reklama
 
 

Bezradnost USA po 11. září mě překvapila, říká bývalý šéf vojenské rozvědky. BIS tlak ustála

12. 9. 2016 18:35
"Dodnes nechápu, že Američané nechtěli po teroristických úderech 11. září 2001 pochopit, že Saddám Husajn a Usáma bin Ládin nebyli spojenci, že se naopak nemuseli a byli téměř nepřátelé," říká v druhé části rozhovoru k patnáctému výročí teroristických úderů na USA někdejší šéf vojenské rozvědky Andor Šándor.

Po 11. září jsme, pokud vím, poskytli Američanům cenné informace o al-Káidě. Je pravda, že americké zpravodajské služby na vaši vojenskou rozvědku velmi tlačily, abyste jim předali své zdroje bez ohledu na jejich bezpečnost či životy? Snažím se jen pochopit situaci, v níž jste se nalézali vy a ve které se ocitli Američané.

Andor Šándor: Pokusím se odpovědět, byť jsem stále vázán mlčenlivostí.

Prvních několik týdnů po 11. září jsme od Američanů nedostali vůbec nic. Zato po nás pořád něco chtěli.

Za vrchol nátlaku považuji to, jak americké ministerstvo zahraničí usilovalo o to, aby naše Bezpečnostní informační služba (BIS) potvrdila kontakty iráckých diplomatů s al-Káidou. Což by vedlo ke spojení Saddáma Husajna s těmito teroristy.

Dodnes nechápu, že Američané po teroristických úderech 11. září 2001 nechtěli pochopit, že Saddám Husajn a Usáma bin Ládin nebyli spojenci, že se naopak nemuseli a byli téměř nepřátelé.

Co na to BIS?

Šéf BIS Jirka Růžek ten tlak naštěstí ustál a nenechal se vmasírovat do situace, že Američanům poskytneme "důkaz", který neodpovídal pravdě.

To ale nebyl tlak jediný...

Byl i tlak na předání našich zdrojů. Pracně získané zdroje se ale nepředávají, jinak ztratíte jako zpravodajská služba důvěryhodnost. Svému partnerovi či spojenci můžete nanejvýš sdělit – či ho ubezpečit –, že váš zdroj informací je kvalitní, spolehlivý a xkrát prověřený. Nikdy mu ale nemůžete sdělit, o koho se jedná, natož ho předat jiné zpravodajské službě či bůhví komu.

Tenhle tlak Američané neustále stupňovali. Já je za to dnes nekritizuji, jen se snažím jejich jednání pochopit. Byli v zoufalé situaci. V takové se dříve nikdy neocitli. V situaci, že je někdo napadl na jejich vlastním území. Byli z toho všeho vlastně dost bezradní. Překvapilo mě to.

Nemohu říct, že se Američané chovali nekorektně. Dokonce jim i rozumím. Nikdo totiž nemohl vědět, zda nebudou podobné masivní teroristické údery na jejich území pokračovat.

Docházelo pak až ke komickým situacím, kdy nás například americká vojenská rozvědka DIA přemlouvala, abychom informace nepředávali civilům ze CIA, protože našimi partnery jsou přece oni, vojáci. Bojovali zkrátka o přežití, o svou záchranu.

K čemu může podobné zkratkovité jednání zpravodajců vést?

Možná se pamatujete na aféru, při které Iráčan žijící v Německu "vodil za nos" Spolkovou zpravodajskou službu (BND) a ta jeho zprávy předávala Američanům. Až to vyústilo ve vystoupení amerického ministra zahraničí Colina Powella v Radě bezpečnosti OSN, kde ukazoval snímek náklaďáku s tím, že jde o pojízdnou výrobnu biologických zbraní.

Nakonec se ukázalo, že v tom autě byla hnojiva.

Američanům se nikdy nepodařilo přimět BND, aby jim toho Iráčana ukázala, nikdy ho tedy nemohli debrífovat. Vždy dostávali jen zprostředkované informace.

BND nevyčítám, že svůj zdroj kryla, ale že mu tak hrozně naletěla. Že se nechala vodit za nos člověkem, jehož motivem za jeho falešné zprávy byly jen peníze, holky a mercedesy. Věděl, po jakých informacích je poptávka, a tak je vyráběl na počkání. Nejhorší ale je, že to byl jeden z důvodů, kterým pak Američané ospravedlňovali invazi do Iráku.

Čistkami jsme oslabili sami sebe

Zlepšila se od té doby součinnost zpravodajských služeb?

Ve zvláštních službách už nepůsobím, takže to nechci komentovat. Co snad ale mohu kritizovat, je to, že v roce 2004 se v českém Vojenském zpravodajství spustila nepochopitelně velká čistka, kdy vykopli čtyři stovky zkušených lidí.

Ti sice zahájili zpravodajskou kariéru před rokem 1989, ale za těch patnáct let prokázali naprostou loajalitu ke státu. Tedy i to, že něco umí.

Navíc zpravodajská správa generálního štábu Československé lidové armády nebyla nikdy součástí StB. Na rozdíl od vojenské kontrarozvědky. Tato správa proto nikdy nepracovala proti občanům Československa a nenaháněla ani emigranty v zahraničí. Po pádu komunistického režimu prošli její pracovníci velmi přísnými atestacemi, takže mnozí buď odešli, nebo neuspěli při lustracích.

Tahle čistka byla vrcholem nezodpovědnosti, jímž jsme spojencům v NATO vyslali hodně nepříznivý signál. Takže se pak přirozeně ptali, s kým že jsme to vlastně až doteď spolupracovali.

Vyhozen byl dokonce expert, který předtím obdržel od prezidenta Billa Clintona jedno z nejvyšších vyznamenání Legion of Merit za práci v prostředí, kam se tihle naši "chrabří hoši", kteří se snažili vojenskou rozvědku zreorganizovat, strachovali jet. Co si o tom všem mohli asi Američané myslet? Snad jen to, že jsme se zbláznili.

V boji proti rizikům teroru šlo tehdy o naše velké oslabení, které doznívá možná dodnes. Zlikvidovala se totiž paměť té vojenské rozvědky.

Dnes jsou tam nepochybně chytří a vzdělaní lidé. Mohou být ale kvůli vymazání této zpravodajské paměti postiženi syndromem, jemuž se ve zpravodajské hantýrce říká "nevíme, že nic nevíme". Vždy je totiž dobré, když vedle starého vola orá mladý oráč, který se od něj učí, je svým učitelem léta veden, poznává záludnosti špionáže, které se v žádných skriptech nenabifluje. Nechci tím ale a priori shazovat současné Vojenské zpravodajství.

Jamese Bonda bych vyhodil

Desetileté pátrání po šéfovi al-Káidy bin Ládinovi se mně zdá až příliš dlouhé. Stejně tak bych od belgických, francouzských a možná i britských zpravodajců očekával více předvídavosti v boji proti teroru. Proč jsme za těch patnáct let stále něčím šokování a překvapováni?

Měli bychom přestat s démonizováním schopností tajných služeb. Ani izraelský Mosad, který je špičkou v zajištění obrany židovského státu, není schopen tuto ochranu stoprocentně zajistit.

Zpravodajce proto nesrovnávejme s agentem Jejího Veličenstva 007 Jamesem Bondem. Toho bych ostatně na hodinu vyhodil.

Čím jsou podle vás dnešní teroristé specifičtí? 

Teroristé dnes velmi dovedně využívají informační technologie. V této technické části – a nejenom v ní – jsou opravdoví mistři.

Navíc se neřídí podle šablon a jsou mimořádně variabilní. Zatímco my je pořád cpeme do nejrůznějších šablon o osamělých vlcích, abychom jim lépe rozuměli.

Místo toho bychom měli pochopit, že jsou nadmíru kreativní, že mají třeba obrovskou výhodu v tom, že dlouho předem ví, co chtějí udělat, takže před námi zpravidla mají značný náskok. A že je těch fanatiků relativně hodně.

Heslo Tálibánu je: Vy máte hodinky, my máme čas. Pokud se pro něco rozhodnou, tak to i udělají. Jestliže se tedy nevhodně neprozradí, anebo k nim svým člověkem nepronikneme.

Šéf speciálních sil Karel Řehka mi nedávno řekl, že se teroru v podstatě jen bráníme. Jsme vůči němu v defenzivě, místo abychom potenciálním teroristům nabízeli lepší životní příběhy, myšlenky. Anebo působili v nestabilních regionech nejenom vojensky, ale i ekonomicky, politicky. 

To mohu jen podepsat. Je ale otázkou, zda jsme těchto kroků momentálně schopni.

Především bychom měli narovnat obrovské chyby, jichž jsme se v boji s teroristy dopustili.

Uvědomme si, že pokud by se Turecko rozhodlo, Islámský stát "smázne" za několik týdnů. Za pouhých pár dnů vyčistilo devadesátikilometrové pásmo mezi svojí hranicí a Sýrií s jen asi třiceti tanky.

Problém je ale v tom, že Turci se do této operace nepustili kvůli islamistům, nýbrž syrským Kurdům. A to je průšvih. Nejsme prostě schopni řešit konflikty, protože zainteresovaní hráči, kteří to mohou dokázat – v tomto případě náš alianční spojenec – nemá na řešení zájem.

První díl rozhovoru s někdejším šéfem vojenské rozvědky Andorem Šándorem NAJDETE ZDE.

Když první věž Světového obchodního centra spadla, ochromeně jsem pozorovala utíkající lidi, říká svědkyně útoků z 11. 9. 2001 Veronika Bednářová. | Video: Daniela Drtinová |  22:19

autor: Jan Gazdík | 12. 9. 2016 18:35

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama