Manchester - Labouristé, současná nejúspěšnější sociálně-demokratická strana Evropy, dnes pořádají svůj sjezd. Očekávat lze ale málo: neoblíbeného premiéra Gordona Browna, označovaného mimochodem za nejsečtělejšího vůdce od časů Winstona Churchilla, vlastní strana nepotopí.
Po letech ve vládě je Labouristická strana poněkud opotřebovaná a navíc se objevují zprávy o nejnižší důvěře premiérovi od ztroskotání politiky appeasementu Nevilla Chamberlaina za II. světové války.
Co převratného se tady může odehrát v Manchesteru, tedy ve městě, kde se v předminulém století seznámili Bedřich Engels a Karel Marx?
Pro množství delegátů je sjezd společenským podnikem, kde se mohou s přáteli a ideovými souputníky nechat vyfotit s celebritami z vlády, a navíc si užít na některém ze stovky večírků s jídlem a pitím zdarma.
Ještě před dvěma desítkami let byl sjezd nejvyšším stranickým orgánem, dnes je moc soustředěna mimo hlavní jednací sál a deklarace schválené sjezdem jsou více zprávami o síle jednotlivých skupin strany než závaznými rezolucemi pro vládu.
Kolik dají lobbisté?
Sjezd se koná v hale bývalého nádraží, na místě, kde často vyrůstají lunaparky. Spolu s bezpočtem stánků s propagačními předměty to umocňuje jeho pouťovitost.
Vstupenky jsou v prodeji i pro širokou veřejnost a množství lobbistů si tak legálně kupuje přístup k politikům. Bude zajímavé sledovat, kolik zaplatí. Ukáže se tím, nakolik věří v jejich moc i do budoucna.
Od Browna se očekává, že po impozantním nástupu v polovině minulého roku a následném drtivém odklonu veřejné přízně, se vynasnaží jasným způsobem zformulovat důvody, proč by on a jeho labouristé měli zůstat dále u vlády.
Když ve čtvrtek Brown hřímal o vyčištění londýnské City, jednoho z hlavních světových finančních center, byla to jen dělostřelecká příprava na jednání v Manchesteru.
Doposavad se Brownovi, který nastoupil po desetiletém vládnutí Tonyho Blaira, nepodařilo veřejnost ani stranu přesvědčit, že dokáže vybalancovat vládnutí založené na zkušenostech se silným novým impulzem.
Krize Wall Streetu hraje Brownovi do karet
Současné přiostření celosvětové finanční krize zřejmě paradoxně hraje v premiérův prospěch.
Brown byl deset let ministrem financí a jeho vhled do britské ekonomiky je nepochybný. Dnešní ekonomické problémy navíc přicházejí v očích veřejnosti již zřetelně zvenku, což Brownovi pomáhá.
Mediální obraz premiéra Browna jako politika na hraně kariérního pádu se navíc při bližším pohledu na fakta poněkud hroutí.
Rebelie v řadách poslanců dostala ve světových médiích mnoho prostoru, ale přímo se Brownovi postavilo pouze 12 poslanců z 349. Neméně nafouknutá je i rezignace ministra Davida Cairna.
Tento ministr bez podstatnych pravomocí byl totiž i manažerem nečekaného propadáku doplňovacích voleb ve skotském Glasgow, který byl o to pikantnější, že labouristé jsou ve Skotsku tradičně silní a sám Brown je Skot.
Královrazi dopadají špatně
Na obzoru se během prázdnin objevilo hned několik potenciálních rivalů, avšak „královrazi" vždy v britské politice dopadli špatně.
Ani ministr zahraničí David Miliband, označovaný za duchovního vůdce Nových labouristů pod Tonym Blairem, ani například pobočník Browna a dnes ministr spravedlnosti Jack Straw, ovšem neudělali kromě pár náznaků žádný rozhodující krok.
Naprostá většina nespokojenců si je vědoma základního imperativu Nových labouristů, jež napomohl k trojímu vítězství ve volbách - voliče zajímá jednota a akceschopnost, ne vnitřní stranické rozmíšky.
Pro „špatné časy" se zkrátka hodí zkušený vůdce do nepohody (právě tak se Brown snaží dlouhodobě vystupovat) stojící v čele stranického šiku. Správná chvíle pro výměnu se již dávno vytratila.
Autor je studentem doktorandského studia katedry politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Specializuje se na britskou politiku.
