Západ přestává věřit v nárazníkovou oblast států mezi Ruskem a Evropou, píšete v analýze publikované v časopisu Foreign Policy. Můžete to vysvětlit?
Poslední velké rozšiřování Evropské unie v letech 2004 až 2007 bylo motivováno touhou znovu sjednotit Evropu. Jenže pak se motivace začala zmenšovat. Na Západě panoval pocit, že se sjednocení podařilo, a lidé už byli unavení. Dalších 15 let navíc unie řešila vnitřní problémy, ať už se bavíme o krizi eurozóny, migrační krizi, o brexitu, národním populismu, nebo koronavirové pandemii. Každá z nich uvrhla unii do existenční krize.
Unie se zahleděla do sebe. Mimo její hranice, ve státech nárazníkové zóny, to sice nebylo skvělé, ale nebyla to žádná katastrofa. Západní Balkán, Turecko, země východního partnerství na tom v otázkách demokracie, prosperity nebo bezpečnosti nebyly nejlépe, ale zdálo se, že jsou stabilní. Unie mohla dál předstírat, že se chce rozšiřovat, a tyto země zase, že se skutečně chtějí reformovat. Nikdo nebyl úplně spokojený, ale život šel dál.
Jak tu situaci ovlivnila ruská invaze na Ukrajinu?
Válka zcela změnila postoj k Ukrajině, a nejen k ní. Začíná být čím dál jasnější, že nemůžeme mít nárazníkové státy. Neexistuje šedá zóna, kde můžete být trochu demokratičtí, trochu prosperující a víceméně v bezpečí. Pokud jste na druhé straně hranice, ať už se bavíme o Evropské unii, nebo o NATO, můžou se vám stát zlé věci. Neříkám, že Rusko teď začne útočit na všechny, ale na Ukrajině vidíme, že to udělat může.
Špatně na tom pak není jen země, kde se válčí, dopady to má i na Evropskou unii. Bezpečnostní, energetické či ekonomické. Nemůžeme se od špatných věcí oddělit zdí. Válka znovu otevírá úvahy nad rozšířením unie, protože se ukázalo, že jiná alternativa není.
Kdykoli se některý z okrajových států bývalého Sovětského svazu v posledních letech přiblížil k EU nebo NATO, Rusko na něj zaútočilo. Na Gruzii v roce 2008 nebo na Ukrajinu. Nebyl to jeden z hlavních argumentů, proč organizace nerozšiřovat?
Myslím, že to byl až druhotný argument. Prvotní byl fakt, že rozšíření je složité a nikdo neměl pocit, že je nezbytné. Tak proč se o něj potom snažit, že? Otázka bezpečnostních obav Ruska to hezky zaobalila. Říkali jsme, že se nerozšiřujeme, protože jsme nezištní. Kdyby tam ale nebyly ty prvotní důvody, myslím, že by k rozšíření došlo.
Mezi starými a novými členy unie panuje napětí v otázce dalšího rozšiřování. Mění se to kvůli válce? Začíná hrát východní Evropa větší roli?
Formulovala bych to jinak. Rozdíl se smazává. Ve východní Evropě je podpora pro Ukrajinu obrovská dlouhodobě. Je to i kvůli bezpečnosti. Ale teď se přidává i západní Evropa, která bude budoucí obnovu Ukrajiny platit z největší části, je to tedy ekonomická otázka.
Nathalie Tocciová
- Přední italská expertka na evropskou integraci a vztahy Evropské unie s okolním světem. Je ředitelkou římského Institutu pro mezinárodní vztahy (Istituto Affari Internazionali) a působí jako externí poradkyně šéfa společné zahraniční politiky EU Josepa Borrella.
- Pravidelně píše do evropských médií, za svoji práci o zahraniční politice EU dostala Cenu Anny Lindhové pro mladé historiky. V Praze v květnu vystoupila na konferenci Ústavu mezinárodních vztahů Multilaterální Česko.
Když se zamyslíme nad obnovou Ukrajiny, je jasné, že nebude možné ji plně hradit z veřejných zdrojů. Jediný způsob, aby se do toho zapojil i soukromý sektor, bude vytvořit bezpečnostní a právní rámec, který zajistí ochranu a pocit, že se investice vyplatí.
Platí to i pro Severoatlantickou alianci?
Mezi aliančním summitem chystaným letos do Vilniusu a tím v roce 2008 v Bukurešti vidíme obrovský posun. V Bukurešti vznikl mišmaš, politický kompromis, že NATO vítá snahy Ukrajiny a Gruzie stát se členy. Tehdy to tlačily hlavně Spojené státy, východní Evropa tomu nebránila, západní ano. Teď je západ pasivní, Ukrajinu tlačí východní Evropa a Spojené státy se brání. Francie a Německo začínají chápat, že je rozšíření aliance v jejich zájmu. Pokud Ukrajině neposkytne bezpečnostní garance NATO, tak kdo?
V Evropě dochází k většímu porozumění, roste ale napětí se Spojenými státy. Je v našem zájmu, aby Spojené státy zůstaly do dění zapojené. Jenže Joe Biden je posledním transatlantickým prezidentem. Kdokoli přijde po něm, ať už demokrat, nebo republikán, o Evropu se tolik starat nebude.
Jsou nynější nabídky vstupu do EU nebo NATO pro Ukrajinu upřímné? Nejde spíš o symbolická gesta?
V tuto chvíli je to hlavně symbolické. Západ ukazuje solidaritu. Ale neumenšovala bych to, na symbolech záleží, zvlášť ve válce. Otázkou je, jestli se z kandidátské země Ukrajina posune dál. Očekávám, že v prosinci začnou první přístupová jednání, stále ještě motivovaná solidaritou, protože je v tom nemůžeme nechat.
Zároveň si ale vlády, včetně Berlína, začínají uvědomovat, že je potřeba brát to vážně. Praha nebo Tallinn to vážně berou od začátku, stejně jako Řím, který rozšiřování vždy podporoval. Nejde jen o Ukrajinu. Nedávno jsem měla zajímavý rozhovor v Kišiněvě, kde jsem se dozvěděla, že Francie i Nizozemsko jsou velmi odhodlané dotáhnout vstup Moldavska do unie. Není to konkrétní, ale posouváme se.
Východní Evropa rozšiřování podporuje, ale Polsko, Slovensko nebo Maďarsko zakázaly dovoz ukrajinského obilí. S Ukrajinou v unii by to byl velký problém.
Už to, že se tyto věci začínají řešit, je velký posun. Co to bude znamenat pro společnou zemědělskou politiku, pro fungování institucí? Pro hlasovací práva, pro Evropský parlament? V posledních deseti letech jsme takové věci neřešili, což ukazuje, že jsme rozšiřování nebrali vážně. Teď to vážně myslíme.
Ukrajina se silně zmilitarizovala. Náklady na zbrojení zvedla o 640 procent. Není i to důvod, proč mít tuto zemi po válce spíše za spojence než ji nechat na okraji Evropy?
Rozhodně ano. Ukrajinská armáda by byla nejschopnější v NATO, rozhodně nejzkušenější v boji, což by alianci posílilo. Pokud bychom se naopak vrátili ke konceptům hraničních států a Ukrajina zůstala na okraji, bude to znamenat extrémně militarizovaný stát bez ekonomické obnovy. Pokud by nevstoupila do evropského společenství, nevíme, jak by obnova vypadala. Silná armáda a velmi špatná ekonomika - to není dobrý recept pro demokracii. Navíc se nebavíme o nějakém malém státečku, ale o obrovské zemi, kde žije 36 milionů lidí.
Uvědomuje si Evropa, že není možné se vrátit k tomu, jak fungovala dřív?
Ano. Právě proto si myslím, že se stírají rozdíly mezi východními, postsovětskými státy a evropským západem a bude to stále očividnější. Teď jsme uprostřed války a EU ani NATO se během konfliktu nerozšíří. Debata se soustředí na vojenskou pomoc, ale další věci se tam dostávají také. Míříme k rozšiřování také proto, že si jinou alternativu ani neumíme představit.
Evropa myslí na to, že válka musí skončit ukrajinským vítězstvím, což znamená prohru Ruska. Poražení Ruska mohou zajistit hlavně Spojené státy, výhru Ukrajiny hlavně Evropská unie. Na to se státy soustředí a vstup Kyjeva do unie i NATO k tomu patří.
