Bělehrad - Vystupujeme z vlaku na bělehradském hlavním nádraží, ležícím v samotném centru srbského hlavního města.
V restauracích na nádraží i v okolí jsou hned vidět běženci. Hlavně Afghánci a Pákistánci si tady nabíjejí mobily. Jediný prostředek, který jim pomáhá překonat informační izolaci, do které se tady dostali.
Stačí doslova pár kroků od nádraží a ihned se ocitnete uprostřed provizorního tábořiště téměř tisícovky výhradně mladíků a nezletilých migrantů.
Odmítají se registrovat v oficiálních srbských uprchlických táborech a čekat tam donekonečna na registračních seznamech.
Sousední Maďarsko z nich denně přijme většinou jen jednu rodinu. Právě ty proto čekají ve státních tranzitních centrech.
Ostatní můžou na srbských seznamech čekat i několik let, než se na ně dostane. Požádat samostatně o azyl v Maďarsku nebo dalších zemích EU nedostanou šanci. Stejně jako v samotném Srbsku.
"Přemýšlel jsem, že po těch třinácti pokusech dostat se do Maďarska požádám o azyl tady. Jenže Srbsko údajně azyl nikomu nedá a je to pravda. Zkoušel jsem přijít na policejní stanici, ale vždycky mě vyhodili. Řekli mi, ať odejdu do Maďarska," popisuje mi 17letý Aman z Afghánistánu situaci silně připomínající slavný román Josepha Hellera Hlava XXII.
Získat azyl v Maďarsku je taky mimo možnosti těchto lidí.
Aman sen o západní Evropě přesto nevzdává. Ve zdejším improvizovaném tábořišti se učí angličtinu z učebnice, kterou mu dala lektorka v nedalekém sociálním centru.
"Můj otec žil v Anglii. Když se vrátil, zastřelili ho v Afghánistánu vojáci. Já jsem se pak rozhodl, že se pokusím do Británie dostat sám. Mám tam rodinné známé. Chtěl bych být pilotem, jsem dobrý v matematice," dodává Aman.
Brzy se stává mým tichým průvodcem tímto prapodivným místem.
Vezmou ti všechno
Běženci, kteří se zaregistrovali v srbských státních táborech mimo Bělehrad, mají lepší hygienické podmínky, dostávají k tomu pravidelně i potraviny.
I přesto zhruba desetina běženců, kteří uvázli v Srbsku, volí raději tyto improvizované tábory.
Jsou nehostinnější, ale svobodnější.
Tady - v opuštěných halách bělehradského nádraží - si stovky běženců společně připravují jídlo, štípou dříví na oheň, pálí, cokoli jim přijde pod ruku.
Společně sní sen o tom, že se jim jednou přece jen podaří proniknout do sousedního Maďarska a požádat tam o azyl.
24letý Afghánec Abdul se o to pokusil už pětkrát. Vzpomínky na maďarské hraniční hlídky má dost drastické. "Maďaři na hranicích mlátí lidi. Každý, kdo se vrátí, přijde bez peněz, mobilu a vystrašený," říká mi.
Jeho kolega Aman tuto zkušenost potvrzuje. "Několikrát z nich byl cítit i alkohol. Vezmou ti všechno - mobil, který rozšlápnou, zbytek peněz, k tomu dostaneš několik ran těžkou botou. Poníží tě jako zvíře," dodává.
Tato svědectví uprchlíků potvrzují i mezinárodní neziskové organizace, které monitorují situaci na srbsko-maďarské hranici. Podle nich se u podobných akcí maďarské hlídky dokonce samy fotografují.
Vyhrnutí oblečení, ukázka obvázaných ran a slova "hungary police" se stávají refrénem našeho týdenního pobytu v bělehradských barácích. Podobné praktiky zažila řada běženců opakovaně.
Podle místních expertů na migraci Maďaři jakékoli násilí na běžencích popírají. Tvrdé vracení migrantů zpět na srbské území nejčastěji zdůvodňují tím, že Srbsko sice leží mimo EU, ale je na seznamu tzv. třetích bezpečných zemí.
Takové jednání je přitom v rozporu s mezinárodním právem, které možnost požádat o azyl zaručuje.
Mimo pozornost Evropy
V prostoru neoficiálního tábora u bělehradského nádraží pracuje několik mezinárodních dobrovolnických skupin.
Rozdávají běžencům jídlo, pro zájemce domlouvají kurzy angličtiny ve městě. Velké humanitární organizace tady ale nepůsobí.
Místní policie provádí v tomto místě namátkové kontroly, většinou ale nechává migranty být. Stejně jako v okolních restauracích. Tam běžence jen občas zkontrolují, zda u sebe nemají drogy.
Život se tady do jisté míry opakuje. Někteří lidé se loučí, když nastupují na vlak do srbské Subotice, aby se odtud znovu (pokolikáté už?) pokusili dostat do Maďarska.
Další teprve dorazili, tedy zrovna přijeli z bulharsko-srbských hranic, kde strávili několik měsíců v detenčních zařízeních. Směsice lidí, kteří uvázli na slepé koleji jménem bělehradské nádraží.
Podle Marty Stojićové, uznávané srbské odbornice na migraci, je její země ve složité situaci.
"Chceme příchozím migrantům ukázat vlídnou tvář s důrazem na lidská práva. A v očích Evropské unie tak zlepšit obraz naší země, který utrpěl válečnými konflikty v 90. letech," říká Stojićová.
Snahu vstoupit do EU musí ale zároveň Srbsko potvrdit i tím, že bude plnit unijní požadavky na kontrolu běženců.
Tedy budovat a udržovat tábory, ve kterých se můžou běženci zaregistrovat a pak ucházet o možnost požádat o azyl v Maďarsku nebo jiných unijních zemích.
Maďaři přitvrzují
Budapešť ale možnost přijímání nových uprchlíků zásadně omezuje. Samotný jejich pobyt na svém území chce navíc velmi zpřísnit.
Navzdory sílící kritice lidskoprávních a humanitárních organizací. Podle nich vše směřuje k tomu, že Maďarsko už brzy v duchu tzv. "nulové uprchlické strategie" nebude ze Srbska přijímat vůbec nikoho.
Bělehradská slepá ulice
Přesně před rokem se uzavřela tzv. balkánská migrační trasa, kterou se v roce 2015 dostalo do Evropy přes milion lidí na útěku. Díky daleko přísnějším kontrolám na hranicích Makedonie, Řecka a Turecka klesl loni počet lidí, putujících po této trase o dvě třetiny. Letos to bude pravděpodobně ještě míň.
V Srbsku ale na základě těchto opatření uvázlo přes 8 tisíc běženců. Jejich šance na získání azylu v Srbsku nebo Maďarsku jsou téměř nulové.
Většina z nich přežívá ve státních tranzitních táborech. Zbytek žije v improvizovaných táborech jako je ten na bělehradském nádraží. Bez většího zájmu evropské veřejnosti zůstali ve slepé ulici. A jejich počet každý den narůstá o několik desítek.
Všechny žadatele o azyl chce Budapešť navíc místo otevřených táborů umisťovat do detenčních zařízení, obehnaných ostnatým drátem. Ta budou vznikat při státních hranicích, dokud nebude žádost azylantů přezkoumána.
Opustit detenci budou žadatelé o azyl moct jen v případě, že se žadatel rozhodne vrátit do Srbska nebo Chorvatska.
Součástí nové maďarské zákonné úpravy má být taky možnost zavírat a do Srbska deportovat všechny migranty nad 14 let a možnost žádat o azyl pouze v "tranzitních zónách" na srbsko-maďarských hranicích.
Stejně jako výrazně posílit hraniční ostrahu a konstrukci druhého plotu na hranici se Srbskem.
Nové maďarské zákony tvrdě kritizovala mluvčí UNHCR Cécile Pouilly. Podle ní porušují mezinárodní právo a můžou mít zničující dopad hlavně na ženy a děti, které jsou v náročných životních podmínkách minimálně od doby, kdy opustily své domovy.
Právní absurditu situace migrantů dokládá i fakt, že o azyl v Maďarsku se může v pohraniční tranzitní zóně přihlásit jenom osoba, která jasně prokáže, že Srbsko pro ni není bezpečnou zemí.
To je ale mimo praktické možnosti drtivé většiny běženců.
Smutek
Na prvním nástupišti bělehradského nádraží vyhrává tradiční balkánská dechovka.
Téměř všichni cestující na nástupištích se dávají nenápadně do tance. Z nejvzdálenějších částí nádraží se ně smutně dívají běženci z baráků.
Policisté jim nedovolí přiblížit se k bujaré zábavě.
Ve smutném pohledu a gestech zmaru Amana i dalších lze vyčíst úplně všechno. A já netuším, co v noci odpovídat na jeho každodenní smsky:
"Nevím co dál. Nemůžeš mi poradit?"
Text vznikl s podporou Strategie AV21, výzkumný program Efektivní veřejné politiky a současná společnost - Mobility. Vznikl s podporou na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace RVO: 68378076.
