Bejrút býval do poloviny sedmdesátých let mimořádným městem. Metropolí, kde se stýkal Východ a Západ, arabský svět a Evropa. Centrum byznysu a finančních služeb, plné vyhlášených hotelů, restaurací, kaváren a luxusních obchodů. Město, kde se mohl člověk koupat v moři a u pláže viděl zasněžené kopce pohoří Šúf, kam se dalo odpoledne vyrazit na sjezdovky na lyže. Příběh libanonské metropole vypráví o velkém vzestupu jednoho města a pak jeho dlouhotrvajícím pádu.
Zhruba mezi lety 1945 a 1975 se dařilo v Bejrútu vše, na co se sáhlo. Libanon byl jednou z mála svobodných zemí na Blízkém východě. Nakladatelé zde vydávali knihy a noviny, které by v jiných arabských zemích nemohly vyjít. Přitahoval jak obchodníky a investory ze Západu, tak z bohatých ropných monarchií v Perském zálivu. Ze Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů či Kuvajtu. Stal se jakýmsi Švýcarskem Blízkého východu, všechny lákaly i nízké daně.
Ulice Hamra v Bejrútu patřila k nejdražším na světě a čtvrť v okolí Středozemního moře, známá jako Rás Bejrút, se stala legendou svými restauracemi, kavárnami a nočními kluby. Casino du Liban otevřelo své brány v roce 1957 a dlouho bylo největší hernou široko daleko na všechny světové strany.
V roce 1966 americký časopis Life napsal o Bejrútu: "Je to Paříž Orientu a zároveň má v sobě kousek Las Vegas, Riviéry a švýcarského Svatého Mořice." Libanonci měli pověst talentovaných obchodníků a mnoho z nich se uchytilo jako byznysmeni ve světě: v Brazílii, Argentině, Spojených státech, Francii nebo v monarchiích v Perském zálivu.
Do Bejrútu to v opačném směru táhlo Araby, kteří museli ze svých zemí uprchnout z politických důvodů. A špiony: během studené války představoval ve východním Středomoří něco jako v Evropě Berlín nebo Vídeň. Centrum mezinárodní špionáže, ale také tajných dohod a kontaktů tajných služeb. Právě v Bejrútu působil v šedesátých letech minulého století jako novinář nejslavnější agent sovětské KGB a britský zrádce Kim Philby.
Supermarket Goodies v té době každý den doplňoval zásoby z letadel, která přistávala z Paříže. Hotely St. Georges, Normandy nebo Phoenicia přetékaly opulentností a luxusem, město zachvátil stavební boom. Libanon byl arabskou zemí, kde se alkoholu nekladly meze, což ještě zvyšovalo jeho přitažlivost v očích turistů.
V Bejrútu tehdy přistávaly letouny společností z desítek zemí světa a v přístavu denně kotvily výletní lodě s turisty. Přijížděli za památkami, zábavou, kasinem, golfem, tržišti plnými čerstvého ovoce a zeleniny i vyhlášenou libanonskou kuchyní. Pět kilometrů dlouhá promenáda na pobřeží Středozemního moře, známá pod francouzským názvem Corniche, představovala ráj pro ranní běžce, cyklisty nebo jen lidi, kteří si rádi užívali šumění mořských vln uprostřed velkoměsta.
Dobové pohlednice zachycovaly centrální náměstí Mučedníků s palmami, mořem v pozadí a svérázným architektonickým počinem: brutalistní budovou kina Rivoli, která vypadala trochu jako podivná kosmická loď. Vzpomínka na zlatou éru Libanonu.
Útoky na Izrael i zrození Hizballáhu
Už v první polovině sedmdesátých let se ale nad zemí sbíhala politická mračna. Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) se sem přesunula z Jordánska, vytvářela si stát ve státě a útočila přes jižní hranice na Izrael, což vyvolávalo odvety z izraelské strany. Narůstalo také konfesijní napětí v nábožensky pestré libanonské společnosti: šíitští muslimové se cítili odstrčení, ekonomicky znevýhodňovaní a odstavení od podílu na politické moci, kterou drželi hlavně křesťané a sunnitští muslimové.
Výbušná a toxická směs explodovala 13. dubna 1975. Příslušníci křesťanských milic a ozbrojenci OOP Jásira Arafata se střetli v centru Bejrútu. Město rozdělily barikády na dvě části - západní muslimskou a východní křesťanskou. Boje se šířily rychle, zemi zachvátila občanská válka. Ze Švýcarska Blízkého východu se stalo bojiště armády a milic, v následujícím roce 1976 vyslala své vojáky Sýrie. Země, jejíž vládci se nikdy nesmířili s nezávislostí Libanonu a považovali ho za uměle odtržený kus Sýrie.
V roce 1979 se dostali v Íránu po svržení šáha k moci ajatolláh Chomejní a jeho stoupenci. Svůj koncept takzvané islámské revoluce chtěli vyvážet i za hranice. Minimálně alespoň tam, kde žili šíitští muslimové, kteří tvoří většinu obyvatel v Íránu. Chomejní a jeho lidé si tak zvali pod patronát komunitu šíitských muslimů v Libanonu. Vyzbrojovali a financovali šíitské bojovníky: tak se na začátku osmdesátých let zrodil Hizballáh.
Ozbrojenci Organizace pro osvobození Palestiny pokračovali ve výpadech na sever Izraele, osudným se pro Libanon ale stalo dění v Londýně. Třetího června 1982 odjížděl izraelský velvyslanec ve Velké Británii Šlomo Argov autem z recepce v hotelu Dorchester, když na vůz vypálili tři útočníci z pistolí. Diplomata těžce zranili a další měsíce strávil v kómatu, do konce svého života v roce 2003 zůstal na invalidním vozíku. Atentát provedli teroristé z radikální palestinské organizace Abú Nidala, ale izraelská vláda mezi nimi a ozbrojenci Arafatovy OOP neviděla zásadní rozdíl. "Abú Nidal, Abú Šmidal, všichni jsou stejní," pronesl tehdy náčelník generálního štábu izraelské armády Rafael Eitan.
Za tři dny izraelští vojáci vstoupili do Libanonu a zastavili se až v Bejrútu. Obklíčili západní část a vláda v Jeruzalémě stanovila cíl: Arafat a jeho lidé musí opustit Libanon. Metropoli Izraelci podrobili masivnímu bombardování ze vzduchu, moře i pevniny. Nejtvrdší byl 12. srpen, známý v Libanonu jako černý čtvrtek. Izraelská armáda nepřetržitě ostřelovala západní Bejrút jedenáct hodin.
Arafat v bezvýchodné situaci kývl na odchod. V následujících dnech se přes osm tisíc členů OOP nalodilo v bejrútském přístavu a odplulo. Sám Arafat a jeho vedení do Tunisu, kde žil dalších dvanáct let, než mu Izraelci v rámci mírových dohod povolili vstup do Pásma Gazy a na Západní břeh Jordánu.
Konec Organizace pro osvobození Palestiny ale neznamenal konec války. Táhla se dalších dlouhých osm let. Libanon ovládl syrský režim prezidenta Háfize Asada, otce současného vůdce Bašára Asada. Hizballáh z války vyšel jako silné hnutí vyzbrojené Íránem a izraelská armáda zůstala na jihu Libanonu až do konce roku 2000.
Zlatá éra před rokem 1975 se už nikdy nevrátila. Válka za celou dobu do roku 1990 připravila o život 150 tisíc Libanonců. Další statisíce utekly. Pozici Bejrútu jako finančního a obchodního centra Blízkého východu postupně zaujala jiná města: Abú Dhabí, Dubaj a později katarská metropole Dauhá.
Zatímco invaze roku 1982 mířila na OOP, později pozici hlavního nepřítele zaujal právě Hizballáh. Únos a smrt tří izraelských vojáků v hraničním pásmu spustily v roce 2016 válku, která trvala 34 dní.
Letošní operace je součástí nového kola konfliktu, roztočeného útokem dalšího teroristického hnutí, palestinského Hamásu, na jižní Izrael loni 7. října.
Izrael tvrdí, že nynější pozemní operace na jihu Libanonu a zásahy v Bejrútu mají za cíl zničit vojenskou infrastrukturu Hizballáhu. Ten už déle než rok odpaluje na sever Izraele rakety a vypouští drony. Írán toto hnutí finančně a vojensky podporuje. Když byl autor tohoto textu loni v listopadu na izraelsko‑libanonské hranici, jeden z izraelských důstojníků tvrdil, že to je vlastně hranice s Íránem.
Už jen nostalgie
Chaotický systém, prolezlý korupcí a klientelismem, dovedl Libanon k úpadku. Před pěti lety mnoho státních zaměstnanců měsíce nedostávalo plat, banky nevyplácely vklady, nešla elektřina kvůli nezaplaceným účtům tureckým dodavatelům a nedostatku paliva do generátorů. Zhroutil se odvoz a likvidace odpadků, libanonská libra ztratila hodnotu, stejně jako platy ve státním sektoru.
"Žádný státní zaměstnanec si nemůže dovolit koupit kilo masa nebo kuře. Možná tedy jen jednou za měsíc. Náš život se stal primitivním a kupujeme si jen základní věci," řekl v roce 2022 Valíd Šáar, pracovník libanonského ministerstva financí.
Symbolem hlubokých problémů se stal 4. srpna 2020 výbuch více než 2700 tun dusičnanu amonného v bejrútském přístavu. Jedna z nejsilnějších nejaderných explozí usmrtila 220 lidí a 300 tisícům zničila byty a domy.
Zářivá léta Bejrútu jsou tak dnes jen nostalgickou vzpomínkou.
