by se musel zatřást celý svět, abych odešel.'"
Jenže kupci předpovídané "hrozné časy" na sebe nenechaly dlouho čekat.
Deportace po sibiřských veletocích
Jednoho dne v roce 1933 přijeli do vesnic Tekos a Tešebs vojáci a nařídili všem obyvatelům, aby si sbalili nejnutnější věci. Proč si vybrali z českých osad právě tyto dvě, není jasné. Reálná provinění neexistovala.
Lidé si na koňské povozy naložili peřiny a mohli si vzít i semena zemědělských plodin. "Vyhnali je, protože to byli na tehdejší dobu bohatí lidé, měli tři nebo čtyři krávy a to stačilo," vypráví o začátku rodinné tragédie Klarina Masulis. Z kavkazské komunity Čechů byly vytrženy desítky rodin. Jejich vesnice, do té doby prosperující, zůstaly ze dne na den opuštěné.
Češi putovali dlouhé týdny. Nejdřív na povozech, potom v dobytčácích po železnici do Novosibirska a odtud na nákladních lodích po řece Ob dál na sever. "Babička vyprávěla, že když na lodi někdo zemřel vyčerpáním, prostě ho hodili do řeky," říká Margarita.
Poslední stovku kilometrů vyhnanci zdolávali na vorech, proti proudu řek Parabel a Čuzik uprostřed nehostinné tajgy. Všichni měli hlad, byli opuchlí, klátil je tyfus.
"Maminka vyprávěla, že na voru onemocněli tyfem úplně všichni. I můj tatínek - i když tehdy ještě s maminkou nebyli svoji - a jeho bratr," říká Klarina Masulis. "Jediná maminka neonemocněla, jako by byla imunní. Všichni jen leželi a měli vysoké horečky. Máma mezi nimi chodila, roznášela vodu, o všechny se starala… a neonemocněla. Takový zázrak! Když je pak vysadili na břeh, hodně lidí přesto zemřelo. I tatínkovi rodiče."
Tak začal pro kavkazské Čechy nový, nedobrovolný život. V krajině na břehu sibiřské řeky Čuzik, víc než čtyři a půl tisíce kilometrů od Kavkazu. To nejhorší ale mělo teprve přijít.
Ďábel stvořil Narymský kraj
Území, na kterém se vyhnaní Češi ocitli, leží v Narymském okrese dnešní Tomské oblasti. Jak vysvětluje ředitel tomského Muzea věznice NKVD Vasilij Chaněvič, od 30. do 50. let šlo o jedno z center vyhnanství a masových deportací. "Tady u nás se říkalo: 'Bůh stvořil ráj a ďábel Narymský kraj.' Bylo tam vyhnáno kolem tří set tisíc lidí."
"Ti, kdo se sem dostali počátkem 30. let, měli nejtěžší podmínky. Desítky rodin vysadili na břehu řeky, v hluboké tajze, kde nic nebylo. Lidé si nejdřív ryli zemljanky, a kdo přežil, začal stavět domy," dodává Chaněvič.
Později, zhruba kolem roku 1935, se podle něj začala objevovat alespoň nějaká infrastruktura a život se urovnával.
"Pro příchozí to ale stejně bylo strašné místo. Starousedlíci, pokud tam zrovna nějací byli, je považovali za 'buržuje'. Lidé přijížděli v dobrém oblečení, měli zásoby jídla, byli vzdělanější. Během prvních let všechno to lepší oblečení měnili za potraviny a lidé postupně upadali do stejné bídy jako původní obyvatelé. Bylo ale znát, když někde bylo víc Němců nebo dalších evropských národností. Byli pořádnější a i jejich kolchozy byly úspěšnější," vysvětluje Chaněvič s tím, že po kulacích následovaly další vlny deportací. "Poláci a Litevci v roce 1939, před válkou lidé z Pobaltí, po válce další vlny. Tomská oblast je proto velice mezinárodní."
Skupinu Čechů z Kavkazu vysadili u osady Naměčennyj, která už dnes není na mapě. Brzy se jim ale začalo dařit i v drsné krajině plné komárů a málo úrodné půdy.
"Měli jsme políčko se zeleninou, i rodiče maminky ho měli, přestože bydleli kousek od močálů," vzpomíná Klarina Masulis.
Po třech letech se v novém "domově" konala svatba: Adolf Kučera se oženil s Marií Sukovou. Klára se jim narodila v listopadu 1936. Adolf postavil dům, založil zeleninovou zahrádku, snažil se začít znovu hospodařit. "Sama si ho nepamatuju, ale maminka o tatínkovi vždycky říkala, že mě měl moc rád," říká nyní dcera. "Byl velmi chytrý a gramotný. Máma na tom byla v tomto směru hůř, chodila k němu na doučování. Vyprávěla, jak jednou všichni ostatní žáci odešli a ona se nějak zdržela…"
A pak nastal únor 1938.
"Čekej na mě"
Vojáci přišli nad ránem. Mužům dali půl hodiny na sbalení věcí, dovolili jim vzít si s sebou jídlo na pár dní. Ženy ještě stačily naházet svým manželům do tašek brambory.
Marie svírala Kláru v náručí, dívence byl rok a tři měsíce a plakala. Vojáci nechali Marii vyjít ven a rozloučit se s mužem. Vyšla na mráz, s dcerou zabalenou v dece. Už se začínalo rozednívat a Marie tak mohla vidět, že ulice je plná lidí: z úplně každého domu někoho vyváděli.
Marie se vydala sněhem ke svému muži, když k ní přistoupil jeden z vojáků a udeřil ji. Možná kvůli dětskému pláči, těžko říct. Marie spadla na zem a upustila dceru: deka, do níž byla Klára zabalená, se rozvinula a holčička ležela na sněhu jen tak. "Co to děláte s mým děťátkem?" stačil ještě zakřičet Adolf, než k němu přiskočili a přikázali mu mlčet. Marie dítě rychle zabalila zpátky do deky.
"Nikomu nevěř, jsem nevinný… Čekej na mě."
Všechny zatčené odvedli pěšky do osady Pudino, ležící šedesát kilometrů od Naměčenného. Strohé záznamy v tomských archivech ukazují, že později byli dopraveni do města Kolpaševo na řece Ob, kde se nacházela věznice NKVD. Tam byli "vyšetřováni" a obviněni z členství v české nacionalisticko-kontrarevoluční organizaci.
Velký teror v tomto roce vrcholil. Vyšetřovatelé plnili normy, vymýšleli si obvinění a hledali cokoliv podezřelého - přičemž podezřelé bylo i neruské příjmení. Častými oběťmi byli Němci nebo Poláci.
Zatčené Čechy obvinili podle paragrafu 58, což bylo "ozbrojené povstání proti sovětskému zřízení".
Sedmadvacátého října 1938, osm měsíců po zatčení a čtyři dny po rozsudku, jich bylo ve věznici NKVD v Kolpaševu sedm zastřeleno: kromě tehdy třicetiletého Adolfa Kučery stanuli před popravčí četou i jeho bratr Josef a tchán Antonín Suk. Dále Vavřinec Pánek, Ivan Nýdl, Štěpán Nýdl a Josef Hovorka. Jiní tři Češi z kavkazského Tekosu byli popraveni už o pět měsíců dříve, a to za údajné členství v polské povstalecké armádě: Josef Marks, Martin Slíva a Štěpán Slíva.
"Vedle budovy NKVD v Kolpaševu bylo velké prostranství ohrazené vysokým plotem. Tam byla vyhloubená jáma, k níž byli odsouzení přivedeni. Popravčí stříleli z úkrytu a odsouzený se svalil do jámy. Někdy se šetřilo patronami, v takových případech se používal systém oprátek s použitím mýdla," svědčil později Anatolij Spragovskij, spolupracovník NKVD, který se poprav účastnil.
"Systém oprátek s použitím mýdla" sloužil bolševikům podle historika Aleše Kýra z Kabinetu dokumentace a historie české vězeňské služby k podstatnému urychlení a zjednodušení poprav: "Mýdlem či olejem namazaný tuhý provaz krátké smyčky tím změkl, byl elastičtější, takže oběť dokonaleji a rychleji zaškrtil. Nebylo tak nutné nákladně stavět konstrukci s propadlem, kdy oprátka zlomila odsouzenému při jeho pádu z několika metrů vaz."
Život po represích
Když bylo Kláře necelých pět let, zaútočilo na Sovětský svaz v červnu 1941 nacistické Německo. Klarina nyní vzpomíná, jak lidé za války hladověli, prali se o jídlo a život dospělých i dětí visel na vlásku. "Maminka celá opuchla, ležela bez hnutí. Já se ještě trochu hýbat mohla, a tak jsem si na ruce natáhla nějaké staré bačkory a vydala se trhat kopřivy, které rostly podél plotů směrem k říčce. Jenže mě tam předběhli kluci ze sousedství, ty nejlepší kopřivy už vytrhali a já brečela, že na nás nic dobrého nezbylo. Něco jsem ale přece jen natrhala a přinesla to domů," vypráví.
Marie zvládla jen říkat dceři, co má dělat: povař ty kopřivy, nakrájej. "A ony v horké vodě krásně změkly, přestaly žahat a byly z nich moc dobré placky. Dělala jsem je na kamnech, jen tak, bez másla nebo mouky, prostě jen z kopřiv. Vždycky se krásně opekly, ale když je bylo potřeba otočit, úplně se rozpadly. To víte, tráva…"
V té době ještě Marie věřila, že její manžel žije. A že se vrátí domů. Klára z pohledu sovětského systému byla dcerou nepřítele lidu, ale matka ji utěšovala: "Holčičko, nestyď se, tatínek není žádný nepřítel lidu, naopak, je to gramotný člověk."
Margarita vysvětluje, že babička Marie se už nikdy nevdala, pořád čekala na Adolfa. Po válce zkoušela psát, kam jen mohla. Třeba Adolf bojoval ve válce? Třeba byl raněn a teď někde leží bez rukou a bez nohou?
"Musíme ho hledat," říkávala Marie dceři Kláře.
Zpráva o vraždě, ale až po 55 letech
Josif Stalin zemřel 5. března 1953. Jeho nástupce Nikita Chruščov o tři roky později na XX. sjezdu sovětské komunistické strany odhalil a odsoudil kult Stalinovy osobnosti. Začalo období tání spojené i s rehabilitacemi obětí Velkého teroru.
Adolf Kučera a dalších devět popravených Čechů bylo rehabilitováno, ale Marie na zprávu o manželově smrti čekala ještě dva roky. Až tehdy jí úřady sdělily, že Adolf zemřel v roce 1944 v místě, kde si odpykával trest odnětí svobody. Příčina smrti: zauzlení střev. Orgány státní bezpečnosti stále lhaly.
O popravě z října 1938 se tak rodina dozvěděla až v roce 1993. Tehdy přišlo poštou úřední oznámení a spolu s ním omluvný dopis, v němž stálo, že ačkoliv Adolf zemřel v Kolpaševu, místo jeho pohřbení není bohužel možné zjistit kvůli nedostatku dokumentů.
Za touto notickou se ale skrývá ještě jedna tragédie.
Třetí represe: Kolpaševo 1979
Město Kolpaševo stojí na písčitém útesu nad veletokem Ob. Ten každý rok ukusuje několik metrů útesu, a když je na jaře hodně vody, vezme si i víc. Což se stalo i v noci 1. května 1979: okraj útesu se zhroutil.
Na břehu řeky se toho rána naskytl hrůzný pohled: z čerstvě obnažených vrstev zeminy vyčnívaly lidské ostatky. Části nohou, rukou, lebek… Odkrytá část pohřebiště byla až čtyři metry široká a tři metry hluboká, mrtvoly tu byly naskládány na sebe. Zatímco ty horní byly už plně rozložené, těla vespod zůstala, nejspíš kvůli suchému písčitému podloží, mimořádně dobře zachovalá. Dokonce tak, že některé mrtvé bylo možné identifikovat podle obličejů.
Jedno ale měly všechny ostatky společné: otvor po smrtící kulce v týlu lebky.
Dotkl se Velký teror i vašich předků?
Pokud máte ve své rodině či ve svém okolí někoho, koho se dotkly sovětské represe, a jste ochotni se s touto historií podělit, ozvěte se na [email protected].
Chlapci, kteří místo objevili jako první, si lebky napíchli na klacky a běhali s nimi po městě. Vyděšení obyvatelé Kolpaševa se seběhli na břeh řeky a jen starousedlíkům bylo okamžitě jasné, čeho jsou svědky. Veletok Ob si tentokrát ukrojil část břehu, na níž ve 30. letech stávala věznice NKVD. Divoká jarní voda tak odhalila část stalinských zločinů. Počet osob zavražděných přímo v Kolpaševu se odhaduje na čtyři tisíce a je velmi pravděpodobné, že mezi odkrytými kostmi byly i ostatky Adolfa Kučery.
Důstojného pohřbu se ale oběti ani tehdy nedočkaly. Úřady zbytky útesu ohradily a na místo povolaly vojenské brigády se zvláštními remorkéry. Ty svými kolesy rozbíjely zbytky útesu i s lidskými těly. Po řece se zároveň na člunech plavili vojáci, kteří k plujícím lidským ostatkům přivazovali kusy železa, aby se potopily. Některá těla pak byla pohřbena v neoznačených jámách na břehu řeky.
Tento čin vyšetřovala počátkem 90. let prokuratura, avšak po dvou letech případ odložila.
Tři generace žen - Marie, Klára i Margarita - se musely naučit s rodinnou tragédií žít. Koncem 50. let rodina opustila Naměčennyj, protože po Stalinově smrti se lidé postupně mohli začít vracet do svých původních domovů. Mnoho Čechů se vrátilo na Kavkaz, dodnes tam podle hrubých odhadů žije na sedm set lidí, kteří se hlásí k české národnosti.
Marie Kučerová s dcerou Klárou zůstaly ovšem na Sibiři, i když k příbuzným na Kavkaz několikrát zavítaly. Klára se provdala, vystudovala pedagogický institut a učila na prvním stupni základních škol. S dcerou Margaritou se pak odstěhovaly do Tomsku, kde žijí dodnes.
Unikátní seriál Aktuálně.cz Češi a Velký teror
- Popravy, vyhnanství na Sibiři, mučení, otrocká práce v lágrech gulagu. Obětí stalinské hrůzovlády se staly i tisíce Čechů. Server Gulag.cz přichází ve spolupráci s Aktuálně.cz s unikátní pětidílnou filmovou minisérií Češi a Velký teror, která obsahuje i textové příběhy. Ke shlédnutí je na YouTube kanále a také ZDE.
- V období tzv. Velkého teroru vrcholily v letech 1937 a 1938 v SSSR v paranoidní snaze zlikvidovat všechny domnělé nepřátele - kulaky, diverzanty, opoziční straníky, příslušníky cizích národů - Stalinovy masové represe. Během necelých dvou let bylo popraveno 750 000 lidí a další statisíce skončily v gulagu.
- Zatímco v Československu komunisté odsoudili k trestu smrti necelých 300 osob, v Sovětském svazu skončilo na popravišti minimálně 1350 Čechů, valná většina právě v letech Velkého teroru.
- Z celkem 26 tisíc Čechů žijících v meziválečném období na území SSSR byl zastřelen každý dvacátý. Většinou šlo o nevinné lidi z řad početné české menšiny obývající Rusko již od 19. století, ale také komunistické nadšence pomáhající budovat "ráj na zemi" či bývalé legionáře, kteří se v Rusku usadili. Jejich jediným proviněním byla právě jen česká národnost.
- Portálu Gulag.cz se nyní podařilo zdokumentovat několik pohnutých osudů z území dnešního Ruska. S pomocí ruských kolegů převážně ze sdružení Memorial dohledali i některé žijící příbuzné a v několika případech se dostali i k ojedinělým archivním materiálům, které jinak zůstávají nepřístupné v archivech tajných služeb.
- I. díl minisérie pojednává o bratrech Karlu a Antonu Šilhavých, dvou inženýrech, kteří pracovali na prestižních pozicích v Moskvě a nakonec skončili v nejhorších lágrech na Kolymě.
- II. díl přibližuje osudy naivních českých osadníků, často přesvědčených komunistů, kteří se ve 20. letech vydali do Sovětského svazu zakládat komuny. I oni skončili v gulagu.
- III. díl vypráví příběh trojí nelidské represe rodiny Kučerových, která patřila k tradičním osadníkům ruských zemí ještě z 19. století.
- IV. díl mapuje osudy čs. legionářů, kteří se v Rusku usadili a v roce 1938 byli popraveni jen kvůli své minulosti a cizímu původu.
- V. díl se zaměřuje na ruské emigranty v Československu, kteří ve 30. letech uposlechli sovětskou propagandu a vrátili se do SSSR.
